Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Průměrní Američané chození na houby nechápou. Ještě tak jako zájmovou činnost (např. sbírání motýlů nebo brouků), ale trhat houby a pak je JÍST? Přesto i zde jsou houbová místa tajena a s příchodem zimní dešťové sezóny se za kuropění plíží do lesů davy tichých bláznů. Naštěstí mám kamarádku provdanou za Poláka, a tak jsme se dozvěděli, kam jet pro celé koše hřibů. Ale pšššt!

Kalifornský houbařský ráj leží asi osmdesát mil severně od San Francisca. Za Bodega Bay je pobřeží více méně opuštěné. Oceán je tu studený, příkré pobřeží porostlé neprostupnými lesy a počasí vhodné spíš pro romaticky rozervané básníky než rozesmáté davy na dovolené. Východoevropští houbaři jsou tu nejčetnější turistickou skupinou. Tato místa však mají i svou slovanskou tradici a historii.

Vyhlídka na Fort Ross z houbařovy perspektivy

Začalo to na Alajšce. Ruští lovci zálesáci (promyšleniky) překročili Beringovu úžinu a od roku 1742 začali osidlovat Aljašku. Rusko-Americká společnost čile zásobovala ruský a čínský trh kožešinami. Zaměstnávala především domorodé obyvatelstvo – Indiány, Eskymáky, a pak kreoly – míšence Rusů a domorodců. Ředitel společnosti Alexandr Andrejevič Baranov si v zájmu udržení dobrých vztahů dokonce vzal za manželku dceru indiánského náčelníka. Aljašské osady se ale potýkaly s kritickým nedostatkem potravin. Až ke kalifornským břehům vedly výpravy domorodých lovců za ceněnou kožešinou mořské vydry; tehdy se zrodil nápad osídlit oblast severní Kalifornie. Španělé teoreticky Kalifornii ovládali, prakticky však jejich vliv končil poslední sanfranciskou misií.

Vydry byly loveny pro svoje kožešiny, později jako škodná - a málem vyhubeny.

Půda za tři deky, troje kalhoty...

A tak roku 1812 Baranov (v té době již také guvernér Ruské Ameriky) pověřil svého blízkého spolupracovníka Ivana Kuskova založením osady na Kalifornském pobřeží. Kuskov vyhlédl ideální místo pro základnu 18 mil severně od Bodega Bay. Skýtalo přijatelný přístav, dostatek vody a také dřevo na stavbu. Půdu Kuskov zakoupil od Indiánů kmene Kashaya údajně za "tři deky, troje kalhoty, dvě sekery, tři koně a nějaké korálky". Fort Ross (jméno prý má symbolizovat slovo Rossia) byla dokončena za pár měsíců. Za úspěchem toho podniku hledejme kromě schopného organizátora i ženu. Jelizaveta Kuskova, manželka jednonohého velitele pevnosti, se prý rychle naučila místní nářečí a udržovala s okolními Indiány přátelské styky. Tam, kde Španělé museli jezdit po skupinách a s ozbrojeným doprovodem, se ruští lovci pohybovali volně a bez problémů. O existenci nového, konkurenčního osídlení neměli nejbližší bílí sousedé dlouho ani ponětí.

Kostel a kanón - nezbytnosti tehdejší doby.

Než dojdete k názoru, že se jednalo o idylické doby, je třeba dodat, že kalifornská osada nikdy nesplnila očekávání. Za prvních osm let existence Fort Ross se přivezeným aleutským Indiánům podařilo v podstatě vyhubit mořské vydry, čímž přišla Společnost o hlavní zdroj příjmů. Ani v druhém úkolu pevnost moc neuspěla. Přestože byly v okolí řeky Slavjanky (dnešní Russian River) založeny farmy, Fort Ross nikdy nezvládla funkci potravinové základny pro Aljašku. Jednak kvůli podnebí, částečně kvůli nájezdům místních hlodavců a možná i proto, že hrdí lovci k zemědělské dřině nikdy nepřilnuli.

Když roku 1839 podepsala Rusko-Americká Společnost smlouvu o zásobování Sitky na Aljašce Společností Hudsonova zálivu, stala se kalifornská Fort Ross přebytečnou úplně. Roku 1841 pevnost koupil John Sutter, který veškerý použitelný majetek přestěhoval do své Fort Sutter v údolí Sacramenta. Některé budovy byly rozebrány a ty, co zůstaly, sloužily postupně dalším majitelům k různorodým účelům. George W. Call koupil pozemky pevnosti roku 1873 a po následujících sto let jeho rodina obhospodařovala rozsáhlý ranč. Od této rodiny stát Kalifornie vykoupil do roku 1906 původní území vlastní Fort Ross a začal restaurovat, co z ruského osídlení zbylo.

Napravo je jediná původní stavba - dům Rožněva

Malé kalifornské Rusko

Dnes naleznete pevnost opět v plném lesku, chráněnou vysokou dřevěnou palisádou. Jihovýchodní věž hlídala přístav a přístup od moře, severozápadní měla pod kontrolou záškodníky z pevninské strany. Rusové brali obranu velmi vážně – kdysi se zde nacházely více než dvě desítky děl. Tolik palebné síly sem Španělé nikdy nedokázali dopravit. Uvnitř pevnosti je také malá studna pro případ obléhání. Přímo ve Fort Ross bylo ubytováno vedení Společnosti a významní hosté. Také tam byly sklady a zbrojnice, ale většina z několika set obyvatel žila v přilehlé vesnici. Kromě lovu a zemědělství se věnovali i řemeslům. Pevnost tak daleko od mateřských končin musela být velmi soběstačná. Rusové postavili v Kalifornii i první větrné mlýny, z nichž jsou dnes k vidění jen mlýnské kameny.

V Kuskově domě býval sklad a zbrojnice

Typicky ruské roubené dřevěné domy působí na kalifornském pobřeží velmi exoticky. Původně se zachovaly dvě stavby:dům posledního velitele pevnosti Rotčeva a kaple. Ta ovšem utrpěla vážné škody při zemětřesení v roce 1906 a nakonec vyhořela roku 1970. Dům Alexandra Kuskova byl zrekonstruován podle dobových dokumentů. Stejně jako ostatní stavby i tato překvapí svou masivností. Má pevné okenice a těžké padací dveře, kterými se dá zabezpečit schodiště do obytného patra. V domech najdete různorodé předměty připomínající dobu rozkvětu osady – řemeslnické nástroje, předměty denní potřeby, samovary, kožešiny, zbraně, sudy popsané azbukou. Vše tak strašně odlišné od španělských misií a amerických rančů či zlatokopeckých táborů. A když se k tomu připletou rusky mluvící turisté, člověk na okamžik zaváhá, na kterém místě zeměkoule se to vlastně nachází.

I ty houby jsme v lese našli. Vášnivým houbařům připadá jistě přirozené, že tu Rusové považovali za moudré zabezpečit kraj pevností.