Péče o maminku mě zmáhá
Můj problém se vám možná bude zdát hloupý, ale já se už cítím na dně a vyčerpaná. Jedná se o moji matku. Je už stará a péče o ni mě zmáhá. Mně bude padesát pět let. Jsem už léta rozvedená a starám se sama o dva syny, jeden bude příští rok maturovat, druhý je na vysoké. Mám také dva bratry, jsou o trochu mladší než já a oba mají svoje rodiny. Byli jsme vychovávaní v duchu, který byl tehdy běžný, já byla „jen“ holka, poslední v pořadí, určená na úklid, vaření, praní a další domácí práce. Volno jsem měla, až když byla všechna práce hotová. Hoši to měli naopak, a když doma udělali nějakou práci, sklízeli za ni slova díků.
A tak to zůstalo. I když jsme měli každý svůj život, kdykoliv maminka něco potřebovala, automaticky volala mně. Tatínek zemřel docela brzo, a tak jsem byla zaměstnaná docela často. Moji práci brala za samozřejmou, když jí s něčím pomohli bratři, byla schopná mi o tom půl dne nadšeně vyprávět a chválit je až do nebes, i kdyby to byla úplná drobnost. Když jsem zůstala se syny sama, bylo to pro mě hodně náročné, starat se ještě o ni. Bratři nejsou špatní, ale jim je to nějak jedno, oni to nevidí jako důležité, že mamince třeba nesvítí světlo v kuchyni. Slíbí, že to přijedou opravit, ale mají na to spoustu času, uběhne několik týdnů a neudělají to. Stejně to většinou zbylo na mě.
Teď je maminka už hodně stará a její zdravotní stav se zhoršil natolik, že nemůže bydlet sama. Manželky bratrů rezolutně odmítly, že by se maminka nastěhovala k někomu z nich. Já už mám jednoho syna napůl z domu, tak se ke mně vejde lépe než do úplné rodiny, kde jsou navíc všechny děti ještě na škole. Počítala jsem s tím, že to takhle dopadne, a ani mi to moc nevadilo. Jen jsem chtěla, aby mi s ní někdo občas přišel pomoci, bral si ji na návštěvu, aby se péče o ni aspoň trochu rozdělila.
Všichni s tím souhlasili, ale realita je jiná.. Stále slyším jen výmluvy, proč není možné se stavit a vyzvednout ji, dovést k doktorovi nebo i jen s ní chvíli pobýt a zabavit ji, než si třeba skočím na poštu nebo uklidím byt. Všem se to zdá jako drobnost, ale stokrát nic umořilo osla. Každé ráno ji umýt, obléknout, připravit jídlo na celý den, z práce letět hned domů, dát do pořádku případné nehody, které se staly, věnovat se jí až do večera, mazat jí nohy, sledovat, zda si vzala léky, vařit, mýt, vodit ji k lékařům nebo běhat po úřadech, když je třeba... Je to práce jako s malým dítětem, jen s tím rozdílem, že toto není radost. Není to příjemná práce, za kterou je odměna šťastné a vyvíjející se dítě, ale stav, kdy se všechno pořád jen horší a mrzutý starý člověk dokáže být pěkně nepříjemný. Navíc občas ji vzít, přenést nebo zdvihnout je náročné i fyzicky a já už také nejsem nejmladší, mám svoje vlastní nemoci a je to pro mě namáhavé.
Začíná toho být na mě moc. Bratři mi nepomůžou, a když už někdy vypěním a oni si ji potom na jeden večer vezmou, celou dobu mě vysloveně bombardují telefonáty, kdy už se vrátím a zase si ji převezmu. Další pomoc odmítají, protože mají starosti s dětmi nebo třeba jdou do divadla. Jako bych já děti a běžné provozní starosti neměla, navíc jsem na ně sama. Jak já bych šla také ráda do divadla, ale nemůžu, když maminku nikdo nepohlídá. Když je opravdu krize, tak mi pomůžou synové, ale nechci na nich nechávat tolik starostí a navíc maminka by se od nich třeba nenechala umýt nebo převléknout. Celou dovolenou mám vybranou na cesty k lékaři a nejsem na tom finančně tak skvěle, abych si mohla dovolit třeba paní na úklid. Nějak jsem to ale zvládala, byla jsem tak vychovaná, že všechno odřu sama. Nedávno mě ale zlomilo to, na co bych už měla být zvyklá.
Přišel jeden z bratrů. Ne, že by s něčím pomohl, jen se stavil na kafe. Jen co odešel, maminka se mohla štěstím rozplynout a celý večer mluvila jen o tom, jak je báječný a úžasný, jak ho dobře vychovala a jak je na něj hrdá, protože na ni pamatuje. Potom z ní vypadlo, že mu za to dala peníze a že mu je vlastně dává pravidelně, kdykoliv ho uvidí. Nakonec po mě chtěla, abych sama uznala, jak je hodný, že přišel na návštěvu a že si ty peníze zaslouží. Bratr to přiznal, řekl vysloveně, že by byl hloupý, kdyby si je nevzal, když mu je dává. Šlo o dva tisíce korun za návštěvu.
Nejde mi o ty peníze, na nájem mi maminka přispívá a se zbytkem ať si dělá, co chce, ale mám chuť se vším praštit a řvát. Mám sto chutí ji odvézt k jednomu z nich, ať se o ni starají, jak chtějí, já si jen občas přijdu na návštěvu – klidně zadarmo. Začala jsem vážně uvažovat o tom, že se podívám po nějakém ústavu, kam by se dala umístit, jestli by na to stačil její důchod. Ale nevím, jestli je to dobře.
Cítím se bezcenná, jak hadr na podlahu bez špetky uznání, a vím, že lepší to už nikdy nebude. Maminka sama nikdy nepochopí, že pro ni dělám víc než bratři a vyčítat jí to nechci. Dál už to ale asi nevydržím. Máte s tím někdo zkušenost a poradíte, jak to přežít? Nebo mám skutečně radši hledat nějaký domov důchodců, i když jsem s tím nikdy nesouhlasila?
7.7.2011 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 98 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Péče o maminku mě zmáhá
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Když se to vezme kol a kolem,tak je výhoda mít děti až na starší kolena,neboť rodiče mezitím zemřou...Nechtěla bych nic takového dělat,je smutné konstatovat,že mí rodiče jsou již dávno po smrti,a tak se starám jen o dceru,která ještě studuje a je mi víc,než paní Věře z článku...Nechápu tu podivnou dualitu té paní,že dcerou se nechává obskakovat a nic jí navíc nedá a synkům podstrkuje!! Já bych asi byla zlá,ale matku bych s tím hodně podusila,od bratrů bych si nenechala nic líbit,i za cenu,že bych se úplně o matku přestala starat a hodila se marod...
.jpeg)
arsiela - 7.7.2011 10:34 - děvče, nemáš ty svatozář
No to je přesně ono, vždycky se sveze na toho největšího dobráka,protože ten se neumí bránit
Moje maminka taky byla ta na práci a starání se,přišla o podíl z rodného domu a my se sestrou o prachy, které nám děda šetřil na knížce na naše jméno.Kdyby tu péči nezatrhl můj otec,mamka by se sedřela.Babka nemohoucí,ale když přijela mladší dcera,běhala po dědině jako čamrda.Chodila po lidech na kafíčko a buchtu,prý jí moje mamka bere peníze a ona nemá ani na rohlík.
Poradila bych svolat rodinnou radu, říct že už se strarat nemůžeš,že máš velké problémy a budeš mimo domov několik týdnů.Ať se dohodnou,kdo si babičku odveze., nebo jak jí zajistí péči.Ono je to v životě opravdu tak,že kdo drží hubu a pomáhá druhým,na toho se nabaluje víc a víc.Až pak vysílením padne,tak si kopnou a pomluví,že nic nezvládá.
Mít v 55 letech maturanta,to taky není jednoduché.Jojo,staré matky, je jich víc a víc.
.gif)
Věro, ještě bys měla bratrům oznámit, že jdeš do nemocnice nebo jedeš do lázní kvůli zdravotnímu stavu, ať se tedy postarají oni. Ono by jim stejně nic jinýho nezbylo kdyby ses zhroutila či nedej bože zemřela.
Nečetla jsem příspěvky, ale asi by bylo dobré "svolat rodinnou radu", tedy Věra a oba bratři s manželkami a tam vše probrat. Práce,domácnost, děti. A k tomu ještě tedy maminka. Kdy a kam jezdí na dovolené. Vyčíslit ošetřovatelku ke starému člověku. Kdo a kolik by platil za stacionář pro staré lidi v době Věřiné dovolené, i kdyby nikam nejela, má nárok si odpočinout.
Rozhodně je nutné se vystřídat tak, aby ji měl každý ze sourozenců o dovolené.
Oni to totiž vůbec neví co to je a kolik to stojí námahy a i peněz.
Ostatně, Věro, maminka má nárok na příspěvek podle jejího zdravotního stavu a tím by si měla platit tu péči, čili náleží to tobě. Bratrům bys měla vysvětlit, že tobě peníze nedává, jim ano. Že tedy budeš jezdit maminku navštěvovat k nim a taky brát za to peníze.
Pokud je maminka ještě trošku rozumově schopná, měla bys to probrat i s ní. Možná se rozlobí že jsi na peníze, ale možná pochopí kdo je pro ni důležitý a uznání si zaslouží.
Jinak zbývá jen ten domov důchodců nebo nějaké soukromé zařízení a na něj by dopláceli všichni, tedy i bratři stejným dílem.
jako bych to videla v zivych baravach. veskerou peci o svou starou maminku oddrema moje matka, jeji vycurana sestra s manezlem a detickami prijeli jednou za mesic na kaficko.. rovnez dostali penizky a jeli do kytek.
Renee: já se starala o obě babičky i o tchýni.Nejhorší byla ta tchýně,ne kuli ní,ona byla zlatá a strašně vděčná.Ale tchán šíleně prudil.přitom sám neodnesl ani mísu.To jsem fakt už byla zralá na Bohnice.
Jo a po dvou letech starání o bábinku(i když ta aspoň kapku chodila),dostali dva synáčkové majetek v řádu statisíců(jeden barák,druhej prachy na barák),jenom naši utřeli hubu(v podstatě měli nárok oni mě bylo 17 roků).Ale strejdové byli hodní,milostivě mě z toho dali 4 litry na autoškolu
.
Jen se děsím toho až bude zle tchánovy,jako jediná ženská v rodině to zas bude na mě a to bude teprve těžce sadomaso,protože je nesnesitelnej normoš,natož když mu něco bude.
O naše to bude v poho,ty maj u nás v baráku svoji místnost a ošetřovatelská péče mi nevadí.
Ona totiž většinou ta pomoc začíná docela nevinně, sem tam s něčím pomoct, udělat co je potřeba 1x za týden, za 14 dní, občas, pak se to navyšuje, frekvence pomoci zvyšuje, nároky narůstají a člověk pak nestačí zírat, že z občasné pomoci je denodenní potřeba a vy padáte občas večer do postele vymačkaní jak citron. No a okolí to bere jako samozřejmost, ten, komu posluhujete to bere jako samozřejmost a kór staří lidi, kterým už to většinou reálně nemyslí, to nevnímají jako pomoc, berou to jako samozřejmost a ostatní děti, vnuci, které vidí 1x za uherský rok, ty oslavují, že je přišli navštívit, hurá, vzpomněli si, jsou hodní.
jako starat každý např. jeden měsíc a střídat.
A co se týče těch peněz za návštěvu, to je opravdu husté 
Tak to je fakt hrůza. Chyba úplně od začátku, matka se k vám chová jako k hadru a bratři taky. Já bych zvolila tento postup: 1) došla bych si k doktorce a nechala napsat lázně, 2) sbalila matku a za pomoci synů a taxíku bych jí přestěhovala k jednomu z bratrů, 3) ten den jela do lázní min. na 3 týdny, 4) bratrům sdělila, že se po měsíci budete o matku starat, ať si to zařídí, jak chtějí. Na jejich námitky ohledně vašich volných pokojů/času bych odpověděla, že jim je do toho houby a že matka má 3 potomky. Obdivuju vás za to, že se staráte o takovouhle matku a obětujete jí vše.
annie: Taky tak. Nezvládla bych to. Už jen představa, že myju vlastní nemohoucí matku, mi přivádí mdloby. Takže díky znalým jako je arsiela za praktické rady 
Jenom bych podotkla, že manželkám těch synů se nelze divit. I já bych to odmítla, co se týče tchýně. V této pozici bych navrhla, ať se všichni na nějakou péči složí, ale že já jako snacha se starat skutečně nebudu.
.JPG)
Fakt obdivuju všechny, co se starají o bezmocné příbuzné...
Klobouk dolů, byla bych v Bohnicích už po měsíci.
Přidávám se k těm, kteří říkají, ať se poohlédneš po domově. Uvaž taky, že bude trvat možná rok, než ji tam vezmou. Tohle by tě zničilo. Připrav se ale na to, že po tobě budou tví bratři pak plivat jedovaté sliny a ty budeš ta zlá. Ale je to tvůj život a udělala jsi, co jsi mohla.
mám taky maminu, která potřebuje, aby se o ní někdo staral, sice, ne ještě 24 hodin, ale vzhledem k diagnostikovanému Alzheimeru to bude za chvíli potřeba. Bydlí zatím s mým bráchou, svým synem, ale on je sám a tak taky ta jeho péče spočívá v tom, že jí dává ráno a večer léky a sem tam něco uvaří, jinak denně, někdy ob dva dny, v polední pauze, naštěstí to mám z práce kousek, jezdím s obědem a ohřívám, co jsem den předem doma po práci uvařila, 1x týdně jezdím uklízet a prát, pomáhat s koupáním. U nás bydlet nemůže a bylo by to pro mě i horší, takhle sice mám 2 domácnosti, ale v případě potřeby z práce kousek. Běhání po doktorech a obstarávání léků je na mě. Ale už jsem taky zlomila odpor k domovu důchodců, a podala jsem žádosti do několika domovů a doufám, že se toho obě dvě ve zdraví dožijeme, já už toho lítání mám taky občas plný kecky. A vzhledem k onemocnění to bude časem čím dál pro mě složitější a nezvladatelný. Takže jsem se rozhodla pro DD, bude tam mít celodenní péči a mě ubude věčný lítání a nervování se.
