Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Minule jsem si s vámi hezky připomněla vstup do svazku manželského, tak vás dneska nebudu ještě nudit příhodami manželskými... Povíme si totiž něco o paradoxu a malajské definici krásy. Preference ohledně vzhledu jsou všude různé, ale zrovna malajští obyvatelé jsou tvorové skromní. Zatímco celý svět je zahlcen mírami modelek a mladé holčiny se nechávají ovlivňovat retušovanými fotografiemi kostlivců v modních časopisech, tady je to jinak. Samozřejmě že malajské dívky touží být krásné a štíhlé, ale klidně by nějaké kilo navíc snesly, kdyby byly bílé. Prostě a jednoduše si přejí mít bílou kůži.

Když procházím drogeriemi a snažím se doplnit kosmetická patlátka, občas mě jímá zoufalství. Krémy, odličovače, deodoranty, včechno, nač si jen vzpomenete, obsahuje podle popisu na obalech bělicí složky. Nebo ještě lépe super bělicí složky. A pro fanatiky tu máme super–mega–vele–bělicí složky. A tak bloumám a hledám něco, co bych mohla použít na svůj evropský obličej. Vzpomínám na opalování doma v Čechách, na to, jak jsme toužebně čekali na léto a zbavovali se mrtvolné zimní barvy, vzpomínám na svoje pokusy se soláriem, které mi mělo zajistit krásnou zdravou bravu a místo toho způspobilo prudkou alergickou reakci. Je to vlastně legrační paradox, nemyslíte?

Reklamy výmývají hlavy konzumentům na celém světě. V Malajsii právě kosmetický průmysl zahlcuje ženské hlavinky informacemi o tom, že kdo je bílý, ten je krásný. Bílá vám zajistí štěstí. Muži obdivují bledé svůdnice. Dennodenně potkávám cestou do práce billboardy hlásající podobné nesmysly a nemůžu tomu uvěřit. Často se mi stává, že mě cizí dívky na ulici oslovují a obdivují mou barvu kůže. Já se příliš neopálím ani při nejlepší vůli, a tak jsem vděčná alespoň za lehký nádech bronzové. Pak totiž nevypadám jako po dvoutýdenní angíně. Jsem tu prostě ukázkou téměř dokonalé ženy (až přijedu do Čech, on mi spadne hřebínek) s tou správnou barvou pleti.

Navštívila nás kamarádka z Čech. Byla to velmi samostatná návštěva respektující naše pracovní povinnosti. Nejvíc se zabydlela na východním pobřeží za účelem absorpce sluneční energie. Vrátila se za námi do města odpočatá, spokojená a překrásně opálená. Vyrazily jsme společně do obchodního střediska vybrat pár dárků na cestu domů a cestou potkaly čínské dívenky, které rozdávaly kosmetické vzorky. S děsem v očích nás zastavily, nedůvěřivě se dotýkaly kamarádčiny ruky a spílaly jí. Dostala sáhodlouhou přednášku o tom, jak by se honem rychle měla natřít jejich bělicí kosmetikou, aby zase byla dokonalá. Jedna z nich, která neměla příliš bohatou slovní zásobu v angličtině, na adresu opálené stále opakovala: „Ježíšikriste, co jste si to udělala!??" Člověk někdy fakt neví, jestli se má smát nebo brečet.

Doopravdy do pláče mi v tomto směru bylo jednou, když jsme kvůli práci odjeli na vesnici a spřátelili se tam s malajskou rodinou. Angličtinu měli díky cestování perfektní a mimo jiné měli devítiletou dceru, televizního maniaka a vděčného konzumenta reklamních spotů na cokoliv. Moc si mě oblíbila, stále se snažila vyhledávat mou společnost, až jednou se podezřele dlouho neobjevila za dveřmi našeho hotelového pokoje. Měla totiž klasického zaracha... za velmi neklasický čin. V hotelovém obchodě ji přistihli, jak krade drahý bělicí pleťový krém. Šla jsem se za ní podívat, seděla u okna, posmrkávala, tekly jí slzy jako hrachy a přiznala se, že nechtěla udělat nic špatného, že jen chtěla být tak krásná jako já! Udělalo se mi z toho trochu mdlo a snažila se jí vysvětlit, že to takhle nefunguje, že za prvé holčičky jako ona by měly mít jiné starosti a za druhé já zase naopak obdivuju jak je krásně snědá. Nevěřila mi. Obávám se, že právě teď sedí doma, kouká se na televizi a zpívá si společně s reklamou písničku o tom, že: "...sněhobílá kráska potkala svého sněhobílého prince..."