Jak se mám smířit s lesbickou orientací mé dcery?
.jpg)
Už dva týdny to vím a celou tu dobu jsem v šoku a nedokážu se s tím vyrovnat. Moje čtyřiadvacetiletá dcera se mi přiznala, že je lesbička. Jakoby se mi zhroutil celý svět, vím, že bych si na to měla zvyknout a brát dceru takovou, jaká je, ale je to pro mne hodně těžké.
Dcera je jedináček, s jejím otcem jsme se rozvedli, když jí bylo devět let. On si založil novou rodinu, dceru si bral zpočátku pravidelně každý druhý víkend, ale po té, co se jim narodilo dítě, byly návštěvy čím dál řidší, až asi po dvou letech ustaly úplně. Dcera to nenesla lehce a já se jí snažila vše vynahradit. Měly jsme spolu moc pěkný vztah, dokonce ani puberta nebyla nijak strašná.
Když chodila na střední školu, hodně se mi svěřovala se svými láskami, byla jsem taková její vrba. Postupně chodila s několika kluky, asi jako v tom věku každý mladý člověk. Nikdy jsem neměla sebemenší důvod si myslet, že by její sexuální orientace byla jiná. Po maturitě si našla práci a za půl roku se odstěhovala, šly bydlet s kamarádkou do spolubydlení. Pronajaly si společně byt. Ani v tom jsem nic neviděla, dělá to tak spousta mladých, kteří se chtějí osamostatnit.
Když se odstěhovala, logicky se naše vzájemné kontakty omezily a nevídaly jsme se denně. Ale aspoň jednou v týdnu ke mně přišla, většinou o víkendu, někam jsme si vyšly a všechno bylo v pořádku. Jen mi bylo divné, že nemá žádného přítele. Kdyby měla, svěřila by se mi. Když jsem se jí na to zeptala, zahrála to do ztracena, prý se nikdo vhodný neobjevil.
Takhle to šlo pár let až dosud. Přesně do víkendu před dvěma týdny, kdy mi dcera řekla, že by mi chtěla říct něco hodně důležitého. A přiznala, že je lesbička. Její partnerkou je právě ta dívka, se kterou bydlí. Bylo to pro mne jako studená sprcha, asi jsem nezareagovala zrovna citlivě, vlastně jsme se pohádaly a když odcházela, bylo mezi námi pořádné napětí. Já jsem jí totiž v tom prvním šoku řekla, že by mě v životě nenapadlo, že z mého dítěte bude úchylák. Teď mne to mrzí. Jenže ještě víc mě mrzí, že se nikdy nedočkám vnoučat, ž budu pravděpodobně člit nemístným dotazům a poznámkám od svých rodičů, příbuzných i sousedů. Něco takového se neutají a když už mi to dcera řekla, tak asi ani nemá potřebu to dál tajit.
Vlastně ani nevím, jestli mi někdo může pomoci. Vyrovnat se s tím musím sama. Jenže nevím, jak. Svou dceru mám samozřejmě stále ráda, ale nějak se to ve mně pere. Od toho zásadního rozhovoru jsme spolu nemluvily, ona nevolá mně a já nevolám jí. Kolikrát už jsem její číslo skoro vytáčela, ale vždycky jsem to zatípla.
Co byste dělaly na mém místě? Mám to být já, kdo první zavolá? Jak s ní mám mluvit? Zatím nejsem ve fázi, kdy bych s tím vším byla srovnaná a asi bych nebyla schopná jí říct, že je vlastně všechno v pořádku a beru ji takovou, jaká je. Protože já se s tím opravdu nedokážu vyrovnat.
23.7.2015 Rubrika: | Komentářů 102 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,7/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jak se mám smířit s lesbickou orientací mé dcery?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Zrovna myslim vcera, kdyz jsem se divala na nejaky film a tam syn matce oznamil,ze je homosexual,jsem si odpovedela,ze bych byla radci kdyby muj syn byl homosexual nez gambler a fetak jakym je.Radci bych se vyrovnavala s tim nez se soucasnym stavem jakym muj syn je.
.gif)
rychenza: prostě tak že jsme o tom nemluvili ve smyslu....kdyby jsi náhodou byl gay tak se nic neděje.....tak to myslím, dřív to tak prostě nebylo.....a tehdy mě asi ani nenapadlo že by byl syn gay anebo dcera lesba.....
kubikm: pořád mi tady něco vyvracíte , já vám nikomu neberu váš názor jen jsem si dovolila napsat že mě by to prostě vadilo....tečka !
Eduard Kohout, Ilja Racek, Eduard Cupák, Rudolf Hrušínský, Jitka Smutná....
Marcel Vašinka, Pavel Vítek....
jako herci a zpěváci super...a co si dělají v ložnici je jejich věc
mně jiná orientace nevadí, pokud se o tom rozhodnou lidi po 18 letech věku, a pokud vědí, že pokud to byl úlet, mohou se zase vrátit
lidé se mění, co jim vyhovuje ve 20, nemusí ve 40....
mimochodem
krom hetero a homo jsou ještě bisexuálové...stačí nakouknout mezi herce
sharon: ono "kdysi" se nemluvilo ani o tělesně nebo duševně postižených...frnk s nimi do ústavu a hlavně pšt....
stejně tak se nemluvilo o jiné orientaci...
prostě, kdo byl jiný...byl špatný....
sharon: a samozrejme chapu, ze ty to mas jinak. Jen jsem chtela napsat, ze nam jako rodicum, by to fakt bylo jedno.
Mou hetero kamaradku vyhodili v 80.letech jeji rodice z domu, protoze otehotnela a mladej si ji nechtel vzit. Takze vim, ze lidi tenkrat premysleli vselijak.
sharon: ja jsem rocnik 1972. A nechapu jak myslis to: "tenkrat jsme deti tak nevychovavali". Jakoze homosexualem se stanes vychovou nebo jste to brali jako jsi hetero a basta, jinak se opovaz prijit domu? Nemyslim otazku nijak zle, jen si neumim predstavit co pod tim myslus.
Moje děti jsou sice ještě malé, ale strach mám z úplně jiných věcí než z toho, že by některý z nich s tímhle přišel. Netvrdím, že by mě to nepřekvapilo nebo nemrzelo, ale spíš kvůli jim samotným, že to budou mít v životě v mnoha oblastech těžší než ostatní. Co se týká vnoučat, nikdy nemáte jistotu, že je budete mít nebo že se jich dožijete.
magatao: Máš naprostou pravdu. A jinak mě za tebe moc mrzí přístup tvé matky. Musí to být pro tebe hodně těžké.
illča: ok...já ti to nevymlouvám.....
.jpg)
sharon: ano, opět né moje dítě...,to je furt dokola.
Kdyby byl nadpis článků, jak se smířit s tím, že mé dítě je vrah, alkoholik,feťák ( což jsou z mého pohledu skutečné problémy, na rozdíl od homosexuality) asi bych se nerozepisovala, protože vůbec netuším, jak bych se v takovém případě zachovala,jaké bych měla pocity.
Ale v tomto případě jsem si naprosto jistá, vím, co bych udělala, nebo co bych naopak nikdy neudělala a to, že moje dítě není homosexual, na tom nic nemění.
rychenza: já mám syna r.72 a dceru r.76.....a tehdy se netamatuju že bychom tak děti vychovávali.....
jinak , já to nikomu nevymlouvám ....píšu sama za sebe ....holt nejsem ta pokroková maminka.......a vůbec to byla tak nějak tabu.....
sharon: ja jsem treba byla vychovavana s tim, ze kdybych nahodou byla lesba, tak se nic nedeje. Klidne bych mohla prijit. Stejne tak muj bratr. A to byla 70.leta. Holt meli jsme a mame pokrokovou maminku.
Ja jsem se o tom bavila s manzelem jeste predtim, nez jsme meli deti a oba jsme se zhodli, ze by nam to nevadilo. A rekli jsme to detem uz kdyz byli mali, ze pokud se zamiluji do stejneho pohlavi nebo budou mit jiny problem (treba se nebudou citit dobre ve svem tele), tak je to v poradku.
Fakt bych s tim nemela problem.
illča: opět hezky napsané....ale opět kamarád a ne tvoje dítě....ale asi to tak máš , já ne, mě by to vadilo i když vím a chápu vše ostatní... tak v hloubi duše prostě vadilo i když by mi to nebylo nic platný.......
sharon: ne, Sharon, nevadilo. Možná ti to přijde divné..ale je to tak. Nebo spíš tak jak psala Bellana - vadilo by mi pomyšlení, co vše bude muset moje děcko vyslechout od hloupých lidí. Ale hloupí lidé si budou brát do pusy kohokoliv, kdo se nějak liší - at už je to homosexualita, náboženství, vzdělání , tělesný hendikep - vždy si najdou důvod , proč toho druhého pomlouvat.
Možná je to tím, jak jsem psala níž - můj nejlepší kamoš od utlého děství byl taky homosexuál, prožili jsem spolu tolik věcí,dětství, prázdniny, spolu jsem si hráli na princezny ( on byl vždy ta hezčí a princeznovější) společné dospívání, s ním jsem poprvé ochutnala cigaretu, kterou jsem ukradla dědečkovi 
, dokonce jsem byli zamilovaní do stejného kluka. Díky němu jsem pak poznala hromadu dalších jeho kamarádů se stejnou orientací jako měl on. A proto v této orientaci nevidím nic divného, nic, co by mi mělo vadit. A po tom, s kým kdo žije v dobrovolném svazku, případně s kým sdílí postel - po tom těm ostatním a celému okolí vůbec nic není.
