Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Všechno má svůj konec, a tak se i náš pobyt na ostrově dostal do bodu, kdy nezbývalo než balit kufry a rozloučit se. Chřipka na mě pořád seděla jako odporný parazit, ale dalo se s tím žít celkem klidně. Dali jsme si snídani, napakovali se do zásoby kešu oříšky, které zase pár dalších měsíců nemusím ani vidět. Opět jsme se nalodili, tentokrát směrem na pevninu. Plavba byla příjemná, seznámili jsme se se dvěma Angličany t.č. žijícími v Bangkoku. Za společenského plkání jsme míjeli barmské ostrovy, neobydlené, porostlé hustou džunglí a sloužící občas pro vojenské účely.

Hodinky ukazovaly dvě hodiny po poledni, sluníčko se rozhodlo strhnout rekord v popoledním grilování a my jsme byli rádi, že máme polovinu cesty za sebou, protože zásoby vody v našich zavazadlech nebyly nijak závratně velké. Zrovna jsme přemítali o tom, jak asi vypadají pusté ostrovy při bližším ohledání, když v tom motor lodi škytl, pak ještě několikrát a my zůstali stát na klidém moři. Na moři tak klidném, že široko daleko nebylo živáčka. Kapitán lodi a kormidelník v jednom zalezl s klením do špinavé strojovny lodi a co chvíli se ozývaly kovové rány a další klení. Všichni jsme se po sobě dívali, my turisté a další bledé tváře s lehkým zoufalstvím, místní byli poměrně v klidu. V klidu až do té míry, že mladé Thajky začaly vytahovat hřebeny, sponky a gumičky a navzájem si tvořily téměř umělecká díla.

Z toho všeobecného klidu jsme usoudili, že se jedná o běžnou závadu, která bude brzy odstraněna. Ale zvuky z podpalubí nás znovu přesvědčovaly o opaku. Lodníkova manželka na pokyn ze strojovny nastartovala, ale žádné zlepšení se nekonalo. Loďka si tak trochu zaškytala a rozhostilo se ticho, porušené jen štěbetáním thajských budoucích kadeřnic. Z podpalubí se vynořila rezignovaná tvář, která nevěštila dobré zprávy. Anglicky neuměl ani slovo, ale v takové chvíli nebylo žádného vysvětlení třeba. Rozhlíželi jsme se po klidné hladině moře a čekali. Po první půlhodině jsme měli ještě i nějaký ten humor, po hodině nás přešel. Bezradný kapitán se stále někam snažil dovolat a nám definitivně došly zásoby pitné vody.

Jak už jsem říkala, všechno má svůj konec, a tak jsme se i my dočkali. Pomalu, ale jistě se blížila záchrana. Doplula k nám luxusní jachta s potápěčským kurzem. Posádka se netvářila nijak nadšeně a vody jsme se nedočkali, ale aspoň naložili kapitána a přislíbili ho dovézt zpět na místo našeho vyplutí, aby sehnal náhradní plavidlo. Čekali jsme tedy další věky, dokud se neobjevila pomoc - kapitán se vracel v mnohem větší rybářské lodi, než byla ta naše. Obě lodi byly přivázány k sobě a poprvé jsem zažila odtahovou službu na moři. Všichni jsme tleskali, na jásání jsme měli přiliš sucho v krku. Zbytek cesty proběhl bez dalších potíží, kromě nedostatku místa k zakotvení v přístavu, takže jsme ještě jako bonus vystupovali z třetí řady přes dvě další lodě. Ta nejblíž k molu byla s pevninou spojena jen několikametrovým kovovým žebříkem, snažícím se předstírat funkci lávky. Špinavá voda hluboko pod námi nelákala ke koupeli a já jsem až do toho okamžiku netušila, že trpím závratěmi. Asi jak kdy.

Manžel přeběhl žebřík obtěžkán dvěma batohy, surfem a cizím řvoucím miminem, jehož matka následovala za nimi, zdolávajíc překážku po čtyřech. Já byla další na řadě, s jedním batohem a taškou přes rameno, což mi v tu chvíli připadalo jako příliš mnoho zavazadel k balancování. Než jsem však stačila propadnout panice, kdosi mi sebral batoh, hodil ho manželovi na břeh a popohnal mě tak, že jsem přeběhla lávku téměř tryskovou rychlostí. V mém případě to bylo spíš komické, ale museli jsme hned začít řešit situaci starších lidí, kteří na podobné akrobatické kousky nekoukali úplně nadšeně. Společnými silami jsme se dostali ven všichni včetně zavazadel, jedné motorky a několika vzpouzejících se dětí.

Některé zážitky bych si občas raději odpustila, ale zase na druhou stranu – už mě asi máloco překvapí. Jednou budu díky našemu cestování zocelená tak, že ani život sám mě hned tak nezaskočí. Občas toužím po klidné dovolené včetně transportu a ubytování s přesuny nutnými pouze za účelem jídla. Jenomže to už by pak byla nuda, ne? Co preferujete vy? Pohodu a klídek v hotelu, nebo raději nějaký ten adrenalin?