Mají dospělé děti právo mluvit mi do života?
.jpg)
Je mi skoro šedesát let, jsem vdova a mám dvě dospělé děti a tři vnoučata. Sama jsem už skoro deset roků. Tedy byla jsem sama. Před necelým rokem jsem se seznámila s mužem, rozvedeným, plus minus stejně starým, jako já.
Nejdřív jsme spolu jen tak nezávazně chodili na procházky a za kulturou, teď v létě jsme spolu byli na společné dovolené. Je nám spolu dobře, moc si rozumíme.
Problém, který řeším, je přístup mých dětí k mému partnerovi. Už před časem jsem jim ho představila, vlastně ho viděly jen jednou. Setkání bylo takové nijaké, slušné, ale ze strany dětí hodně rezervované. Dcera mi pak několikrát řekla, jestli to myslím vážně a že doufá, že si ho nenastěhuju domů. Syn se moc nevyjadřoval, to spíš snacha cítila potřebu mi sdělit svůj názor, že se jí můj přítel nelíbí, prý jí na něm něco nesedí. Co konkrétně ale specifikovat neuměla. Pravděpodobně si o tom povídají s dcerou, protože obě mluví prakticky totožně.
A teď k věci. S přítelem jsme se dohodli, že se sestěhujeme do jednoho bytu. On má garsonku, já tři plus jedna, takže volba je jasná, budeme u mě. Garsonku zkusíme nějak výhodně pronajmout a bude z toho ještě nějaká koruna na přilepšení.
Řekla jsem to dětem a jejich reakce mne naprosto šokovala. Podle nich jsem se zbláznila, stěhovat si domů v mém věku chlapa, vyhrožují, že ke mně přestanou i s vnoučaty chodit. Jsem z toho opravdu v šoku, přemýšlím, kde jsem udělala ve výchově chybu. Vychovala jsem dva pořádné sobce. Pravda je, že dokud jsem byla sama, fungovala jsem jako „babička na telefon“ a kdykoli jim pohlídala děti. To se v posledním roce samozřejmě změnilo a já myslím, že to je ten hlavní důvod, proč můj přítel dětem vadí.
Jenže snad mám ještě právo na svůj život, nedělám nic špatného. Svůj vztah si míním uhájit, rozhodně se nebudu podřizovat přání svých dětí. Jen mne moc mrzí, že naše vzájemné vztahy takhle dopadly. Momentálně jsou doslova na bodu mrazu. Možná tam hraje roli i to, že se nemohou srovnat s tím, že jsem si našla „náhradu“ za jejich zemřelého otce.
Já teď jen nevím, jak se mám k dětem chovat. Ani dcera, ani syn mi teď sami od sebe nezavolají, to musím já, dokonce odmítli i pozvání na nedělní oběd. Co mám dělat? Jsou to moje děti a taky vnoučata, mám je ráda, ale přece se jim nemůžu vnucovat. Nemáte pro mne nějakou radu?
16.9.2015 Rubrika: | Komentářů 103 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,2/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Mají dospělé děti právo mluvit mi do života?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpeg)
Arna - 16.9.2015 10:08 
to je moc hezké a moc ti přeju, že se ti to stalo
Bohužel, z té spousty chlapů co znám, je takhle schopných cca 1%
magatao: to máš zvláštní pohled na svět, proč by lidi nad 60 měli spolu být jen ze zvyku, naši spolu byli 46 let a mámu strašně mrzé, že táta umřel v 70 a nebylo jim dopřáno být spolu ještě dýl
.gif)
kubikm: To jsou sice dost důležité věci, ale teď je spíš debata o tom zda má Halka vůbec právo někoho mít a jak se k tomu staví její děti.
to je jen ukázka, na co by ses měla podívat...a potom rozhodně nepodcenit něco jako předmanželskou smlouvu, i když se brát nebudete
a ještě - KDO navrhl to sestěhování???
pracuje? nebo kde pracoval a jako co?
jak budete řešit náklady na život, byt, strava, dovolená atd...
chce to mít písemně a raději u notáře
má děti?a vnoučata? stará se o ně?
nepotřebuje jeho byt "náhodou" jeho dítě??
můžeš i přijít o byt - scénář jednoduchý - někdo z dětí bude najednou potřebovat byt, tak půjdeš do jeho garsonky s ním a protože nejste manželé, může tě nakopnout...
mám pán doma pořádek? prověřit nečekanou návštěvou, třeba jít okolo...jé, prosím tě potřebuji na WC...
proč se pán rozvedl? a kdy?
Já myslím,že v 60 ještě život nekončí a omezit se jen na hlídání vnoučat se mi zdá málo.Co se s partnera vyklube,se pozná jen společným soužitím.Rok se dá klidně přetvařovat,zvláště když bydlí každý sám.Aspoň Halka uvidí,zda je vše zlato,co se třpytí.Její okolí možná vidí nebo čuje,nějaké nejasnosti okolo pána,co zahleděná paní nevidí.Tak si musí buď nabít čumu,nebo naopak bude v ráji.Kdo je šťastný,ovlivňuje i své okolí,tak se děti zase přihlásí,určitě nepřeruší styky nadobro.Já bych to zkusila a vidělo by se.
Příspěvky jsem ještě nečetla, ale domnívám se, že máš právo mít a žít svůj vlastní život a nikdo by ti do toho neměl mluvit. Ani vlastní děti ne. Pokud je vám spolu dobře, proč nezkusit žít spolu. Jen prosím nedovol partnerovi, aby garsonku prodal a byl u tebe nahlášem na trvalé bydliště. Kdyby vám to spolu po čase neklapalo, asi bys ho těžko dostala z domu. Je dobré míét otevřená zadní vrátka.
A děti tvého partnera po čase určitě přijmou, když uvidí, že jsi šťastná a spokojená. S babičkou, která pohlídá vnoučata, když je třeba, se to přece nevyluřčuje.
Jarča*: Nemám báječného chlapa, ale ani blba. Mám normálního chlapa, nebylo vždy vše v pohodě, ale kdybych žila sama, neměla bych to co mám teď.
magatao: No a já mám kolem sebe zrovna dvoje sousedy a tam to klape perfektně. Jedni jsou už starší, druzí cca jako já. Jí je 61 a jemu 59, ona je doma, on ještě pracuje a volají si i několikrát za den, třeba jen jak se ten druhý má.
Arna - 16.9.2015 10:13: 
magatao: Arna: prostě každá máme nějaké životní zkušenosti, a z těch vycházíme. Někdo narazí na báječného chlapa a někdo na blba. A je těžké někomu radit, každý k těm svým zkušenostem stejně musí dojít sám.
