Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Piafka:

Jádro problému spočívá v tom, že si člověk, která zatím děti nemá nebo má děti zdravé, nedokáže představit, jakou zátěž péče o dítě s postižením obnáší a jak velkou podporu okolí bude (možná) potřebovat. Ta událost možná zasáhne všechny oblasti jeho života. Maminka z článku chce možná jen to, aby si tohle dcera uvědomila (ať už se rozhodne jakkoliv) a nemusela později čelit totální deziluzi...zvlášť pokud se nyní upíná buď na myšlenku, že to třeba bude v pořádku nebo na to, že i s vadou srdce bude dítě moci vést celkem běžný život a ona tudíž také.
Odsoudit se v tomto případě nedá žádný krok.

Fyzickou vadu, podle toho jakou (i kdyby bylo dítě mentálně sebezdravější, tak pokud by se mělo narodit bez rukou i nohou, není to pro něj moc život...). Mentální postižení bych nezvládla, nejsem opečovávací typ (a jestli mě kvůli tomu chce někdo označit za sobce, klidně může) a starat se až do smrti o dítě, které sice má nějaký svůj život, ale je absolutně nesamostatné a nedokáže se ani jako věkově dospělé samo najíst nebo dojít na záchod, by pro mě bylo neúnosné. Jednu takovou matku ¨opečovávatelku znám, syn docela těžký down, starala se o něj perfektně, o tom žádná... Jenže v sedmadvaceti letech syn zemřel a ona byla psychicky úplně v háji. Jiné děti neměla, muže taky ne, byla sama a najednou se neměla o koho starat. I přes pomoc okolí vtáhnout ji do dění ve vesnici, prožívat to, co kvůli synovi dříve nemohla, se uzavřela do sebe a začala pít. Teď je jí sedmapadesát a je z ní absolutní troska...

Srdeční vada, pokud je operovatelná, pro mě není důvod k potratu. Výše vyjmenované ale už ano.

šla bych na potrat......

Monik: tak od toho máme spoustu genetiků :)
jsem kdysi slibovala, že moje první dítě je i poslední :)
no, porodila jsem ještě další 3, ze 4 dětí jsou tři zdravé :) a čtvrté má holt tu "kosmetickou" vadu

nebo zřídí autorka komisi a bude jí předsedat

Monik: hele, me ta veta uplne paralizovala... k tomu ani nemam slov. Protoze bych si mohla vykoledovat vylouceni ze SZ. Jsem jen rada, ze takhel uvazujici lidi kolem sebe mam minimum... to je asi tak vse co k tomu ... je treba rovnovahy - jak v rozumu tak v srdci...

Omlouvam se, ze se teda jeste vratim k teto vete 10:26:
"Kolikrát jsem se už podivila,že někteří lidé se chtějí za každou cenu množit,společnosti nic nepřinášejí,jen odebírají na péči o své postižené,a to ve větší míře,než jiní!!"

Me osobne prijde horsi,kdyz se mnozi lidi arogantni, bezcitni, zli, bez kousku pokory a tolerance a vsechny ty spatne vlastnosti pak predavaji dal. A pritom muze byt ten clovek fyzicky zcela zdrav. Clovek s vadou srdce sice muze byt pro spolecnost jistou materialni zatezi, ale muze to byt paradoxne zrovna clovicek s "dobrym srdcem".
A kdo ma pravo urcovat, co je spravne a kdo by se mel a nemel mnozit?

Dle Tvého článku to zní, že dcera už se rozhodla. Tak moc držím pěsti a zvládni stát při ní, ať už na to máš jakýkoliv názor. Určitě se ti to podaří.
Jen chci podotknout, že mi zní zvláštně, jak píšeš, že dcera si nedokáže představit to nebo ono... A Ty dokážeš? Ty dítě/děti už máš, ona také, tak v čem je rozdíl?
Za mě, ono je to těžké, prostě věřím tomu, že když už je žena těhotná, tak cítí jinak a za své dítě bojuje, nechce se ho vzdát.
To je pak prostě ono, že hodně žen si dítě nechá, i když by bylo postižené, i když před těhotenstvím je stokrát přesdvěčená, že ne. A když pak skutečně postižené je, tak se o něj oddaně stará, i když by byla předtím přesvědčená, že při míře těch obtíží ho třeba dá do ústavu. Takových případů je a bude, to už to má příroda tak zařízené.
Z mého okolí znám z vyprávění taky takový příběh. Těhotenství i porod bez problémů. Ale později se mamince dítěte něco nezdálo, že se nevyvíjí, hlavičku nezvedá, moc neotáčí, očima málo fixuje. Tak ho vzala k doktorce, prý normální. Ale jí se to pořád nezdálo, tak se nenechala odradit a při dalších vyšetřeních, postižení mentální, dost velké, nevím přesně jaké, ale i z fotek je to dost znát a péče je hodně náročná. Prá vzácná genrtická chyba, oba rodiče jsou nosteli, což byla hodně malá pravděpodobnost a taky hodně malá pravděpodonost, že se projeví, ale projevila. Prý kdyby nepřišli, tak do pár dnů by dítě zemřelo. Měli v plánu jak bude starší, ne tak malé mininko, aspoň pár let, umístit do ústavu a brát si ho. No, jak to dopadlo, samozřejmě to nedokázali, upravili pro něj dům, mají ho zřejmě hodně rádi.
To co bych udělala já - srdeční vadu, dítě bych si nechala a udělala a doufala v maximum. Mentální postižení, dítě bych dala pryč. Asi by záleželo na hodně věcech, ale vím prostě na co stačím a na co ne a tak se dá říct, že tělesné postižnení, dítě bych si spíš nechala, v případě mentálního, dítě bych si určitě nechala vzít. Tedy takhle to cítím, když je to v teoretické rovině...

Bellana: To taky nerikam, ze postizeni dela cloveka lepsim. A jsem si vedoma toho co pises, souhlasim s tim. Uz kdyz jsem psala svuj prispevek v 10:55 jsem si toho byla vedoma. Ovsem postizeni zaroven nebere pravo na zivot jen proto, ze to potom spolecnost stoji vic penez preci A me tak ten Almegy prispevek proste vyznel
Ten tvuj zazitek s rozmazlenou holkou - podle meho nebyl problem v tom, ze byla postizena, ale v tom, ze ji rozmazlili.
Jinak na televizi se nedivam

tornado-lou: Pro mne jsou tve prispevky naprosto srozumitelne a jasne a navic svedci o schopnosti vcitit se

Bellana: to lae nebyl problém nemoci/postižení ale výchovy

tornado-lou: já myslím, žes to napsala trefně. Tak to bohužel je, v tomto případě cítí ztrátu jen matka, možná partner....bylo-li by dítě na světě a pak zemřelo, dočká se matka zřejmě větší útěchy nebo pochopení.
Ale nevím, jak to funguje u té matky, zda i pro ni samotnou je jedno nebo druhé řešení lepší. Myslím z psycho-emocionální stránky.

Grainne: doufám, že sem se tě (a možná někoho dalšího s podobnou zkušeností nedotkla), nechtěla sem být necitlivá nebo něco, ale píšu v děsným chaosu a moc to po sobě nečtu,

Monik: Díváš se na The Big Bang Theory? Mám na mysli ten díl, kde Raj chodí s hluchou zlatokopkou. I postižení jsou lidé jako my. Někteří jsou hodní, někteří ne. Jsou slepci, kteří mlátí své asistenční psy. Jsou mentálně postižení, kteří jsou sluníčka a jsou mentíálně postižení, kteří jsou na své okolí zlí a agresívní. Jako dítě jsem nebyla zdravá a jezdila jsem do lázní. V jedněch jsem se potkala s dívkou se srdeční vadou. Byla příšerná. Rozmazlená, protivná, agresívní. Všichni jí pořád ustupovali, protože byla nemocná a nesměla se rozčílit, jinak dostala záchvat a hrozilo, že zemře. Kamarády samozřejmě s touto povahou neměla, o to byla horší. Postižení nedělá člověka lepším než jsou zdraví. Nevidím to prostě zrovna romanticky.

já bych v tomto případě na potrat jen tak nenaklusala, nejdřív bych si hledala informace a nechala udělat ještě další nezávislé vyšetření. Stejně jako jsem to udělala u svého čtvrtého dítěte. Měl mít kdeco a nakonec má jen rozštěp, i když velkého rozsahu. ALe je to naprosto spokojený človíček, chytrý, bystrý a vnímavý k ostatním. Ještě jsme se nesetkali s tím, že by se mu jiné děti smály kvůli tomu, jak vypadá. Jen někteří dospělí mají problém...a s těmi si to vyřídím vždy já :)

z mého pohledu, zkušenosti...ta matka prostě brání své dítě. Můžeme si říkat cokoli, že je to hormonálně nebo emočně podpořené...ale prostě brání a chrání své dítě, jako skoro každá matka, která si buduje vztah ke svému dítěti od samého počátku.

Mě velmi tehdy zranil nátlak lékařů, abych šla na potrat /šlo o dny, byla jsem skoro 24tt/ a pak, když jsem přijela na Štědrý den k rodině a všichni vejrali, že jsem přece jen přijela s břichem.

Takže toto je velmi citlivé, i jedno slovo, věta, může pošramotit vztahy v rodině.

Já jsem za to, že pokud existuje řešení, proč ho nevyužít a dítěti nedát šanci...

nekdo tu psal, že je skoro jedno, jestli pozdní potrat, nebo brzká smrt hned po porodu. skoro mám pocit, že z hlediska okolí je "lepší" to druhé, protože když ti zemře narozené dítě, tak to všichni chápou jako ránu, rozumí to mu, že to bolí, nechají matku aby si smutek odžila. zatímco u potratu převažuje postoj, hm, blbý, neboj, příště bude líp.
ale ono to tak není. určitě ne z hlediska toho, kdo je zrovna těhotnej. když si představím, dítě, který cítím, který se hýbe, o kterým vím minimálně od těch pohybu.... no nechci zabředat do teologických diskusí, ale miminálně pro matku je dítě "naživu" ještě před tím než se narodí.