Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Náš svatební den se přiblížil a my si s hrůzou uvědomili, že ještě nemáme náhradní svědky, že já, ačkoliv jsme naplánovali svatbu neformální, stále ještě nevím, co na sebe... Další a další maličkosti na nás tu a tam vykukovaly zpoza rohu, abychom náhodou neutrpěli pocit, že malá svatba je bez starostí. Jenomže jak už to tak bývá, a hlavně tedy u nás doma, většinu těch maličkostí jsme řešili opravdu na poslední chvíli. Svědky jsme naštěstí stihli umluvit včas, a když už tedy svatba v Malajsii, zvolili jsme malajský pár. Oba se těšili jako malé děti, chvílemi jsem měla pocit, že víc než my oba dohromady.

Den před obřadem jsem se rozhodla pro bílé jednoduché šaty do společnosti, provedla jsem nějaký ten kosmetický zákrok a opečovala kštici, aby se neřeklo, a očekávala návrat mého budoucího chotě z práce, abychom ještě koupili prstýnky. Čas ubíhal, připozdívalo se a já začala pomalu upadat do lehké deprese. Přiznám se vám, že mě těšení tak nějak zničeho nic přešlo a opět přišel můj občasný nenáviděný pocit lítosti. Poplakala jsem si nad tím, že na svatbě nebudu mít svoji mamku, že moje dětské sny o načančané princezně ve svatební den vezmou za své... a vůbec, najednou jsem se vůbec necítila jako šťastná budoucí novomanželka. Rýpala jsem se ve svých pocitech tak dlouho, až se venku setmělo. Pak terpve zavolal ženich, že se dík svým prudérním nadřízeným zdržel a bohužel je teprve teď na cestě domů. To mému stavu moc nepřidalo, neb jsem si představila, jak prstýnky koupíme o půlnoci v některém z už dávno zavřených obchodů... O kytce jsem raději nepřemýšlela, protože jsme se o ní nebavili, a tak jsem si nebyla jistá tím, zda můj budoucí ví, že i ta patří do svatebního procesu.

Trochu jsem se dala dohromady, abych nezkazila náladu ještě ženichovi, a odevzdaně čekala, co ještě zajímavého se bude dít. Když dorazil, na otočku mě vyzvedl a uháněli jsme do centra Kuala Lumpuru, kde vzhledem ke koncentraci turistů byla ještě pravděpodobnost úspěšného nákupu. Podařilo se opravdu v poslední minutě, ale já pořád měla myšlenky trochu zamračené a plné obav. Dělám správnou věc? Neměli mí upřímní přátelé pravdu, když na naše svatební oznámení reagovali více než překvapeně a ujišťovali se, jestli jsem opravdu při stoprocentním vědomí? Dívala jsem se na mého nastávajícího a necítila jsem vůbec nic v tu chvíli. Asi to byl nějaký druh předsvatebního šoku, jinak si to nedovedu vysvětlit. Večer jsem usínala s lehkým chvěním kolem žaludku a tak trochu jsem si přála, aby už to všechno bylo za námi.

Ráno jsme se oblékli, navzájem upravili, ujistili se o tom, že teď jdeme dobrovolně udělat něco, z čeho už se jen tak lehce vykroutit nedá, a vyrazili jsme naproti svědkům, kteří cestou vyzvedli kamaráda fotografa a chystali se vyzvednout i nás, abychom jim nemuseli složitě vysvětlovat kudy tudy na ambasádu. Když už jsme stepovali před domem, zavolali nám, že zaspali, ale už jsou na cestě i s fotografem, a svědek si z toho ranního šoku zapomněl vzít do auta slušnou košili. Polkla jsem komentář a snažila se z hlavy vytlačit včerejší pocit lítosti. Nepodařilo se a já si znovu zafňukala, jako by mě znova čekala maturita z ekonomiky a ne svatba. Ženich se to snažil zachránit nádhernou kyticí, kterou najednou vykouzlil, aniž bych si jí od večera všimla. Rozplakalo mě to ještě víc, už jsem vlastně ani nevěděla, proč slzím jako o život. Když dorazili svědci, vypadala jsem krásně opuchle, jako bych celou noc zapíjela svobodu, což jsem rychle po cestě v autě napravila a pokusila se namalovat si něco přijatelného na tu mokrou spoušť.

Samozřejmě že jsme dorazili pozdě, osazestvo ambasády už nás očekávalo v plné parádě i s mangovým svatebním dortem, kyticí a lahví šampaňského. Hudbu jsme zvolili vlastní, protože nejen my, ale ani náš oddávající jsme neprojevili patřičné nadšení nad svatebním pochodem. Pan velvyslanec si připravil nádhernou svatební řeč, která neměla nic společného s obvyklými přednesy na radnicích. Během svatebního projevu ze mě všechna tíseň spadla a já věděla, že opravdu mám to, co jsem chtěla, a že moje smutky byly opravdu víceméně dané tím, že mi v tenhle den chyběli mí blízcí... Když jsem si ale představila megapodnik v podobě všech našich příbuzných a známých, který by si určitě naše maminky zkoušely vydupat, nakonec jsem z ambasády vycházela šťastná a spokojená. Novomanžel se také tvářil spokojeně, během obřadu mě celou dobu držel za ruku, asi abych mu nemohla utéct, a novomanželský polibek jsme si vychutnali tak, že na mě sekretářka ambasády spiklenecky mrkala ještě nekolik týdnů po svatbě.

Večer jsem usínala vedle svého muže, mladá paní se zbrusu novým přijmením a s velkým očekáváním toho, co nám život přinese.