Péče o maminku mě zmáhá
Můj problém se vám možná bude zdát hloupý, ale já se už cítím na dně a vyčerpaná. Jedná se o moji matku. Je už stará a péče o ni mě zmáhá. Mně bude padesát pět let. Jsem už léta rozvedená a starám se sama o dva syny, jeden bude příští rok maturovat, druhý je na vysoké. Mám také dva bratry, jsou o trochu mladší než já a oba mají svoje rodiny. Byli jsme vychovávaní v duchu, který byl tehdy běžný, já byla „jen“ holka, poslední v pořadí, určená na úklid, vaření, praní a další domácí práce. Volno jsem měla, až když byla všechna práce hotová. Hoši to měli naopak, a když doma udělali nějakou práci, sklízeli za ni slova díků.
A tak to zůstalo. I když jsme měli každý svůj život, kdykoliv maminka něco potřebovala, automaticky volala mně. Tatínek zemřel docela brzo, a tak jsem byla zaměstnaná docela často. Moji práci brala za samozřejmou, když jí s něčím pomohli bratři, byla schopná mi o tom půl dne nadšeně vyprávět a chválit je až do nebes, i kdyby to byla úplná drobnost. Když jsem zůstala se syny sama, bylo to pro mě hodně náročné, starat se ještě o ni. Bratři nejsou špatní, ale jim je to nějak jedno, oni to nevidí jako důležité, že mamince třeba nesvítí světlo v kuchyni. Slíbí, že to přijedou opravit, ale mají na to spoustu času, uběhne několik týdnů a neudělají to. Stejně to většinou zbylo na mě.
Teď je maminka už hodně stará a její zdravotní stav se zhoršil natolik, že nemůže bydlet sama. Manželky bratrů rezolutně odmítly, že by se maminka nastěhovala k někomu z nich. Já už mám jednoho syna napůl z domu, tak se ke mně vejde lépe než do úplné rodiny, kde jsou navíc všechny děti ještě na škole. Počítala jsem s tím, že to takhle dopadne, a ani mi to moc nevadilo. Jen jsem chtěla, aby mi s ní někdo občas přišel pomoci, bral si ji na návštěvu, aby se péče o ni aspoň trochu rozdělila.
Všichni s tím souhlasili, ale realita je jiná.. Stále slyším jen výmluvy, proč není možné se stavit a vyzvednout ji, dovést k doktorovi nebo i jen s ní chvíli pobýt a zabavit ji, než si třeba skočím na poštu nebo uklidím byt. Všem se to zdá jako drobnost, ale stokrát nic umořilo osla. Každé ráno ji umýt, obléknout, připravit jídlo na celý den, z práce letět hned domů, dát do pořádku případné nehody, které se staly, věnovat se jí až do večera, mazat jí nohy, sledovat, zda si vzala léky, vařit, mýt, vodit ji k lékařům nebo běhat po úřadech, když je třeba... Je to práce jako s malým dítětem, jen s tím rozdílem, že toto není radost. Není to příjemná práce, za kterou je odměna šťastné a vyvíjející se dítě, ale stav, kdy se všechno pořád jen horší a mrzutý starý člověk dokáže být pěkně nepříjemný. Navíc občas ji vzít, přenést nebo zdvihnout je náročné i fyzicky a já už také nejsem nejmladší, mám svoje vlastní nemoci a je to pro mě namáhavé.
Začíná toho být na mě moc. Bratři mi nepomůžou, a když už někdy vypěním a oni si ji potom na jeden večer vezmou, celou dobu mě vysloveně bombardují telefonáty, kdy už se vrátím a zase si ji převezmu. Další pomoc odmítají, protože mají starosti s dětmi nebo třeba jdou do divadla. Jako bych já děti a běžné provozní starosti neměla, navíc jsem na ně sama. Jak já bych šla také ráda do divadla, ale nemůžu, když maminku nikdo nepohlídá. Když je opravdu krize, tak mi pomůžou synové, ale nechci na nich nechávat tolik starostí a navíc maminka by se od nich třeba nenechala umýt nebo převléknout. Celou dovolenou mám vybranou na cesty k lékaři a nejsem na tom finančně tak skvěle, abych si mohla dovolit třeba paní na úklid. Nějak jsem to ale zvládala, byla jsem tak vychovaná, že všechno odřu sama. Nedávno mě ale zlomilo to, na co bych už měla být zvyklá.
Přišel jeden z bratrů. Ne, že by s něčím pomohl, jen se stavil na kafe. Jen co odešel, maminka se mohla štěstím rozplynout a celý večer mluvila jen o tom, jak je báječný a úžasný, jak ho dobře vychovala a jak je na něj hrdá, protože na ni pamatuje. Potom z ní vypadlo, že mu za to dala peníze a že mu je vlastně dává pravidelně, kdykoliv ho uvidí. Nakonec po mě chtěla, abych sama uznala, jak je hodný, že přišel na návštěvu a že si ty peníze zaslouží. Bratr to přiznal, řekl vysloveně, že by byl hloupý, kdyby si je nevzal, když mu je dává. Šlo o dva tisíce korun za návštěvu.
Nejde mi o ty peníze, na nájem mi maminka přispívá a se zbytkem ať si dělá, co chce, ale mám chuť se vším praštit a řvát. Mám sto chutí ji odvézt k jednomu z nich, ať se o ni starají, jak chtějí, já si jen občas přijdu na návštěvu – klidně zadarmo. Začala jsem vážně uvažovat o tom, že se podívám po nějakém ústavu, kam by se dala umístit, jestli by na to stačil její důchod. Ale nevím, jestli je to dobře.
Cítím se bezcenná, jak hadr na podlahu bez špetky uznání, a vím, že lepší to už nikdy nebude. Maminka sama nikdy nepochopí, že pro ni dělám víc než bratři a vyčítat jí to nechci. Dál už to ale asi nevydržím. Máte s tím někdo zkušenost a poradíte, jak to přežít? Nebo mám skutečně radši hledat nějaký domov důchodců, i když jsem s tím nikdy nesouhlasila?
7.7.2011 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 98 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Péče o maminku mě zmáhá
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Rodiče tě vchovali jako "poslušnou pipku", která jen maká a mlčí. Bratři byli lidé, ty jenom ženská. Bude hůř s maminkou i s tvým zdravím, nenechej se takto využívat. Orinka radí dobře. Zajdi k lékaři, jeď do lázní, maminku nechej bratrům bez výčitek svědomí. Zařiď jí ústavní pobyt a trochu si začni užívat života.
A od bratra je to hnusné, vzít si bez výčitek 2 tisíce za návštěvu vlastní matky....
Proč hned domov,proč nevyčerpat nejdřív všechny možnosti domácí a odlehčovací péče.Z důchodu soukromý penzion těžko utáhne a normální důchoďák může čekat řadu let.
Věro máte na maminku příspěvek na péči?Pokud to budete číst(doufám,že ano)klidně mi písněte do vzkazů,napíšu vám přesně kam zajít abyste ho dostala.Vařit taky nemusíte,obědy se dají objednat a zaplatit právě z toho příspěvku,nebo z důchodu maminky.To samé terénní služba,klidně můžete jít večer do divadla a maminku asistentka vykoupe,nakrmí,dá ji léky a počká u ní.Nevím jak u vás,tady večerní hlídání vyjde na ty tři hodiny do 250 kč(včetně okoupání maminky).Na brášky bych uhodila,že nezvládáte,musíte volit možnost asistence,tak ať na to přispějí,není to nijak velká částka,my dávali tři rodiny 1 000 kč měsičně,než nám dali na babičku příspěvek,pak se to platilo z něj(musíte tam vykazovat za co se využíje).
Pokud byste chtěla jet do lázní,dá se domluvit s rozumným psychiatrem lázně v Jeseníku,posílaj tam právě lidi se syndromem vyhoření u pečujících(což je váš problém) na tu dobu se dá babička umístit na odlehčující pobyt.
Pokud by se stav zhoršil a babička potřebovala celodenní péči,dá se opět využít terenní asistence na dobu co jste v práci(pak odpadá,že by babička byla v nečistotě celý den,jak tu někdo psal).
Kde u vás nájdete terenku vám řekne obvoďák babičky a zároveň vám napíše i doporučení.
zajdi k lékaři, aby potvrdil tvoje totální vyčerpání. A na to může navázat nějaký pobyt - lázeňský, rekreační, na základě toho, co ti lékař doporučí
Jde o to, aby se rodina probrala a pochopila, že povinnost pečovat o seniorku má být rozdělena rovnoprávně na celou rodinu. A pak se buď domluvíte na střídavé péči, anebo společně vyberete a zaplatíte péči u odborníků. Takhle by to skutečně dál nešlo, ohrožuješ svoje vlastní zdraví a konečně, už máš syndrom vyhoření jako hrom!
.gif)
Oprosti se od všech výčitek, bude to sice těžké, ale MUSÍŠ!
Najdi dům s pečovatelskou péčí, někde poblíž a prostě se nedá nic dělat.
MMCH v 55 život nekončí, taky si zasloužíš žít.
modroočka: jj, bude to těžký boj, ale kdy jindy, když ne teď? Teď, když toho má plné zuby a to ji požene v před.
Ja se rozcilila Jen co jsem to cetla. Jak radi holky poohledni se po domove pro seniory, ale predtim bratrum oznam, ze jedes na mesic do lazni, ze se musi o maminku postarat oni. Verim, ze po mesici budou pomoc hledat I oni. A o tech penezich....zazila jsem to same jenomze babicka davala penize memu bratranci a sestrenici, kdyz se na 5 minut zastavili a ja prisla ze skoly a letela jak hadr na holi. Uplne Te chapu jak se citis....nejde o penize, ale o ten pristup, ktery sakra boli. Pevnou vuli.
Vero myslim si, ze nejen ze zdravotnich duvodu (maminky i tvych) by bylo lepsi ji umistit do domova. Kdyz jsi v praci a ona se nemuze sama o sebe postarat, mohlo by se ji neco stat (spadnout, oparit se a podobne). Pak by sis to vycitala nejen ty ale i tvoji bratri. To rozhodnuti byste meli udelat spolecne, aby te neodsuzovali, ale bude to nejen ve prospech tvuj, ale hlavne maminky. Bude tam porad nekoho kolem sebe mit, at uz kamaradky nebo zdravotni personal. Nikdo nerika, ze ji tam das a zahodis klic. Kdykoliv s ni muzes vyrazit na prochazku, nebo do kavarny, nebo si ji vzit k sobe na vikend. Ale v dobe kdy budes v praci, budes vedet, ze je o ni postarano. Ze zacatku to bude tezke jak pro ni, tak pro tebe, ale ona si zvykne. Vim jake to je, nevedet do ceho prijdes domu. Ja jsem nasla tatinka na zemi po mrtvici, bylo mi 17 ale ten obraz mam pred sebou dodneska. Delam v pecovatelaku, a muzu ti rict, ze se tam lidi urcite nenudi a jsou v bezpeci. Drzim palce obema 
Nedávno tu byl podobný článek, jen paní byla na mateřské, zkus pohledat, bylo tam myslím pár rad, které by se hodily i tobě.
Milá Věro, chápu tvé pocity a asi nastal čas konečně bouchnout do stolu, kategoricky odmítnout výmluvy, proč to nejde a nechat bratry, aby převzali svůj díl odpovědnosti, proč bys to měla táhnout jako soumar pořád všechno sama. A začala bych tím, že bych odjela na měsíc do lázní, ať už skutečně nebo jen fiktivně. Postavit bratry před hotvou věc a zeptat se jich, jak to hodlají řešit. A kromě toho trvat na střídavé péči (abys měla aspoň pravidelné víkendy pro sebe a svůj odpočinek). Jinak se z toho zhroutíš.
Věro, dnes toho máš plné zuby a věř mi, že bude hůř. Zdravotní stav maminky se nezlepší a bude potřebovat více a více fyzické pomoci. Svalstvo ochabne, tu a tam se počůrá, později pokákynkuje... a když Ty budeš v práci, může v tom sedět-ležet i několik hodin. A to bude stabilní domácí "vůně".
Podívej se po nějakém ústavu bez výčitek svědomí. Maminka možná bude nejprve naštvaná, ale NEBUDE celý den sama doma. Najde si nové kamarádky, v ústavech je nejen lékařská péče, ale i kulturní programy atd. Bude jí tam mnohem lépe než doma.
A to "zapomínám" na Tebe, které se opravdu uleví. Dovolenou máš pro svůj odpočinek a relaxaci, ne na další práci. V rodině jste to měli špatně rozdělené... nikdo Tě nebere jako rovnoprávného člověka. Tuto pozici si budeš muset teprve vydobýt. A k tomu Ti přeji hodně štěstí.
