Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Všem Šťastným ženám se na vědomost dává, že jsem tu opět i se svými malajskými střípky. Už jsme spolu tak nějak povšechně probraly, jak je ta Malajsie překrásná a kdo tady žije. Dneska bych se mohla věnovat jídlu, neb je to téma vděčné a specialitek není nikdy dost. Aspoň se pak nebudete divit, až se objeví díl o malajských posilovnách a jiných institucích pro týrání těla.

Co takhle začít jídlem čínským? Sice jsme v Malajsii, ale Číňanů je tu požehnaně a jejich kuchyně je mou nejmilejší. Zatím se mi nepodařilo moc proniknout do jednotlivých krajových jídelníčků Číny, protože tady je to tak trochu fůze. Nejčastěji narazíte na jídlo kantonské a hokienské a vybírat můžete od nejjednodušších smažených nudlí a rýže v nesčetných variacích až po jasmínovou rýži, která přichází na stůl s několika chody podle výběru. Nejvyšší příčky jídelního žebříčku obsazují ryby, mořské plody, krabi, hned poté vepřové maso ve všech možných i nemožných úpravách (dokážete si představit vepřové na sladko s bambusovými výhonky?), dále pak zelenina, tofu a kuřecí maso.

Číňani se neštítí ničeho, což je sice fajn kvůli kulinářským zážitkům, které vám připravují, na druhé straně je to však nevýhoda. Protože všechny (obzvlášť pouliční) restaurace a jídelny třikrát oběhnu, než se rozhodnu, zda vstoupím. Když zjistím, že u zadního vchodu drhne nádobí v jednom škopku ušmudlaná paninka, která by nerozuměla pokynu: „Vyměň vodu za čistou..“ ani ve svém rodném jazyce, couvám a měním podnik. Čím více špíny, tím je vyšší pravděpodobnost výskytu potkanů a švábů a zas takový dobrodruh tedy nejsem. Na vlastní kůži jsem zažila čínu v malém městě, kde uprostřed oběda vyskočil z ventilátoru potkan na vedlejší stůl mezi chody, nikdo se nad tím nepozastavil, potkan byl odehnán a pokračovalo se v jídle... Já ovšem měla náběh na srdeční zástavu ještě druhý den. Takže to chce opravdu dobře vybírat. Ale když už vyberete, můžete se pak doslova „užrat“.

Tak, konečně kuchyň malajská. O té toho moc k povídání není, protože není mým favoritem, tudíž jsem ji nepodrobila příliš důkladnému zkoumání. Všechno malajské jídlo totiž pálí tak moc, že po týdnu stravování by mi odumřely veškeré chuťové buňky. Základem pokrmů je chilli pasta, která se lehce osmaží na lžičce oleje, a pak už je v podstatě jedno, zda následuje rýže, nudle či cokoliv jiného, protože stejně nevíte, co jíte. Malajská kuchyně je víceméně podobná čínské svým složením, ale chybí dostatek čerstvé zeleniny a nápaditost. Nejčastějším jídlem Malajců jsou tzv. nasi lemak, což je rýže vařená v kokosovém mléce, podávaná se sambalem (velmi pálivá domácí omáčka, ale v malém množství), smaženými ančovičkami (ikan billis) a praženými buráky. Je to téměř jediné moje oblíbené jídlo malajské kuchyně, ovšem je tu jeden háček –  toto je typická snídaně. Ač moje snídaně bývají opulentní, něco takového bych ráno nezvládla ani v polovičním bezvědomí. Jinak muslimové samozřejmě nepojídají vepřové, takže základ masitých jídel tvoří kuře (s chřipkou i bez), ryby a hovězí.

Samostatnou kapitolou jsou malajské sladkosti a dezerty. Jak Číňani na sladkém moc neujíždějí, Malajci jsou přesně opační. Jejich jídelny jsou vždy zásobeny palačinkami, dortíky a dezerty, které nějak nejsem schopná přesně pojmenovat. Ony dortíky mají podobu slepené glutanese rýže polité želatinou, či pudinků s příchutěmi jako růžový sirup nebo různé, pro nás exotické ovoce (lajči, rambutan, durian atd.). Palačinky mají zelenou barvu (dík přídavku pasty z pandanového listu) a jsou plněné kokosem a hnědým cukrem. Je to všechno dost zvláštní na evropské chutě, ale pro zpestření se to někdy hodí. A pozor, děti zde nejsou zmlsány ledňáčky ani zmrzlinou známých výrobců, ale z kapesného si kupují něco docela jiného... Ais kacang (doslova Ledový hrášek, jinak též ABC) je něco, co nikdy nezapomenu představit návštěvám z Evropy (ačkoliv tedy... sama si tímto den nesladím). Na speciálním stroji se nakrouhá do kelímku led, na dně se krčí ovocné želé, sojové boby, červené fazole a to vše je zalito sladkým mlékem (něco jako salko) a růžovým sirupem. Co sousto, to jiná chuť a já tohle do nejdelší smrti nepochopím.

Dvě hlavní kuchyně jsme oťukli, následuje kuchyně indická, která ale s originál indií není k srovnání, ačkoliv ji provozují Indové. Bohužel se hodně přizpůsobují zdejšímu prostředí. Indická kuchyně nabízí různé druhy chlebů a placek, doplněných omáčkami dle výběru a masem všeho druhu kromě hovězího. Základní surovinou je pravé kari, se kterým se bohužel můj organismus odmítá spřátelit, a tak zůstávám u mátových a čočkových omáček, což poněkud omezuje můj výběr.

Jinak samozřejmě ve velkých městech najdete všechno, po čem váš mlsný jazyk prahne. Zastoupeny jsou kuchyně celého světa (česká tedy bohužel jen u nás doma), všechny možné fast foody, které se už bohužel stávají téměř samostanou kulturou a začíná to být na lidech vidět, především mluvím o dětech..

O zdejším jídle by se dalo psát ještě dost a dost, možná by to vystačilo i na samostatný seriál, ale raději se vás zeptám – chcete doma vyzkoušet nějaký originální recept ze specifické asijské kuchyně? Sepíšu to, o co bude největší zájem, a bude-li Meryl souhlasit, uveřejním recepty příště, popřípadě samostaně. Tak pište, pište, milé Šťastné ženy, budeme spolu mlsat!

Vaše