Jak se mám smířit s lesbickou orientací mé dcery?
.jpg)
Už dva týdny to vím a celou tu dobu jsem v šoku a nedokážu se s tím vyrovnat. Moje čtyřiadvacetiletá dcera se mi přiznala, že je lesbička. Jakoby se mi zhroutil celý svět, vím, že bych si na to měla zvyknout a brát dceru takovou, jaká je, ale je to pro mne hodně těžké.
Dcera je jedináček, s jejím otcem jsme se rozvedli, když jí bylo devět let. On si založil novou rodinu, dceru si bral zpočátku pravidelně každý druhý víkend, ale po té, co se jim narodilo dítě, byly návštěvy čím dál řidší, až asi po dvou letech ustaly úplně. Dcera to nenesla lehce a já se jí snažila vše vynahradit. Měly jsme spolu moc pěkný vztah, dokonce ani puberta nebyla nijak strašná.
Když chodila na střední školu, hodně se mi svěřovala se svými láskami, byla jsem taková její vrba. Postupně chodila s několika kluky, asi jako v tom věku každý mladý člověk. Nikdy jsem neměla sebemenší důvod si myslet, že by její sexuální orientace byla jiná. Po maturitě si našla práci a za půl roku se odstěhovala, šly bydlet s kamarádkou do spolubydlení. Pronajaly si společně byt. Ani v tom jsem nic neviděla, dělá to tak spousta mladých, kteří se chtějí osamostatnit.
Když se odstěhovala, logicky se naše vzájemné kontakty omezily a nevídaly jsme se denně. Ale aspoň jednou v týdnu ke mně přišla, většinou o víkendu, někam jsme si vyšly a všechno bylo v pořádku. Jen mi bylo divné, že nemá žádného přítele. Kdyby měla, svěřila by se mi. Když jsem se jí na to zeptala, zahrála to do ztracena, prý se nikdo vhodný neobjevil.
Takhle to šlo pár let až dosud. Přesně do víkendu před dvěma týdny, kdy mi dcera řekla, že by mi chtěla říct něco hodně důležitého. A přiznala, že je lesbička. Její partnerkou je právě ta dívka, se kterou bydlí. Bylo to pro mne jako studená sprcha, asi jsem nezareagovala zrovna citlivě, vlastně jsme se pohádaly a když odcházela, bylo mezi námi pořádné napětí. Já jsem jí totiž v tom prvním šoku řekla, že by mě v životě nenapadlo, že z mého dítěte bude úchylák. Teď mne to mrzí. Jenže ještě víc mě mrzí, že se nikdy nedočkám vnoučat, ž budu pravděpodobně člit nemístným dotazům a poznámkám od svých rodičů, příbuzných i sousedů. Něco takového se neutají a když už mi to dcera řekla, tak asi ani nemá potřebu to dál tajit.
Vlastně ani nevím, jestli mi někdo může pomoci. Vyrovnat se s tím musím sama. Jenže nevím, jak. Svou dceru mám samozřejmě stále ráda, ale nějak se to ve mně pere. Od toho zásadního rozhovoru jsme spolu nemluvily, ona nevolá mně a já nevolám jí. Kolikrát už jsem její číslo skoro vytáčela, ale vždycky jsem to zatípla.
Co byste dělaly na mém místě? Mám to být já, kdo první zavolá? Jak s ní mám mluvit? Zatím nejsem ve fázi, kdy bych s tím vším byla srovnaná a asi bych nebyla schopná jí říct, že je vlastně všechno v pořádku a beru ji takovou, jaká je. Protože já se s tím opravdu nedokážu vyrovnat.
23.7.2015 Rubrika: | Komentářů 102 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,7/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jak se mám smířit s lesbickou orientací mé dcery?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
anitech: 20:23....na to myslím celou dobu , ono se to uvažuje apíše když se to člověka netýká....znám matku Pavla Vítka , byl ženatý se ženou .....a jeho máti Janu to taky netěšilo a myslím že dodnes netěší.....ale jak říkám je to jejich život a s Janisem se mají určitě skvěle ......
Saturninka: přesně
Dášo, jde vám o dceru nebo o to co tomu kdo řekne? Důležité je přece to, že je vaše dítě šťastné. Já mám tři a potom, co si jedno z nich prošlo drsným rozchodem, tak si říkám, že to nej je když je vidím a usmívaj se. To znamená že jsou spokojení a šťastní. Držím vám palce ať se dokážete povznést nad řeči okolí a možná i překročit svůj stín
Co bych dělala na Vašem místě??? Prostě bych ji milovala. Stejně jako předtím, možná dokonce o ždibek víc za odvahu s tím vyjít ven, měla bych ji ráda, protože JE, bez podmínek!
Ať si Dáša představí, že její dcera seděla v prvním vagónu Pendolína a je mezi těžce raněnými s vyhlídkou na doživotní opatrování - to by určitě brala i gruppensex
magatao: 
melda: "comancheros" v roce 1950 resp 1961 zrušil trestnost homosexuality. V Irskiu se tak stalo až nekdy v polovině devadesátých let, v Německu třeba od roku 1968. Takže v tomhle byli komunisté výjimečně a výrazne liberálni.
.jpg)
ještě jsem nečetla příspěvky, jen tenhle poslední od illčy a přesně totéž co je v prvním odstavci jsem chtěla napsat...
Přeju ti, ať se s tím vyrovnáš co nejdříve a máte s dcerou znovu báječný vztah
.jpg)
Být na tvém místě,zavolala bych dceři co nejdřív, omluvila se za toho uchylaka a řekla ji, že ti možná bude chvíli trvat, než se s tím vším srovnáš,ale že ji máš pořád ráda.
Na okolí se vyprdni, ty pomlouvačný a urejpaný huby si vždy najdou důvod, proč promlouvat a drbat ostatní.
Nikdy jsem nedelila lidí na "normální" a "homosexuální", protože můj nejlepší kamarád,s kterým jsem se znala od školky byl gay, znala jsem spoustu jeho kamarádů a všechno to byli moc fajn kluci. Takže rovnici homosexuál rovná se divný nebo uchylný člověk jserm nikdy nerozuměla.
Bohužel, rodiče mého kamarada se s jeho orientací nikdy nesmířili, neustále mu to davali " sežrat" . On to psychicky nevydržel a zabil se
Buď ráda,že je dcera zdravá,šťastná a má partnerku dle svých představ.
Vždyť to by mělo být splněné přàní každé matky.
Mě by asi trápilo, kdyby moje dítě bylo samo, opuštěné, nechtěné, nemilované a tou svojí (nedobrovolnou) samotou se trápilo, užíralo, nebylo by šťastné, upadalo by do depresí..... Pak bych nebyla šťastná ani já a trápila bych se s ním 
Když má Dášo tvá dcera lásku, která jí oplácí stejnou mincí, je to přece krása a nezáleží, jakého je pohlaví. Jiná věc by byla, pokud se dítě zamiluje do kriminálníka, násilníka, feťáka apod. Zkus tu holku poznat, třeba zjistíš, že je skvělá a oblíbíš si ji. A pochopíš, proč ji má dcera ráda. Třeba
magatao:
no, dobřese to tady píše těm, kterých se to netýká ,ale poctivě řečeno asi bych to z první vody taky honem nevzala, jsem z té generace, kdy se hledělo na to, co tomu řeknou lidi. Dneska je už jiná doba, dnes je to už normální a přirozenéJe ale potřeba mít v rodině dobré vztahy, členové rodiny by měli pomáhat jeden druhému, být mu oporou, ti, co děti vychovali a postavili do života je budou jednou potřebovat, není snadné, když člověk a především žena zůstane sama nejen bezs těch vnoučat, ale dokonce i bez dcery.
Dášo, ty sis pořizovala dítě hlavně a především proto, abys měla jednou vnoučata? To asi ne, viď? 
Jestli ano, tak je něco špatně. Mít vnoučata vážně není důvod k tomu mít děti. Každá správná máma (i táta) jsou šťastní, když jsou jejich děti šťastné. Je jedno, co jejich děti k tomu vlastnímu štěstí potřebují (když je to v mezích zákona).
Povím ti příběh, mám blízkou známou, je jí 70 let. Má tři děti v rozmezí 40 až 50 let. Vnouče nemá žádné. Ani jedno. Jedna dcera je neplodná (nevyšlo ani IVF), a zbývající dcera a syn děti nechtěli. Nikdy. Dcera 44 let dokonce žije sama, nikdy nebyla vdaná a nikdy ani s nikým pořádně nežila, ani s chlapem ani se ženskou. Syn je potřetí ženatý. Té neplodné se manželství rozpadlo, manžel si pořídil děti s jinou. Momentálně žije s přítelem o 15 let mladším, ale všichni tuší, že to bude jen dočasné. Ani jedno z jejích dětí není gay a vidíš, přesto ta známá vnoučata nemá a vzhledem k věku dětí už mít nikdy nebude. A myslíš, že je má o to míň ráda? Ne, to opravdu ne 
Život se může zamotat jakkoliv. Mít dceru lesbu opravdu není tragédie.
.gif)
proste se s tim smir... a bud rada ze uz neni doba comancheros, kdy se odlisna sexualni orientace "lecila" elektrosoky a podobne
bud rada, ze mas dceru, bud rada ze neni nemocna... a jak uz nize zaznelo... lesbicky i gayove mohou byt daleko lepsi lide nez trikrat rozvedeny heterak... a jak mam zkusenosti ze sveho okoli, byvaji to i daleko citlivejsi lidi
evropka: Ona řeší jen to, že se jí dcera neozývá. A existují věci, které člověk prostě z úst nevypustí. Nikdy a za žádných okolností.
