Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

První ráno na ostrově bylo opravdu pohádkové. Modré nebe bez mráčku, slunce, modromodré moře a voňavá zeleň všude kolem – to všechno mě přivítalo jako chlácholivá náruč. Při kávě na verandě jsem usoudila, že chřipka je skoro pryč a že noční zranění vypadalo předchozí den mnohem hůř. Vyrazili jsme tedy na snídani do malé restaurace na pláži, kde pracovala další bledá tvář, holčina, která nám pověděla pár zajímavostí o ostrově. Například to, že je to jediné místo na světě, kde se pěstují speciální kešu oříšky, které jsou větší a lepší než jakékoliv jiné. A že na celém ostrově žije více než třicet cizinců převážně z Evropy, což je téměř třetina z celkového počtu obyvatel.

Po snídani jsme si vyzvedli mapu ostrova a zapůjčili motorku. Stroj to byl ve věku úctyhodném a stavu všelijakém, ale tvářil se jako jeden z lepších a spolehlivějších modelů, jež byly k dispozici. Opustili jsme tedy centrum společenského dění a vyrazili na průzkum ostrova. Vyjeli jsme po jediné asfaltové cestě na kopeček v prostředku ostrova a zjistili jsme, že tento kousek země opravdu žije jen z turismu a pěstování kešu ořechů. Téměř nic jiného než kešu stromy na ostrově totiž neroste. Vypadají jako hodně přerostlé bonsaje a nabízejí příjemný stín. Bohužel byla zrovna doba před květem, a tak jsem se nemohla na vlastní oči pokochat tím, jak zralé oříšky vypadají.

Ve středu ostrova je jen málo míst k ubytování, spíše je obydlen domordci, kteří mezi domky postavili provizorní masážní „salony" – opět v bambusovém provedení. Také je to místo, kde je na každých deseti metrech cedule s varovaním před vlnou tsunami a se šipkami, abychom v případě katastrofy věděli, kterým směrem prchat. Nepůsobilo to nijak děsivě, ostrov samotný byl po zásahu tsunami opět téměř ve stavu původním, a kdybychom v inkriminované době nesledovali zprávy, ani by nás nenapadlo, že polovina ostrova byla před časem pod vodou.

Přesunuli jsme se na protilehlou pláž směrem k otevřenému moři a poté na další, kde měli bar a ubytování naši dredatí přátelé z lodě. Za celou dobu jsme potkali tak málo lidí, až jsem opravdu začala věřit, že jsme dopluli do ráje. V baru nás přivítali nejen naši noví známí, ale také příjemná atmosféra, přístřešky s houpacími sítěmi, reggae hudba a ledové ovocné koktejly, kterým už scházel jen kýčovitý papírový deštníček. Zbytek dne jsme strávili v hamakách, procházkou po pláži a vyhrabáváním motorky z písčitých cest. Našli jsme větrné místo, kde si manžel naplánoval na druhý den kiteboarding a já si půjčila šnorchl a ploutve a těšila se na sledování podmořského života. Povečeřeli jsme v thajsko-německé restauraci jakousi variaci na téma guláš a vydali se zpět do naší propůjčené bambusové residence. Tam jsme zjistili, že sousedi odjeli, a tak na nás zbylo dostatek elektřiny, abychom mohli strávit večer u knížek, které už dlouhé týdny volaly po otevření. Celý den proběhl v takovém klidu, až se mi tomu ani nechtělo věřit. Usínala jsem s blaženým pocitem zaslouženého odpočinku a přemýšlela, jak se nám následujícího dne vydaří oslava Nového roku.

Dalšího rána mě vzbudily dvě skutečnosti. Ta první byl neuvěřitelný kravál. V sousedícím buddhistickém chrámu mniši třískali do bronzových zvonů, až se dřevěná chaloupka otřásala na svých čtyřech chatrných nožkách, a zvonění provázeli monotóními zpěvy, které se přes reproduktor rozléhaly do širokého okolí. Připravovali se na Nový rok, ačkoliv ten pravý thajský se slaví až 13. dubna. Skutečností číslo dvě byl fakt, že jsem podcenila chřipku a ta se rozhodla mi zamotat hlavu jako po deseti jízdách na řetízáku. Manžel mi přinesl snídani z kavárny až do postele, protože moje pokusy o přesun na verandu se zdály zbytečnými a ostré sluneční světlo působilo jako rána dřevěnou palicí. Jiná činnost než opětovný a hlavně okamžitý spánek nepřicházela v úvahu, takže jsem vyexpedovala milého na pláž, aby si dosytosti užil svého létání a vrátil do půjčovny šnorchl. Usínala jsem s pocitem, že jsem asi něco příšerného musela provést, když už ne v tomhle, tak aspoň v minulém životě, protože jinak si všechny naše cestovní pohromy nedokážu vysvětlit. Mnišské zpěvy v mých uších slábly a slábly, až mi byly ukradené úplně, protože únava byla prostě silnější...

Pokračování přístě