Bydlení co nejdál od rodičů - anebo ne?
.jpg)
Spolu s přítelem, který je téměř o 6 let starší, končíme vysokou školu. Postupně se objevují možnosti zaměstnání a s tím spojená touha po společném bydlení. Příteli už bude 30 let, je proto pochopitelné, že by se rád konečně postavil na vlastní nohy, a já už si plánuji odstěhování od mých rodičů velmi, velmi dlouho, v podstatě od doby dospívání, kdy jsem si s nimi přestala rozumět.
Problém ovšem je, kde bydlet? Nejjednodušším řešením by byl pronájem bytu ve městě, kde budeme pracovat. Otázkou však je, zdali není zbytečné utrácet tisíce za byt, který v podstatě nevlastníme. Našetříme tak dvakrát méně peněz, než kdybychom pronájem platit nemuseli, a vydělali bychom si tak dříve na vlastní bydlení. Už nám přijde výhodnější splácet hypotéku.
Je tu možnost zůstat pár let u jeho rodičů v baráku, kde má přítel volné celé horní patro, a jakmile si něco vyděláme, jít do hypotéky a postavit si něco vlastního. Nápad výhodný, ale za prvé, přítel by se stále nepostavil na vlastní nohy, a za druhé si popravdě hlavně já neumím představit soužití s jeho rodiči. Jistě, jeho rodiče jsou docela „kliďasové“, milí, přátelští. Jsou úplný opak mých rodičů, se kterými se opravdu nedá vyjít, a bydlení u nás nereálné (bydlíme v bytě 3+1 a ještě mám sestru).
Jeho máma je ale tak strašně starostlivá, že by to až škodilo. Neumím si představit, že by mě nechala něco dělat. Přitom já nechci přijít do jejich rodiny jako další dítě, o které se musejí starat. I když jsem u nich pár dní, vyváří nám a nic nás nenechá dělat. A když už, tak s maximální kontrolou. Třeba vaření je pro mě opravdovým koníčkem, neumím si proto představit, že bych příteli nebo i jeho rodičům nemohla nic sama uvařit. Vždy nade mnou jeho máma stojí a „nutí“ mě vařit, jak je zvyklá ona, přitom já mám návyky z domu jiné. Třeba by se s ní dalo nějak domluvit, ale nechci se jí dotknout. Je na mě moc hodná a určitě si neuvědomuje, jak přehnané starosti má. Jak by to potom bylo s praním našeho prádla, uklízením a žehlením? Kolik let bychom museli bydlet u jeho rodičů, než bychom si našetřili dost peněz? Nechtěl by přítel zůstat po letech z pohodlnosti natrvalo? A to ani nemluvím o tom, když by přišlo první dítě. Bojím se, že naše vztahy by se mohly postupem let, které bychom společně strávili u nich v domě, zhoršit.
Další možností je opravení a zvelebení domu, který patří jeho otci. Je to rozsáhlá usedlost, dřívější statek, kde by se dalo bydlet skutečně krásně. Je tam velká zahrada, možnost vybudování minimálně 20 pokojů v patře… Tuto možnost vidím jako nejlepší ze všeho, ale trápí mě určité obavy. V prvé řadě se bojím, že jeho rodiče u nás budou prakticky denně „na návštěvě“, protože jsou celkem dost zvyklí jezdit tam něco kutit a opravovat. Především tedy jeho otec, který v místě vyrostl (ten tam jezdí téměř denně). Dům je od města, kde přítel s rodiči bydlí, vzdálen přibližně 16 km. A to ani nemluvím o tom, když bychom si po letech pořídili dítě. Přítelovi rodiče se na vnouče přímo třesou a lehce se bojím, že jej budou rozmazlovat. Problémem by také bylo dojíždění do zaměstnání, později dětí do školy.
A v neposlední řadě mě trápí majetkové rozdělení. Je pochopitelné, že dům patří jeho rodičům, a tudíž jediným dědicem je můj přítel. Mám obavy, že kdyby se nedej bože něco stalo, nebo bychom se po letech rozváděli, nic by mi nepatřilo. Určitě někdo tuto starost pochopí, nebo se s tímto problémem někdy v životě setkal. Nechci léta investovat peníze do společného bydlení, když bych věděla, že jej vlastní pouze můj manžel. Určitě bychom se s přítelem nějak dohodli, ještě jsme okolnosti tohoto bydlení neprobírali do detailů, ale zase si nechci připadat jako mrcha prahnoucí po penězích.
Poslední možnost, která je ovšem dost nereálná, je postavení si vlastního domku u Prahy. Museli bychom si vzít hypotéku a dostali bychom určitě nějaké peníze od obou rodičů, které bychom jim třeba jednou i splatili. Ale bylo by to NAŠE bydlení, ne jenom JEHO. Navíc daleko od obou rodičů, protože obě rodiny bydlí na Vysočině. Asi působím nepřátelsky, ale opravdu netoužím vidět se s mými nebo jeho rodiči každý týden. Chci si žít vlastní život a ne být na někom závislá a nechat si od někoho neustále radit.
Nedávno mě napadlo, že kdyby přítelův otec prodal usedlost (někdo mu už dokonce za celou plochu nabízel 10 milionů, ale jemu to asi přišlo málo), měli bychom peníze na vlastní domeček hravě. Ale člověk jistě musí brát ohled na vzpomínky a dětství, které v domě prožil, a tudíž chápu, že se mu jej nechce prodat. Určitě bychom se zachovali stejně.
Je těžké se rozhodnout, jestli bydlet u jeho rodičů a riskovat zhoršení rodinných vztahů nebo dokonce rozchod s přítelem, nebo zda zvelebit dům po jeho otci. Nejradši bych vlastní barák, ale holt je to dost finančně náročné. Opravdu nevím, čemu svolit. Přítel to zatím moc neřeší, spíš nechává rozhodnutí na mě, ale ještě se o tom musíme pobavit. Když se rozhodneme předělat dům po jeho otci, už to nepůjde změnit, protože do něho padne určitě také spousta peněz přítelových rodičů.
Jak byste se zachovali vy na mém místě? Báli byste se také toho, čeho se bojím já, nebo to jsou jen hloupé myšlenky? Přikláněli byste se spíš k bydlení blízko rodiny, nebo co nejdál od ní? Obávali byste se, že až budou vnoučata, že bych tchýni a tchána musela denně trpět doma? Děkuji za všechny rady a poznatky.
5.5.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 109 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Bydlení co nejdál od rodičů - anebo ne?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
...a jestli je pronájem kapku nevýhodný...to bych v tuhle chvíli opravdu neřešila, jsou podstatnější věci, ve kterých je potřeba udělat si jasno dřív..
Ledomia: (natálie?)..Pokud sám otec mluví o tom, že by statek prodal, nevidím v tom problém..Však vám nemusí dávat všechno, ale třeba jen na pozemek a na zbytek si vemete hypo..
Záleží na tom, jestli se s nimi dá mluvit..podle toho jak to popisuješ si myslím, že bezproblémové soužití u vás nehrozí..s nimi bych určitě nebydlela. Zároveň si ale myslím, že tudíž asi s prodejem souhlasit nebudou (nevím proč, prostě mám takové tušení), tak bych s tím moc nepočítala..
Jako první rozumný krok bych viděla ten pronájem, chvíli šetřit, a teprve pak se rozhodnout...času na rodinu ještě máte mraky...
jo a jsem autorka, kdyby to nekomu nedoslo 
Jo a jsem porodní asistentka, už si hledám nějaká místa, kde bych mohla nastoupit. nejvíc jich je v Praze no.
Přítel vystudoval ing. - snad dostane místo v bance, ale neni to jiste, kazdopadne muze delat to co dela ted.
e tam jsou podlahy, nové omítky apod. Problém mi přijde v tom, že je to daleko do práce. Museli bychom dojíždět bud 60 km nebo 30 km kde nevíme jestli seženeme místo. Otec přítele jednou řekl, že bud to dá nám, pokud to budeme chtít, nebo tam udělá hotel, či penzion, nebo to prodá. Prodej ale myslím zvažuje nejmín. Když by to prodal, peníze bychom jim aspon z části zpláceli, opravdu si nemíním tolik penez vzit jen tak... A dalsi problem je ta blizkost rodiců. Jako ja chapu a budu rada kdyz se prijedou podivat na ten statek treba za nami, navic kdyz to bude po nich, ale nechci aby mi jeho mama stala neustale v kuchyni za zadkem s prominutim a jeho otec neco robil na zahrade. Asi je neznate, proste oni si mysli ze nic sami nezvladneme udelat sami, treba na zahrade nebo uvarit jidlo (ja) - jeho mamka neveri ze doma varim...
Většina asi můj článek nepochopila.
Za prvé, jsme spolu skoro 10 let, známe se opravdu dobře, nepředpokládáme, že bychom se rozešli, ale neví se, co bude samozřejmě - taky bychom do hypotéky nešli hned po škole, to dá rozum.
Když byla možnost společného pobytu někde, což bylo tedy jen párkrát, hned jsme toho využili, abychom se navzájem více poznali. Sice poprvé bylo jedno nedorozumění, které jsme si ale hned vysvětlili a zavedli jsme kompromis...
Já jsem po vás ale nechtěla rady, zda-li si myslíte, jestli jsme na společné bydlení zralí nebo ne. Chtěla jsem poradit vašimi zkušenostmi, co si myslíte o bydlení blízko rodičů, popřípadě u nich v domě, když nám to nabídli nebo raději dál, když jeho rodiče působí dosti starostlivě a vypadají na to, že se budou motat do našich záležitostí (tak jsem to asi měla napsat i do článku).
Co se týče peněz, je mi samozřejmě blbé si něco půjčovat od obou rodičů. Přítel poslední 2 roky při škole pracuje jako bankovní poradce, na zkrácený poměr, něco si vydělává a šetří. Já na střední pracovala v McDonaldu, kde jsem si něco našetřila, ale až nyní při vysoké, když si přivydělávám jako masérka, si vydělám o trochu víc. Stejně by nám to ale vyšlo tak možná jenom na výbavu.
Nenechám se od rodičů přiživovat - jezdim na kolej, ikdyz samozřejmě jsem také často doma. Neříkám, že jsou mí rodiče děsní, ale nerozumíme si tak, že bychom si v podstatě obě strany nedokázali představit bydlet u nich nebo se i denně vídat. Mám je ráda, jsou to mí rodiče, chci se s nimi vídat, ale říkám, že s porovnání s rodiči přítele jsou jiní a dost se hádáme kvůli hloupostem, protože si oni myslí že mají vždycky pravdu. To je na dlouho.
Přítel rodičům na bydlení přispívá a samozřejme bychom přispívali i kdybychom bydleli u nich. Jde o to že by to přeci jenom vyšlo levněji, než si vzít podnájem. Kuchyn v patře není, tudíž bych musela nějak opatrně skorotchýni naznačit, jestli by mi nedala trochu samostatnosti. Fakt nevím, jestli by to fungovalo. Asi to tak ze začátku stejně dopadne.
Dům po otci nám jeho otec nabídl. Dalo by se říci, že už se o tom jeden čas mluvilo jako o hotové věci. Ten statek není v hrozném stavu, celková oprava by vyšla max do půl milionu, myslím i s vybavením a to bychom si postupně vydělali. Jeho otec barák před cca 20 lety celý rekonstruoval, takž
...posílám to nějak rychle 
...zkrátka jsem se pokusila vyjádřit, za jakých okolností ano a za jakých ne (v mém případě)..Věřím, že někdy to může fungovat docela dobře, ale opravdu jen někdy..
A taky sem měla pocit, že musím bránit Natálii proti nařčení, že je vypočítavá mrcha..
Viv :o): Já jsem nezaznamenala, že by po nich chtěla peníze...základní otázka byla, jestli bydlest s rodiči, nebo bez nich...
Viv :o): Stejně jako u Chytréjakrádio, v tomhle nelze než souhlasit..
monia: Já samozřejmě nevím, jaká byla ve tvé rodině atmosféra, podle všeho dobrá a všechno i dobře probíhá a měnit se to nejspíš nebude. Může to fungovat, určitě, ale řekla bych, že je to spíš výjimka..
Manželovi rodiče mají dvougenerační domek...mohli jsme tam bydlet, ale když mi došlo, co všechno by mě to stálo (tchýně je opravdu generál), odmítla jsem...Manželovi rodiče se nafrněli a v odpověď nám řekli, že dům přepíší na manželova bratra a ať od nich nepočítáme ani s korunou..
OK, mě to utvrdilo v tom, že u nich šlo především o tu kontrolu...a že je jejich rozhodnutí (podle mě) proti zákonu, řešit nebudu (ač mám pocit, že tím vlastně okrádám svoje děti-jejich vnoučata)...prostě radši ve svém, i když je to težšší..
Chtěla sem tím jenom říct, že bych si stejně jako Natálie zmapovala situaci..Jaké máme možnosti? Co bude schůdné pro rodiče a co pro nás? Jen bych to řešila až ve chvíli, kdy budu mít vyzkoušené společné bydlení s přítelem v nájmu (i když bych to nezkoušela dlouho, tak rok, dva 
, nač ztrácet čas..) ..Prostě bych se zeptala na rovinu: dáte dům, nebo peníze? Jestli ano, budeme rádi, jestli ne, nevadí, postaráme se sami..Jsem už taková 
, co nadělám..
Viv :o): Mám stejný pocit.
Salík: ale oni spolu jenom chodej, ani jeden nevydelava, nemaj nasetreno, nejsou manzele. Na davani majetku pro ne napul mi prijde hodne brzy. A taky mi prijde pristup Natalie podivny, celej ten elaborat je o tom, co by jim kdo moh dat, ale ani jedina zminka co by mohla udelat ona, oni. Jen predem nasazuje rodicum pritele, po kterych chce penize, psi hlavu...
Omlouvám se za chyby, ale snad je to srozumitelné.
Salík: Dělení peněz na moje a Tvoje taky nechápu. Ale tohle je něco jiného. Dům prostě postavili manželovi rodiče, za nějaký čas ho darovali svéku synovi, mému manželovi. Darované věci nepřecházejí do SJM a jsou majetkem pouze obdarovaného. No, otec po čase zemřel, matka tam sama zůstat nechtěla, odstěhovala do našeho bytu a my žijeme v tom domku. Byť tedy právně ne, v podstatě je NÁŠ. Žijeme v něm společně, společně ho udržujeme i rekonstruujeme. A v případě rozvodu opravdu nechci polovinu domku (ani nevím, jak by to šlo provést), ale určitě bych požadovala vyrovnání. A manžel to ví.
monia: Ok, já to beru, jen je to pro mě stejně nepochopitelné, jako když někdo dělí domácí finance na moje peníze a jeho peníze...každý si například musí zaplatit svojí polovinu dovolené, ačkoli příjem jednoho z partnerů je vyšší (třeba i výrazně), než druhého..
