Mají dospělé děti právo mluvit mi do života?
.jpg)
Je mi skoro šedesát let, jsem vdova a mám dvě dospělé děti a tři vnoučata. Sama jsem už skoro deset roků. Tedy byla jsem sama. Před necelým rokem jsem se seznámila s mužem, rozvedeným, plus minus stejně starým, jako já.
Nejdřív jsme spolu jen tak nezávazně chodili na procházky a za kulturou, teď v létě jsme spolu byli na společné dovolené. Je nám spolu dobře, moc si rozumíme.
Problém, který řeším, je přístup mých dětí k mému partnerovi. Už před časem jsem jim ho představila, vlastně ho viděly jen jednou. Setkání bylo takové nijaké, slušné, ale ze strany dětí hodně rezervované. Dcera mi pak několikrát řekla, jestli to myslím vážně a že doufá, že si ho nenastěhuju domů. Syn se moc nevyjadřoval, to spíš snacha cítila potřebu mi sdělit svůj názor, že se jí můj přítel nelíbí, prý jí na něm něco nesedí. Co konkrétně ale specifikovat neuměla. Pravděpodobně si o tom povídají s dcerou, protože obě mluví prakticky totožně.
A teď k věci. S přítelem jsme se dohodli, že se sestěhujeme do jednoho bytu. On má garsonku, já tři plus jedna, takže volba je jasná, budeme u mě. Garsonku zkusíme nějak výhodně pronajmout a bude z toho ještě nějaká koruna na přilepšení.
Řekla jsem to dětem a jejich reakce mne naprosto šokovala. Podle nich jsem se zbláznila, stěhovat si domů v mém věku chlapa, vyhrožují, že ke mně přestanou i s vnoučaty chodit. Jsem z toho opravdu v šoku, přemýšlím, kde jsem udělala ve výchově chybu. Vychovala jsem dva pořádné sobce. Pravda je, že dokud jsem byla sama, fungovala jsem jako „babička na telefon“ a kdykoli jim pohlídala děti. To se v posledním roce samozřejmě změnilo a já myslím, že to je ten hlavní důvod, proč můj přítel dětem vadí.
Jenže snad mám ještě právo na svůj život, nedělám nic špatného. Svůj vztah si míním uhájit, rozhodně se nebudu podřizovat přání svých dětí. Jen mne moc mrzí, že naše vzájemné vztahy takhle dopadly. Momentálně jsou doslova na bodu mrazu. Možná tam hraje roli i to, že se nemohou srovnat s tím, že jsem si našla „náhradu“ za jejich zemřelého otce.
Já teď jen nevím, jak se mám k dětem chovat. Ani dcera, ani syn mi teď sami od sebe nezavolají, to musím já, dokonce odmítli i pozvání na nedělní oběd. Co mám dělat? Jsou to moje děti a taky vnoučata, mám je ráda, ale přece se jim nemůžu vnucovat. Nemáte pro mne nějakou radu?
16.9.2015 Rubrika: | Komentářů 103 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,2/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Mají dospělé děti právo mluvit mi do života?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Z vlastní zkušenosti vím co je to žít sama a s přítelem. Sama jsem žila skromněji, nemohla jsem si tolik dovolit. S přítelem po sestěhování bylo lépe, dokonce jsem kolem něj nemusela skákat a opečovávat ho, on vařil, rád nakupoval. Sama bych žila stále v paneláku, společně jsme si pořídili domek se zahrádkou. Ne vždy je vše ideální, ale v mém případě klady převažují nad zápory.
Ale opravdu až společné žití ukáže.
.jpg)
Pentlička: není co dodat SOUHLAS
Arna: souhlasím, chtěla jsem napsat něco podobného. Někomu vyhovuje být sám, a někdo zase nevidí důvod, proč by měli každý sedět večer sám ve svém bytě, když je jim spolu dobře. Nevím, proč by soužití s chlapem mělo být jenom o tom kolem něj skákat a opečovávat ho. I když uznávám, že často to tak je, ale i to někdo dělá rád. A třebas bude obskakovat on Halku
Prostě zkusí to a uvidí.
Ale v tom asi bude zakopaný pes, že jsou děti dotčené, že Halka už nebude mít na to opečovávání jen je.
Pravda je, že někteří lidé si jsou vzájemně sympatičtí nebo nesympatičtí "bez příčiny" nebo bez rozumného vysvětlení, a těžko to překonávat když si vzájemně nesednou
Jsem ve skoro stejném věku - ale dětem, hlavně ženám se ani nedivím - je to pro ně cizí, starší (nechci přímo napsat z jejich pohledu starý, ale je to tak) chlap, který má svoje manýry a nejsou, narozdíl od pisatelky, která je zamilovaná a ledacos přehlédne, do něj zamilované...navíc taky hodně dám na ten šestý smysl, který chlapi někdy nevnímají
ohledně toho fungováníjako babičky - ono časem se bez toho nakonec obejdou, možná ani nechtějí dávat děti k babičce když tam bude on, a otázka je, jak bude dotyčný přítomnost "cizích" malých dětí taky snášet, bude mluvit do jejich výchovy, chování...
Ta, která nežila sama, ta to nepochopí. Nebo má špatné zkušenosti. Ideální je, že si svůj byt pán nechá. Zkusit se má vše, tak proč ne společné bydlení. Jen s tím pronájmem bych chvilku počkala a pokud je pán rozumný, pochopí to. A časem se uvidí, možná budou mít vnoučata nového dědu na hlídání a Halka spokojený život nebo se vše zas vrátí tak jak to bylo.
Ivi: úplně souhlasím, vystihla jsi to přesně
Já bych si s dětmi vážně promluvila, co jim konkrétně vadí. Třeba opravdu jako nezúčastněné osoby vidí něco, co ty jako zamilovaná na svém příteli nevidíš. Pokud je ale jejich nevraživost založená pouze na tom, že budeš mít méně času na hlídání vnoučat, tak bych se přítele nevzdávala. Ale nepochopím opravdu, proč musíte spolu ausgerechnet bydlet. Tebe fakt baví opečovávat chlapa, vařit mu, prát, skákat kole něho? No, někdo to má v krvi, ale já bych brala přítele na pěkné chvíle, procházky, kulturu, kafíčka, dovolené, ale jinak ať se stará sám o sebe.
Ivi:
.gif)
Až doteď jsi fungovala jako samostatná soběstačná jednotka, která nejspíš okolí moc neobtěžovala a ještě jsi byla pro rodinu v podstatě trvale v pohotovosti jako levná pracovní síla. To, že to tak nadále nebude se samozřejmě dětem nelíbí. Nemyslím si, že by ti dospělé děti měly za zlé, že sis po dlouhých letech našla náhradu za jejich otce. Ale ony samozřejmě vidí i to, že tvůj nový partner jako cizí bude mít od teď výhody, které dosud měla rodina - tedy budeš trvale v pohotovosti jako levná pracovní síla pro něho. Asi by možná stálo za to si s dětmi dát kafíčko, sundat růžové brýle a probrat jak to vidíš ty i jejich výhrady k tvému partnerovi a při té příležitosti si stanovit nějaká pravidla, podle kterých budou rodinné vztahy v budoucnu fungovat. Děti ti svůj názor říct mohou, nemusí souhlasit s tvým, ale poroučet ti nemohou. Rozhodnutí co dělat a co ne je na tobě. Musím ale říct, že se stejně jako Linda divím, že se chystáš si domů nastěhovat chlapa po tolika letech svobody. Já bych to na tvém místě neudělala - zůstala bych u těch procházek, divadel, výletů, dovolených, občasných večeří s tím, že několik příjemných hodin nebo dnů je super, ale volnost, svobodu a vědomí, že nemusím kolem nikoho celý den skákat bych už neměnila. Mimochodem - představila sis, jaké to bude až budete pořád spolu a nebudou žádné schůzky, žádné těšení na nějakou akci, žádné těšení na výjimečný čas dovolené, kdy jste pořád spolu, žádné dvoření, lichocení atd.?
.jpg)
Ja osobne taky dam na tzv. sesty smysl, kdykoliv jsem ho ignorovala, byl z toho prusvih. Otazkou je jestli dcera se snahou maji sesty smysl a neco jim na chlapovi nevoni a nebo jenom jestli jim vadi coby konkurence v ramci tveho volneho casu.
Osobne bych pozvala vsechny nekam na neutralni pudu a sdelila ze odted to bude tak a tak. Ano jsme si vedomi rizik ,a proto si pritel nechava garsonku pro pripad, ze by nam sestehovani nefungovalo. Ale pokud fungovat bude ja nechci byt zbytek zivota sama a cekat u telefonu az vam se zachce mi zavolat.
Uprimne Halko, po letech naproste volnosti si dobrovolne stehujes chlapa do bytu????? To bych asi uz neudelala. No uvidis jak vam to bude fungovat, ja bych do toho nesla. Spolecne vikendy, dovolena, prochazky - proc ne, ale 24/7 ne ne ne. ALe nastesti kazdy jsme jiny, drzim Vam palce.
orinka: plně souhlasím s tvým příspěvkem
Sama sis odpověděla. Přestáváš být babičkou na telefon a děti ztrácejí levnou pracovní sílu. Jak pomáhaly děti tobě, když jsi byla sama?
Navíc neohlašuješ svatbu, jen budete bydlet spolu. No, a on je kriminální živel, narkoman, lenoch bez prostředků nebo co jim vadí?? 
V rodině je prostě poprask, protože ztratí pohodlíčko.A je dobře, že přítel garsonku neprodává, kdyby to přestalo dělat dobrotu, má se kam bezproblémově vrátit. Nenech si do toho kecat, jsi dospělá a bez závazků. Není tvá povinnost otročit rodině, už jsou dospělí taky.
