Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Na západní pobřeží jsme se vydali s očekáváním ráje a oslavy Nového roku. Stále jsem bojovala se ztuhlými zády, ale ve vzduchu jsem znovu cítila moře a mávala na mě vyhlídka několika dní bez auta, ruchu velkoměsta, prostě relax na ostrově.

Mířili jsme do města Ranong, odkud jsme měli vyrazit na ostrov Ko Chang odpolední lodí. Do cíle chybělo asi sto kilometrů, když se auto začalo tvářit, že mu brzy dojdou pohonné hmoty. Benzínovou pumpu jsme našli poměrně rychle, natankovali a... po pokusu znovu nastartovat jsme na sebe zůstali zírat, ač nás to vlastně vůbec nepřekvapilo. Co si myslel manžel, nevím. Co jsem si myslela já, skutečně nelze publikovat. Zdrželi jsme se komentářů a jali se hledat oběť, která nám pomůže náš vehikl uvést do provozu. Jak jinak než startovacími kabely. Tentokrát to trvalo déle než obvykle, ale podařilo se a mohli jsme vyrazit dál.

Dojeli jsme do Ranongu a shledali ho poměrně neútulným. A tak jsme podle směrovek vyrazili rovnou k přístavu. Ranong sousedí opět s barmskou hranicí, šipky nás dovedly až k budově imigračního úřadu. Barmští celníci se netvářili příliš nadšeně, ale pomocí znakové řeči nám poradili, kterým směrem se dát. Cesta skončila v rybářském přístavu, lemovaném smrdutým rybím trhem. Místní babky na nás nechápavě zíraly, když jsme jim vysvětlili, kam chceme odplout. Vzdali jsme to tedy a vrátili se uličkami k Barmáncům. Asi si pomysleli něco o bláznech, leč cestu nám ukázali znovu. Kroužili jsme v křivolakých ulicích, ptali se lidí, a když jsme na hraničním přechodu zastavili počtvrté, přiblížilo se k nám thajské policejní auto. Pánové naznačovali, že máme jet za nimi. Doufali jsme, že nám chtějí ukázat cestu a nikoli policejní stanici.

Naštěstí nás opravdu dovedli do přístavu, který do páchnoucího rybího marketu neměl daleko, rozloučili se a sledováni nechápavými pohledy všech přítomných zase odjeli. Koupili jsme si lístky na loď a čekali. Čekání jsme si zkrátili klábosením s několika Evropany, kteří se chystali na stejné místo. Někteří z nich už po několikáté. Básnili o ostrově tak dlouho, až jsem zvědavostí málem praskla. Loď stále nebylo vidět. V místní autodílně vedle přístavu jsme sehnali parkování pro polomrtvou herku, dali jsme si malý oběd a – loď stále nepřijížděla. K čekajícím se přidala parta rastmanů popíjející alkohol. Ti prý měli na ostrově bar a ubytování. Hned jsme si tedy objednali chatku a na stvrzení dohody jsme si s nimi připili. V tu chvíli pro nás přišla jakási žena, aby nám oznámila, že musíme do jiného přístavu, protože v tom našem je nízký příliv a loď nemůže přirazit ke břehu.

Doplahočili jsme se do jiného přístavu, kde už čekali další bledé tváře a hromada Thajců. Loď dorazila zanedlouho, všichni jsme nastoupili a opět čekali. Dlouho se nedělo vůbec nic a nervóznější z nás se začali pídit po příčině. Za chvíli jsme se to dozvěděli všichni: Plavidlo je přetížené asi o dvacet lidí a rozhodně nemůže odplout. Nikdo se však k vystupování neměl. Turisté proto, že měli svoje lístky, zamluvené ubytování a noc v Ranongu nikoho nelákala. Thajci prostě proto, že chtěli jet domů, na některý z ostrovů. Nasadili jsme tedy taktiku přemlouvání a nutili lodníky, aby nám řekli, co by se stalo, kdybychom vypluli v plném počtu. Přiznali, že by se nestalo nic, jenže mají své směrnice a od námořní policie by nedostali povolení vyplout. Všem nám sklaplo a několik Thajců začalo odevzdaně vystupovat. Ostatním to samozřejmě bylo trapné, a tak jsme hledali řešení. Trochu mě překvapilo, že se debaty neúčastní můj manžel. Šla jsem se po něm podívat a našla ho, jak si stále připíjí s rastamany a oči se mu podezřele lesknou. Vysvětlila jsem jim situaci, manžel se zamyslel a v jeho tváři se objevil výraz, který podpořen alkoholem věstil něco vskutku zajímavého.

Beze slova jsme ho sledovali, jak opouští loď a kdesi mizí. Když se ani po patnácti minutách nevracel, začalo mi být trochu nevolno. Dorazil za půl hodiny a vedl s sebou muže v uniformě mariňáka s šarží nejvyšší. Beze slova jsme sledovali jejich komunikaci. Thajský mariňák uměl anglicky nanejvýš pozdravit. Manžel v thajštině taktéž. Předvedli nám neuvěřitelnou, asi desetiminutovou pantomimu, kterou jsme nakonec ocenili potleskem. Zasloužily si to jak manželův výkon, tak důstojníkovo jednoznačné ano, stvrzené podpisem.

Tak jsme se tedy přece jen všichni zase usadili na palubě i v podpalubí a v plném počtu vypluli. Propluli jsme mezi rybářskými spoty a před námi se otevřelo Andamanské moře v celé své kráse. Mělo barvu jako z katalogů cestovních kanceláří, zdobily ho obrysy ostrovů v dálce. Sluníčko svítilo na plný výkon, odráželo se od mořské hladiny a já cítila přítomnost ráje na dosah ruky.