Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Ne že by Teakettle Junction byla nějaký trhák – křižovatka tří roletovacích kamenitých silnic, označená kůlem se směrovkami, na nichž visí čajové konvice. Protože se na ní ale stýkala naše Hunter Valley Road a Racetrack Valley Road se spojovačkou na Death Valley, doufali jsme, že tento bod bude o něco rušnější než pustina, kterou jsme až dosud jeli. U slavného rozcestí sice sebemenší vylepšení silnice nenastalo, ale pohybující se obláček prachu na obzoru dával tušit, že v případě nehody by se nám možná dostalo i pomoci.

Kvůli méně pohodlné a časově náročnější zkratce jsme se na Racetracku ocitli až v podvečer. Mělo to své výhody. Například tu, že skoro všichni ostatní raději ještě za světla vyrazili zpět do civilizace a my zůstali na dně vyschlého jezera sami. Prošli jsme se ke Grandstand – hlavní tribuně, tj. skále uprostřed playe. Přitom jsme vyhlíželi pověstné bludné kameny, ovšem marně. Konzultace s průvodcem odhalila, že je třeba přesunout se na jižní konec Racetracku. Západ slunce se kvapem blížil, i skočili jsme do auta a za rychlý přesun se navíc odměnili teplým oblečením. Začalo se totiž projevovat "měsíční" počasí, tak typické pro poušť – relativně vysoké teploty na slunci a pronikavý večerní chlad. Následovala hektická hodinka, kdy jsme pobíhali popraskanou planinou, fotografovali, mudrovali nad záhadou pohybujících se kamenů a – slibovali si brzký návrat.

Z dálky vypadá Racetrack jako další suché údolí.

Ten se nám zdařil o rok později. Únor 2003 byl velmi deštivý. Netroufli jsme si opakovat známou dobrodružnou zkratku přes Průrvu U ztraceného osla. Poušť je vypečená na kámen; když zaprší, voda se nemá kam vsáknout a řítí se po svazích, cestách, průrvami a vyschlými koryty řek. Představa, jak se skrz Ztraceného osla přetlačujeme s rozvodněnou řekou, nás vůbec nelákala. Navíc člověk nikdy neví, kdy ho záplavová vlna dostihne (paradoxně to může být klidně v době, kdy už zase praží slunce), nebo kde nenápadný pramínek utrhne svah i s cestou a autem, případně celý kus kopce sjede do údolí a pohřbí vše živé. Vzhledem k tomu, jak (ne)používaná tato cesta je, nemusel by nás nikdo najít mnoho let.

Hlavní tribuna závodiště.

Projeli jsme tedy Údolí Smrti, ovšem noc nás zastihla teprve u kráteru Ubehebe. Nutno podotknout, že to byla noc úplňková – kráter a poušť, zalité měsíční světlem, se nám postaraly o zábavu na další hodinu či dvě. Plánovali jsme, že přespíme v nějakém motýlku na nevadské straně. Nespěchali jsme, času dost. Ovšem jediná pohostinná střecha, na niž jsme narazili, patřila bordelu (v Nevadě je prostituce legální). Toto zpestření manželství jsme si nechali ujít, pojedli sendvič v Beatty (kde neměli jediný volný pokoj), poručili si zabalit snídani a vrátili se potmě k Ubehebe.

Osamělý běžec za soumraku.

Kolem kráteru až k Racetracku probíhá hranice národního parku Údolí Smrti, kde platí poměrně přísná pravidla táboření. Kousek za Racetrackem ovšem začíná území National Forest s pravidly mnohem mírnějšími. Minuli jsme tedy playu, která se v měsíčním světle zvláštně třpytila, a v pohoří s "optimistickým" jménem Poslední Šance (Last Chance Ridge) se snažili najít místo, kde neponičíme příliš mnoho přírody a zároveň nebudeme stát v cestě případným nočním či časně ranním cestovatelům. Nakonec jsme našli otočku buldozeru, přestavěli vozík na ubikaci a zalezli do spacáků.

Napínavý závod.

V půl sedmé ráno jsem už neměla stání. Za normálních okolností považuji vstávání v tuhle hodinu za životní křivdu. Jenže v poušti se musí stihnout co nejvíc dřív, než začne slunce pálit. Racetrack, viditelný na obzoru, si i za dne zachoval podivnou barvu měsíční noci. Chvilku nám trvalo, než jsme se posbírali, posnídali a z auta opět učinili dopravní prostředek. I tak jsme však k playe dorazili dřív než všichni ostatní turisté – a zůstali bez dechu zírat.

Ráno byla hladina jezera jak zrcadlo.

V poušti, na jednom z nejsušších míst na světě, napršelo natolik, že playa byla pokrytá několika centimetry vody. V klidném ranním vzduchu nečeřila hladinu ani vlnka. Kolem absolutní ticho. Zubaté zimní slunce si nesměle razilo cestu skrz mraky do našich čepic a flísek a před námi se skvěly dvě identické pouštní krajiny: ta skutečná a její dokonalý odraz na hladině jezera. Podle některých teorií je právě toto chvíle, kdy se kameny pohybují. Jemný pouštní prach, voda a dokonale hladké jílovité dno jezera mohou utvořit podklad natolik kluzký, že vítr pohne i těžšími kameny. Dno jezera si zachovává dlaždičkovitou strukturu – vodou nasákne a změkne jen horní vrstvička, a tak kámen může vytlačit stopu, aniž by strukturu podkladu výrazně narušil. Další teorie počítají s ledem či námrazou, které umožňují lepší klouzavost. Znovu však podotýkám, že jsou to pouze teorie. Pokud takové místo spatříte, pochopíte, že teorie jsou zbytečné. Některým věcem prostě stačí, že existují a my je smíme spatřit.

Možná, že až se zvedne vítr, začnou se kameny nepatrnou rychlostí pohybovat.

Úderem deváté hodiny se na hladině objevily první vlnky, ranger přijel zkontrolovat tábořiště a na parkovištích se rozvířil prach zpod kol aut prvních turistů. Kouzlo úplňkové noci a opuštěného zimního rána bylo to tam. Začínal běžný den, ovšem na zvláštním místě, ve zvláštním ročním období.