Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Zapomenutý kraj trochu ožil cedulemi pro turisty, které směřovaly kamsi do kempu a ke zdroji pitné vody. O kousek dál džungle zmizela, objevila se jezírka rýžových polí a vedle nich několik chatrčí s rybářskými sítěmi a sušáky pokrytými rybičkami a sépiemi. Za touhle „vesnicí" se silnice zavlnila jako had a poskytla tak výhled mezi dvě skály, mezi které zrovna svítilo slunce. Jeho paprsky dopadaly na zlatý chrám. Vystoupili jsme a šli se podívat blíž. Kolem chrámu tekl potok, přes něj vedl most, evidentně využívaný nejen pěšími, ale i motorkáři. Ovšem důvěry nevzbuzoval, ani co by se za nehet vešlo. Manžel dostal nápad most vyfotit a tvrdit, že tudy jsme jeli. Odpověděl si sám, že tomu by se už asi stejně nikdo nedivil, a pokračovali jsme v prohlídce místa, které mi evokovalo scény z filmu Anna a král, dokonce i hudbu jsem si dokázala vybavit na okamžik.

Průjezd parkem jsme zakončili fotografováním thajské omladiny, která se na naši počest srotila před domkem sběračů rýže a obchůdkem v jednom. Když uznali, že sedí v dostatečně vhodných pózách, mávali na nás, ať fotíme, protože jsme vypadali, že jejich počínání nechápeme. Zamávali jsme Thajcům, dali přednost v jízdě dvěma organizovaným stádům krav, které se rozhodly změnit pastvinu zrovna, když jedeme kolem, a buddhistická oáza míru nás doslova vyplivla zpět na rušnou dálnici vedoucí na jih.

Poslušně jsme tedy vpluli do provozu a snažili se nějak utřídit si dosavadní zážitky. Míjeli jsme chudobné vesničky, palmové plantáže i rýžová pole. Prostor kolem mi připadal obrovský a neporovnatelný s ničím, co jsem dosud viděla. Malajsie mi připadala v tu chvíli tak malá, až mě to samotnou překvapilo, protože pocit nekononečného prostoru jsem měla zrovna tam, už od prvního přijezdu z Čech. Thajsko, jednou tak velké, mě opravdu „chytilo za srdce". Do Trangu jsme dorazili v rámci možností podle plánu, ubytovali se v domácím hotýlku a následujícího rána jsme už v šest hodin ráno stopovali dobrodince, aby nastartoval naše auto, na silnici směřující k výpadovce na Sadao, hraničnímu přechodu mezi Thajskem a Malajsií.

Všeobecný mír a klid nás opouštěl, čím více jsme se blížili k jihu. O muslimských nepokojích jsme četli nepříjemné zprávy už před dovolenou a při naší návštěvě andamanských ostrovů jsme jen o dva dny minuli bombový útok v Bangkoku, shodou okolností v místech, kde jsme bydleli. To byl ale novoroční extrém a většina nedobrot se děla a stále děje na jihu. Plánovali jsme nikde nezastavovat, především ve městech, protože jsme neměli ani trochu chuť zpestřit si dovolenou nějakým krvavým zážitkem. Uháněli jsme po dálnici a myšlenky už nám trochu utíkaly k domovu a práci. Až na pár nezbytbých stopů na benzínkách jsme odhodlaně směřovali k hranicím. Stmívalo se, čas ubíhal a my jsme museli uznat, že jsme se trochu přecenili.

Před půlnocí jsme projížděli Sadao, tiché město, které působilo dojmem zákazu vycházení po setmění a sálala z něj atmosféra nervozity a napětí. Nebylo nám vůbec přijemně. Když jsme dorazili k hraničnímu přechodu, naše noční můra dostala reálné rozměry v podobě zamčené brány a cedule, že o půlnoci imigrační úřad zavírá a brány se otevřou znovu až v pět hodin ráno. Zatímco jsme četli oznámení, objevila se za námi skupinka pěti lidí, k naší radosti hovořících malajsky. Popíjeli nedaleko před stánkem pivo a ujistili nás, že v tuhle hodinu nikde nocleh neseženeme, takže nejlepší nápad bude dát si s nimi pivo a přespat před branou v autě.

Nějak toho na mě bylo moc. Rozbrečela jsem se jako malá, odmítla umatlané pivo a šla se zabarikádovat do auta. Posmrkávajíc jsem usínala s ublíženým pocitem, že to není pěkný závěr dovolené. Na okénko vedle mě někdo zaťukal. Srdce mi zabušilo, protože opálená ruka nepřipomínala tu manželovu, a tak jsem jen pootevřela okénko, abych zjistila, kdo to je. Jeden z chlapíků od stánku mi podával mandarinku, s anglickým komentářem „ abych měla zdraví". Malajsky mi popřál dobrou noc, a když se vrátil manžel a chytil mě za ruku, nahlas jsem se sama sobě omluvila za negativní myšlenky. Znovu jsem usínala, teď už s pocitem, že mám za sebou nezapomenutelný výlet a navíc s člověkem, se kterým zvládneme všechno, i když si u toho někdy pobrečím...