Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Co kdybychom se dneska trochu vrátili v čase? Často se v mém vzkazovníčku objevuje otázka, jak jsem se vlastně do Malajsie dostala. Tak tedy pro dnešek opustíme Malajsii, vytáhneme čtyři roky starý kalendář a nahlédneme do Plzně.

Byla zima, těsně po Vánocích a v mém tehdejším zaměstnání, což byla malá kulturní kavárnička, se objevil ON. Tehdy to ale ješte byl on s malým o, kamarád našich společných známých, o kterém se ke mně donesly historky z dob minulých. Historky veselé i neskutečné, které mě v reálu obešly dík věkovému rozdílu. Skutečné seznámení tedy proběhlo až v době, kdy přijel z Malajsie navštívit své rodiče a známé a na pár týdnů si užít sněhu a českého piva. Za několik dní jsem ho potkala znovu. V klubu, uprostřed bujaré zábavy, kterou se mi podařilo nějak vytvořit na počest ... asi konce pracovního dne nebo jiné důležité události. Zapovídali jsme se a zapovídaní jsme zůstali i další dny, týden... a bylo nám příjemně, krásně a zamilovaně. Nějak jsem si v té době nepřipouštěla myšlenku, že jak se objevil, tak zase zmizí, a nejspíš si pěkně pobrečím. Já, dvacetiletá barmanka, váhající mezi dalším studiem a pracovním procesem. On, třicetiletý zkušený cestovatel, který už nějaký ten rok žil v Malajsii a nehodlal se vracet do rodné kotliny. Chvíli jsme se vyhýbali hovorům o budoucnosti a jeho návštěva se nějak samozřejmě protáhla z měsíce na půl roku.

Za tu dobu jsme stihli všechno možné. Užili jsme si dostatečně zimu na horách – on ve svetru a se snowboardem, já ve svetrech třech, s bundou navrch, stepujíc před horskou hospůdkou a modlíc se za svařák... Na jaře, kdy ještě řeky nebyly ke koupání kvůli plovoucím krám, jsme sjeli Teplou. On to odnesl dalším zářezem na seznamu šílených akcí, já angínou. Procestovali jsme Čechy, navzájem si oblíbili své rodiče a vetřeli se jim do přízně, vyzkoušeli si společné bydlení... A všechno hrozně rychle uteklo. Celé moje okolí už akceptovalo fakt, že až se nabažíme společně domova, také společně odjedeme do Malajsie. Jen my dva jsme se pořád jaksi nedostali k tomu, abychom si o tom popovídali.

Byli jsme nerozluční, ale naše loučení se přiblížilo. A byl to on, kdo na mou otázku, co bude dál, pozvedl obočí a nepochopil, na co se ho ptám. Dál... Dál to přece budeme pořád my dva. Ačkoliv jsem to očekávala, sanice mi spadla až na podlahu a nevědela jsem, jestli říct ano, ne nebo se rozplakat štěstím i zoufalstvím zároveň. Nakonec ze mě vypadly střídavě všechny možnosti a dohodli jsme se na tom, že ho nechám odjet, přes prázdniny si promyslím své rozhodnutí a on se podle něj zařídí.

Když jsem ho vyprovázela na letiště, nohy jsem měla jako z olova, přepadl mě strach, že už ho nikdy neuvidím. Chtěla jsem, aby si mě pro každý případ pamatoval milou a usměvavou, což mi vydrželo přesně deset minut v letištní kavárně. Pak jsem si začala nezadržiteně bulet do kávy. Proplakala jsem i cestu z letiště, kde se mi podařilo téměř projít skleněnou výplní vedle dveří, proplakala jsem se dalším dnem... A pak jsem strávila krásné tři měsíce zamilovaného stýskání, každodenních hovorů po internetu a loučením s rodinou, kamarády a vším, co jsem doma měla ráda. Po třech měsících jsem opět vyrazila na letiště. Jenom já a moje mamka jsme tušily, že se jedu vdávat...