Jak se mám smířit s lesbickou orientací mé dcery?
.jpg)
Už dva týdny to vím a celou tu dobu jsem v šoku a nedokážu se s tím vyrovnat. Moje čtyřiadvacetiletá dcera se mi přiznala, že je lesbička. Jakoby se mi zhroutil celý svět, vím, že bych si na to měla zvyknout a brát dceru takovou, jaká je, ale je to pro mne hodně těžké.
Dcera je jedináček, s jejím otcem jsme se rozvedli, když jí bylo devět let. On si založil novou rodinu, dceru si bral zpočátku pravidelně každý druhý víkend, ale po té, co se jim narodilo dítě, byly návštěvy čím dál řidší, až asi po dvou letech ustaly úplně. Dcera to nenesla lehce a já se jí snažila vše vynahradit. Měly jsme spolu moc pěkný vztah, dokonce ani puberta nebyla nijak strašná.
Když chodila na střední školu, hodně se mi svěřovala se svými láskami, byla jsem taková její vrba. Postupně chodila s několika kluky, asi jako v tom věku každý mladý člověk. Nikdy jsem neměla sebemenší důvod si myslet, že by její sexuální orientace byla jiná. Po maturitě si našla práci a za půl roku se odstěhovala, šly bydlet s kamarádkou do spolubydlení. Pronajaly si společně byt. Ani v tom jsem nic neviděla, dělá to tak spousta mladých, kteří se chtějí osamostatnit.
Když se odstěhovala, logicky se naše vzájemné kontakty omezily a nevídaly jsme se denně. Ale aspoň jednou v týdnu ke mně přišla, většinou o víkendu, někam jsme si vyšly a všechno bylo v pořádku. Jen mi bylo divné, že nemá žádného přítele. Kdyby měla, svěřila by se mi. Když jsem se jí na to zeptala, zahrála to do ztracena, prý se nikdo vhodný neobjevil.
Takhle to šlo pár let až dosud. Přesně do víkendu před dvěma týdny, kdy mi dcera řekla, že by mi chtěla říct něco hodně důležitého. A přiznala, že je lesbička. Její partnerkou je právě ta dívka, se kterou bydlí. Bylo to pro mne jako studená sprcha, asi jsem nezareagovala zrovna citlivě, vlastně jsme se pohádaly a když odcházela, bylo mezi námi pořádné napětí. Já jsem jí totiž v tom prvním šoku řekla, že by mě v životě nenapadlo, že z mého dítěte bude úchylák. Teď mne to mrzí. Jenže ještě víc mě mrzí, že se nikdy nedočkám vnoučat, ž budu pravděpodobně člit nemístným dotazům a poznámkám od svých rodičů, příbuzných i sousedů. Něco takového se neutají a když už mi to dcera řekla, tak asi ani nemá potřebu to dál tajit.
Vlastně ani nevím, jestli mi někdo může pomoci. Vyrovnat se s tím musím sama. Jenže nevím, jak. Svou dceru mám samozřejmě stále ráda, ale nějak se to ve mně pere. Od toho zásadního rozhovoru jsme spolu nemluvily, ona nevolá mně a já nevolám jí. Kolikrát už jsem její číslo skoro vytáčela, ale vždycky jsem to zatípla.
Co byste dělaly na mém místě? Mám to být já, kdo první zavolá? Jak s ní mám mluvit? Zatím nejsem ve fázi, kdy bych s tím vším byla srovnaná a asi bych nebyla schopná jí říct, že je vlastně všechno v pořádku a beru ji takovou, jaká je. Protože já se s tím opravdu nedokážu vyrovnat.
23.7.2015 Rubrika: | Komentářů 102 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,7/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jak se mám smířit s lesbickou orientací mé dcery?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Kolem mne je několik mužských homosexuálních párů. Navzdory všem povídačkám spolu všichni žijí už dlouho, bereme je s manželem jako "normální rodiny", chodí k nám na grilovačku, na večeře...Zijou si normální partnerské životy. Takže "lesby jo, gayové ne" je nesmysl taky. Rodiče některých to vědí, rodiče některých ne. U někoho to ví jen někteří členové rodiny - u jednoho páru to ví pokroková babička, zatímco konzervativní rodiče ne. Když mi vyprávěli, jak to v sobě řešili, rozhodně to neměli jednoduché. A ne, nejsou to úchylové a tím méně to potřebujou slyšet od kohokoliv, natož od matek (a proto jim to raději někteří neříkají).
.JPG)
Dášo, ty chceš od dcery, aby plnila nějaké tvoje životní ambice.
Měla by sis především srovnat vlastní život.
Když už se ti dcera svěřila, asi čekala tvou podporu, a ty jí řekneš, že je úchyl.
Pěkně jsi to zkazila a teď je na tobě, abys to dala do pořádku!
Dcera má rodinu, syn ne a žije single. Kdyby přišel s tím, že má přítele, zajásala bych! Všecko lepší, než aby byl člověk sám. Složitá povaha to má těžké, důležitější je, aby byli lidi ve vztahu - jakémkoliv - šťastní.
magatao: 
.jpg)
No pro mne je teda vnitřně přijatelnější dvojice holka-holka než kluk-kluk. A vnoučat se klidně dočkat můžete, z jednoho diskuzního fora znám jeden holčičí pár co mají děti obě (co jsem pochopila tak stejný otec), takže dnes jde všechno.
.gif)
Já bych to nebrala jako hotovou věc, tedy tu orientaci. Partnerů či partnerek ještě může vystřídat hodně, vždy podle příležitosti. Mladí lidé dnes hodně experimentují, zkoušejí, ostatně mají příklady-tv, filmy,knihy a hlavně svět jejich idolů, zpěváků a herců. Když je lesba XY, proč bych to taky nezkusila, že?
Ale pokud je to již opravdu tak, není to žádná katastrofa, horší je nemoc, drogy, alkohol,...
.jpeg)
magatao - 23.7.2015 9:32
Magatao: 
Chapu,ze si nikdo z rodicu nepredstavuje dite s odlisnou sex.orientaci. Jde ale prece o to aby bylo dite stastne. Na ostatni se vykaslete. Jedovati si najdou vzdycky neco.
No jasně, že ji máš zavolat ty jako první. Ona přece není úchyl! Nežijeme v dřevních dobách, aby byla homosexualita pro někoho takový šok a nevěděl o ní vůbec nic. Nebo se domníval, že je to špatné a má se to převychovat. Společnost to přijímá jako běžnou záležitost, tak co šílíš. Na děti se taky nebude nikdo vyptávat, když je jí čtyřiadvacet. Dneska se běžně rodí tak kolem 40. A jestli bys měla problém s tím, že je úchyl, tak nezapomeň, že ty úchylný geny dostala od svých rodičů, nešla si je koupit ze své vůle do sámošky 
Hele, já taky nemám děti. Nejsem lesba, ale mám fyzickou vadu a nenašla jsem nikoho, komu by to nevadilo a chtěl se mnou chodit, žít a mít potomky. Moje matka je kvůli tomu naštvaná. Neustále mi vyčítá, že nemá vnoučata, že se nemá kým chlubit na třídních srazech (opravdu závažný důvod), že má pocit, že porodila vadné dítě atd. A dává mi to dost sežrat. Od věku, kdy začalo být jasné, že už se to nezmění (dítě před padesátkou fakt ne, i kdyby se takový hrdina našel), jsem pro ni v podstatě vzduch a strašně, nejspíš nenávratně, jsme se odcizily. Nezajímá ji, že jsem třeba v nemocnici, že někdy potřebuju pomoct, její reakce jsou jen slušně formální, jako k cizímu člověku. Nedopust, abyste se s dcerou odcizily stejně. Nemá to cenu.
Hmmm, tak tomu se říká " Na*rat do vlastního hnízda", to je samé já já já já já ... nemám slov. Rozmysli si co chceš aby bylo dál, našlápla jsi si k životu bez dcery. Na Tvém místě bych se omluvila a pozvala obě na oběd do restaurace (tam se snad budeš krotit) s tím, že chci být součástí jejího života. Uvědom si, že jsi neporodila dceru proto aby Ti ona plnila přání a žila podle Tvých požadavků. Ano nebyla bych nadšená z dcerčiny orientace, ale tohle řadím do kategorie "nedá se s tím nic dělat, přijmi to jak to je a pluj s proudem".
Já nechápu co čekáš, že se teď stane Dcera se omluví, odejde od své lásky a kvůli Tobě si nabrnkne nabíječe aby Ti povila vnouče a "po*ere" si celý život jen kvůli tomu aby se maminka nezlobila? To opravdu chceš?
.jpg)
Věřím ,že je to šok ,ale opravdu jsou horší věci
vnoučat se můžeš taky dočkatu holek to je dostupnější než u kluků
Mimochodem, proč byste měla "čelit otázkám sousedů"? To žijete na pavlači?
Kdo mi může pomoci, jak já se s tím vyrovnám, já nebudu mít vnoučata.. Ale to přece vůbec není o vás. Slyšet od vlastní matky, že je úchylák, to musí opravdu povzbudit. No, zkuste jí zavolat, ale nevím, jestli to pomůže. Já bych vám to asi nezapomněla. Měla jste dceru a je otázka, jestli ji jestě máte.
evropka - 23.7.2015 7:58 stručné a naprosto výstižné