Mají dospělé děti právo mluvit mi do života?
.jpg)
Je mi skoro šedesát let, jsem vdova a mám dvě dospělé děti a tři vnoučata. Sama jsem už skoro deset roků. Tedy byla jsem sama. Před necelým rokem jsem se seznámila s mužem, rozvedeným, plus minus stejně starým, jako já.
Nejdřív jsme spolu jen tak nezávazně chodili na procházky a za kulturou, teď v létě jsme spolu byli na společné dovolené. Je nám spolu dobře, moc si rozumíme.
Problém, který řeším, je přístup mých dětí k mému partnerovi. Už před časem jsem jim ho představila, vlastně ho viděly jen jednou. Setkání bylo takové nijaké, slušné, ale ze strany dětí hodně rezervované. Dcera mi pak několikrát řekla, jestli to myslím vážně a že doufá, že si ho nenastěhuju domů. Syn se moc nevyjadřoval, to spíš snacha cítila potřebu mi sdělit svůj názor, že se jí můj přítel nelíbí, prý jí na něm něco nesedí. Co konkrétně ale specifikovat neuměla. Pravděpodobně si o tom povídají s dcerou, protože obě mluví prakticky totožně.
A teď k věci. S přítelem jsme se dohodli, že se sestěhujeme do jednoho bytu. On má garsonku, já tři plus jedna, takže volba je jasná, budeme u mě. Garsonku zkusíme nějak výhodně pronajmout a bude z toho ještě nějaká koruna na přilepšení.
Řekla jsem to dětem a jejich reakce mne naprosto šokovala. Podle nich jsem se zbláznila, stěhovat si domů v mém věku chlapa, vyhrožují, že ke mně přestanou i s vnoučaty chodit. Jsem z toho opravdu v šoku, přemýšlím, kde jsem udělala ve výchově chybu. Vychovala jsem dva pořádné sobce. Pravda je, že dokud jsem byla sama, fungovala jsem jako „babička na telefon“ a kdykoli jim pohlídala děti. To se v posledním roce samozřejmě změnilo a já myslím, že to je ten hlavní důvod, proč můj přítel dětem vadí.
Jenže snad mám ještě právo na svůj život, nedělám nic špatného. Svůj vztah si míním uhájit, rozhodně se nebudu podřizovat přání svých dětí. Jen mne moc mrzí, že naše vzájemné vztahy takhle dopadly. Momentálně jsou doslova na bodu mrazu. Možná tam hraje roli i to, že se nemohou srovnat s tím, že jsem si našla „náhradu“ za jejich zemřelého otce.
Já teď jen nevím, jak se mám k dětem chovat. Ani dcera, ani syn mi teď sami od sebe nezavolají, to musím já, dokonce odmítli i pozvání na nedělní oběd. Co mám dělat? Jsou to moje děti a taky vnoučata, mám je ráda, ale přece se jim nemůžu vnucovat. Nemáte pro mne nějakou radu?
16.9.2015 Rubrika: | Komentářů 103 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,2/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Mají dospělé děti právo mluvit mi do života?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Jsem sova, chodím spát pozdě a usínám u televize, nejvíc u Volejte věštci, tedy když je tam paní Demeterová. A zrovna včera volala paní- 79 let, že je 2x vdova a jestli jí ještě čeká nějaký partner. No, tak to jsem se zamyslela, v tom věku a nechce být sama.
Tady je jen otázka zda by nebyla vdovou potřetí a na co zemřeli ti předešlí muži
Jarča*: a tak je to možný. Já zatím kolem sebe neviděla nikoho, kdo by se měl ve vyšším věku rád a nezůstával s manželem/kou ze zvyku, z pohodlnosti, kvůli majetku a z důvodu té péče, když je to fakt ve věku cca 60+. Já bych asi nechtěla přijít domů a koukat se celý večer na člověka, který mě nemá rád, podvádí mě s jinými a mám pro něj hodnotu vykonané práce... 
. Jestli jsou svazky, kde ji jeden druhého váží a mají se rádi, tak je to báječný. Ale podle mě jich je strašně málo...
magatao: Já začala žít ve společné domácnosti s přítelem když mi bylo cca 51 a jemu 59 let. Ufňukaný nebyl, servis nepotřeboval, naopak. Já najednou přišla z práce a měla jsem navařeno. To se mi do té doby nestalo. Teď už to nezvládá, bohužel, je nemocný. Ale nikdy už nebudu jíst tak dobré řízky jako když je dělal on. Alespoň se učím dělat jídla která jsem neznala a on je vařil, říká mi jak dělat kedlubnovou omáčku, mozečkovou polévku jak jí dělala jeho maminka a jiné.
magatao: nechci nějak oponovat, ale přijde mi to hodně smutný, aby měla ženská chlapa jen na založení rodiny a po zbytek života bya degradovaná jen na pečovatelku a služku. Já vím, že spousta chlapů, zvlášť z té starší generace, je takových, že to očekává, ale to už je zase na nás, co si necháme líbit. A to, aby spolu dva zažili něco pěknýho, je podle mého možné v každém věku. Naopak si myslím, že v tom vyšším si toho člověk možná víc váží a užívá si to. Ale je to samozřejmě případ od případu. Někdo je spokojený, že je sám, a kdybych si to nějaký čas zkusila, třebas bych už taky jinak nechtěla Ale řekla bych, že je to spíš otázka chemie, jestli člověk potká někoho, s kým je naladěný na stejnou vlnu.
Jarča*: Tak já jsem zas nikdy v životě nepoznala sama nebýt. Nikdy jsem s nikým neobědvala, s nikým nepila kafe, vedle nikoho nespala... ale nevadí mi to. Dokud jsem mohla mít děti (do té čtyřicítky 
), tak jsem o to i stála, ale potom jsem si uvědomila, co jsem vídávala u rodičů, u prarodičů, u příbuzných, u kamarádek - ženská maká, chlap si užívá, a jaksi mě to přestalo lákat.
Já mám život, jaký si ho udělám sama, nikdo mě neomezuje, nekoordinuje, neřídí, je to vlastně fajn 
Jarča*: protože je tak akorát poslední věk, kdy jde založit rodinu. Taky ve čtyřiceti je ten chlap ještě trochu schopnej normálního života, není z něj jen ufňukaná a prudící hrouda vyžadující servis. Podle mě je to tak akorát posldení věk na to, aby spolu ti dva zažili něco pěknýho. Potom už je to jen o tom, aby ta ženská dělala pečovatelku a služku... 
Já si to upřímně řečeno neumím představit být sama, nikdy jsem to nezažila. Tak nemůžu posoudit klady ani zápory.
PEGG: to s těmi případnými přítelovými dětmi nebo vnoučaty je dobrá připomínka, přeci jen si s partnerem chtě nechtě přibíráš i jeho rodinu.
magatao: jak jsi přišla na tu čtyřicítku?
.jpg)
Docela by me zajimalo co na to rikaji partnerovo deti? A nebo je bezdeny, nestykaji se - pokud to druhe tak proc?
.jpeg)
Ještě mě napadlo, jak to bude s případným hlídáním? To, že bys úplně vyměnila vnoučata za chlapa, tomu nevěřím, určitě se s nimi budeš chtít vídat, zrovna tak s dětmi. Ono se to časem ustálí, z toho bych strach neměla. Co na to už teď říká tvůj přítel? Nabádá tě, abys se s dětmi udobřila, promluvila s nimi nebo je v podstatě rád, že tě má jen pro sebe?
Jak to bude s jeho dětmi a vnoučaty, pokud nějaké má? Abys nakonec nebyla hlídací babička pro všechny
Pro mě je představa chlapa v bytě dost deprimují a představa, že ke mně budou ještě jezdit na návštěvu další rodiny
I když je mi někdy smutno, tak ten pocit svobody je k nezaplacení. Jdu si kam chci, přijdu si kdy chci, nikomu se nemusím zodpovídat, když nechci, nevařím. Když chci, jdu s kámoškou do divadla, do kina, na pivo třeba každý den někam, když nechci, jsem doma. Prostě mám svůj život.
Tak upřímně nerozumím tomu, proč si v takovém věku tahat do baráku chlapa. Připadá mi to rozumné nebo únosné tak do čtyřicítky věku, ale potom už ani heverem. Ale když to tak chceš, tak to budeš mít .
Ale je to tvoje věc. Děti by ti do toho mohly mít právo mluvit akorát tak v případě, pokud by tvůj nastávající byl bezdomovec, smažka, násilník a podobně pochybné typy, případně tě zjevně finančně vysával. Prostě kdyby tam bylo něco k TVOJÍ škodě. Když je to ke škodě jejich, mají holt smolíka.
Přeju hodně štěstí.
.JPG){kind=avatar}
Rodiče nemohou nutit děti, aby žily podle jejich představ, takže logicky ani děti nemohou nutit rodiče, aby žili podle jejich představ. Obě strany mají právo říci svůj názor, ale nemohou tu druhou stranu vydírat. Přerušení kontaktu vydíráním je.
Já si neumím představit, jaké to je žít sama. Jaké to je nemít možnost společně si při večeři povídat o tom, co přinesl den. Nebo si jen tak v klidu sednout s kávou po nedělním obědě a mlčet. Nezažila jsem to. Jedna věc je těšit se na společně strávené chvíle, druhá věc je cítit blízkost milované osoby. Když jsem byla mladá, nesestěhovávali jsme se po dvou měsících chození, nebyly byty. Dnes se to považuje za samozřejmé a se zlou by potázali rodiče, kteří by to dceři chtěli rozmluvit. Proč by to u šedesátileté ženy mělo být jinak? Vyjde to - fajn, nevyjde to - svět se nezboří. Partner se vrátí do svého bytu a žena půjde dál bohatší o zkušenost. Je mi přes šedesát a fakt si nemyslím, že bych měla jen sedět a rekapitulovat. Proč by to měla dělat ovdovělá Halka?
Já nějak nevím. Samozřejmě, děti ti do tvého života nemohou mluvit, ale osobně bych byla velmi ostražitá.
Zkusit se má všechno, ale asi bych chtěla s pánem uzavřít nájemní smlouvu na nějakou dobu. Co když dodatečně zjistíš, že vám to nevyhovuje, tak jak sis představovala? Že je najednou z pozorného přítele, chlap co sedí jen u televize a vyžaduje plný servis, odmítá řádně přispívat na domácnost atd. Jistě nemusí to tak být, nejsou všichni chlapi jen zmetci, ale byla bych hodně opatrná. To, že nesedí dětem, by mě trošku znejistělo. Taky žiju sama, zhruba ve tvém věku, někdy mi je smutno, ale žádného chlapa už domů nechci, to vím jistě.
Hodně
Že je vaše věc, jak si uspořádáte život a čemu budete věnovat volný čas, o tom žádná, potomstvo vám do toho nemá co kecat. Ale na vašem místě bych byla velmi, velmi obezřetná. Maminka mojí kamarádky skončila cca před rokem naprosto ožebračená na první pohled velmi příjemným a seriózním pánem, který se jejím dětem taky nějak nepozdával, ačkoliv mu nebylo co konkrétního vytknout. Dneska jí živí děti, protože takřka veškerý její příjem odchází na placení dluhů expřítele a ještě dalších pár let budou. I takové pády můžou přijít a opatrnost je na místě.
Ivi - 16.9.2015 7:26
tvuj prispevek se me libi
nevolaji, nevolala bych take. Mas pravo na svuj zivot. Je dobre, ze si garsonku necha. Mozna jsi pro deti byla jen, kdyz te potrebovaly, nyni misto aby ti daly sanci si usporadat zivot dle svych predstav tak maji pripominky. Pokud ti vztah nevyjde a nebudes jin chodit plakat na rameno aby ti nemely potrebu rikat my to vedely, tak vse OK. Ty jsi urcite hlidala take rada, reagovala jsi na zavolani a bez pripominek, ,,jsou to vase deti a tak se musite starat".
