Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Zase jsem stála na letišti, tentokrát s pasem a letenkou. Zase jsem posmrkávala, i když ne tolik, jako když můj milý odjížděl. Obklopoval mě totiž houf mých věrných, kteří se snažili zlehčovat moje rozporuplné pocity z odjezdu vtipkováním. Žertíky už ale byly slabším odvarem samotné cesty na letiště, kdy mi má tehdejší spolubydlící tiskla v autě ruku a procítěně pěla: „Loučení, loučení, ach to je těžká věc....," zatímco kamarád, a pro tu chvíli řidič, nám vyhrožoval autonehodou v případě, že toho zpěvačka okamžitě nenechá.

Cestu jsme přežili, v letištní hale se mi sešlo na deset osůbek, které nevěděly, zda mi kondolovat, nebo gratulovat, protože v té chvíli už na mě padl strach z dvanáctihodinového letu, tak trochu stesk a malinko strachu z budoucnosti. No, asi to na mě bylo i vidět... Když dosupěl další kamarád, zpožděný pražskou dopravou, napětí se lehce rozplynulo ve chvíli, kdy zahlásil, že brečet nebude a že vlastně přišel jen osobně zkontrolovat, jestli jsem opravdu odletěla. U slečny u okénka před vstupem do prostoru terminálů se dožadoval místa u okna pro mě, že prý se bojím létat, tak abych si to užila. Slečna ho ujistila, že není v její kompetenci toto zařídit, a já se konečně rozhodla to předlouhé loučení utnout a vyrazit. Byla jsem jim všem vděčná, že mě doprovodili, ale už jsem jich začala mít plné zuby...

Poté, co se letadlo vzneslo do vzduchu, jsem se trochu uklidnila, pustila si hudbu a začala přemýšlet. Třeba o tom, že moje mamka je zlatá, protože můj odjezd vzala velmi sportovně a držela mi všechny palce... Jen na letiště mě nedoprovodila, protože já bych po loučení s ní asi netrefila na terminál a ona domů, a tak jsme si to raději odbyly doma. Vzpomněla jsem si i na dědečka, který si odmítal nechat ukázat na mapě Malajsii a pod dojmem, že zmizím někde v Africe mezi černochy, mi cestu rázně zakázal se slovy, že mě ten můj amant určitě prodá. Nakonec přispěl na cestu vlídným slovem i finančním obnosem a přestal mě týrat smyšlenými dedukcemi o mém příštím životě. Zbytek rodiny vzal fakt, že se stěhuju přes půl zeměkoule, poněkud chladně, neb oni už jsou prostě zvyklí z mé strany na ledacos a překvapila by je prý jen skutečnost, že bych se jednoho rána probudila a byla normální.

Tak, bylo na čase zaplašit vzpomínky a podívat se trochu dopředu. Byla jsem strašně zvědavá. Vůbec jsme netušila, do čeho jdu, i když samozřejmě můj milý mě zásobil všemožnými informacemi a fotkami. Nedokázala jsem si představit ani trochu, co mě čeká, ale hlavně jsem se těšila na NĚJ a věřila pevně, že všechno zvládneme. Tři měsíce jsme si každý den telefonovali, psali a stýskali si... A asi v polovině čekání mi přišel z Malajsie perlový dáreček a vzápětí telefonický dotaz, zda bych nechtěla přemýšlet o svatbě! Nikomu, vůbec nikomu jsem to neřekla, jenom matince, která mi jen poradila, ať se dvakrát rozmýšlím, ale i tak mám její požehnání, protože mého nastávajícího stačila poznat poměrně dobře, a tvrdila, že s žádným jiným by mě takovou dálku nepustila.

Přistání se přiblížilo a mně bylo štěstím a nervozitou na omdlení. Ven z letadla a následným odbavením jsem se propotácela jako ve snách a už jsem viděla v hale davy taxikářů lovících právě dorazivší oběti, viděla jsem rodiny vítající se se svými bližními... A hrklo ve mně velice, neb to vypadalo, že není nikoho, kdo by uvítal mě.

Odháněla jsem dotěrné taxíkáře a zoufale hledala v davu známou tvář.... a našla, tedy lépe řečeno on si našel mě. A už jsme se vítali jako po sedmi letech odloučení, vítali jsme se tak, že ten pocit stál za všechno stýskání na světě. V ten okamžik jsem zapomněla na všechny strachy a začala se těšit na zbrusu nový život v teplíčku, po boku mého budoucího muže....