Nedělní rodinný oběd. Přežitek?
.jpg)
Připadá mi, že můj přítel nemá z domova zažité základní věci, proto bych se vás chtěla zeptat, zda jsem opravdu sto let za opicemi, jak mi říká. Podle něj zbytečně lpím na naprosto zbytečných rituálech, které jsou už dávno přežité a skoro nikdo je dnes už nedodržuje.
Neshody máme hlavně kvůli společnému jídlu. Zatím jsme bezdětní, oba zaměstnaní, děláme na směny. Takže v týdnu se z práce vracíme každý jindy, on když má odpolední, tak až v půl jedenácté v noci. Protože se tedy v průběhu pracovního týdne moc nevidíme, chtěla bych, abychom si to vynahradili o víkendu, ty máme oba dva volné.
Přítel však mé snažení bojkotuje. Hlavně co se týká společného jídla. Snažím se vždycky v sobotu a v neděli uvařit k obědu něco dobrého, dám si s tím práci a on to vůbec neocení. Nejenom, že si se mnou nikdy nesedne ke stolu, abychom se společně naobědvali, ale kolikrát si to mnou pracně připravené jídlo vezme sám až za dvě hodiny, ani si to nepřihřeje, uvelebí se s tím u počítače a bezmyšlenkovitě to do sebe nahází. A je mu jedno, co to je: svíčková, knedlo vepřo atd.
Strašně mě to mrzí, či spíš přímo štve. Několikrát jsem s ním mluvila, že mi tenhle způsob nepřipadá vhodný a taky že je to vlastně neúcta k mé práci a on mi řekl, že to moc hrotím, u nich doma se prý taky každý najedl tak, jak měl hlad. Doslova to formuloval, že na nějaké předstírané opičky v rámci nedělního oběda není zvědavej.
Minulý víkend jsem se už naštvala a jednoduše jsem nic neuvařila. Sama jsem si namazala chleba a šmitec. V lednici nebylo nakoupeno, jen takové základní věci. V sobotu asi kolem třetí začal přítel brousit kolem sporáku a ptal se, co máme k jídlu, tak jsem mu řekla, že co si vezme. Zůstal koukat, jakože nevěří a šel do lednice, kde zjistil, že si moc nepomůže, byly tam akorát dva plátky šunky, vajíčka a kus sýra. Bylo vidět, že ho to šokovalo, prý „to si mám jako k obědu namazat chleba, nebo co“? Tak jsem mu řekla, že ano a pokud chce něco jiného, musí si skočit nakoupit a uvařit. Že jsem si vzala k srdci jeho slova a taky nebudu dělat nějaké opičky kolem jídla.
Do krámu samozřejmě nešel, vyjedl z lednice co tam bylo. K večeři už nic nezůstalo, což mi nevadilo, udělala jsem si jednu vaječnou omeletu a tím to pro mne skončilo. On pak chodil jako hladovej vlčák a z nouze si namazal chleba hořčicí.
Druhý den, v neděli, jsem mu ráno oznámila, že jsem domluvená s kamarádkou a jdu na celý den pryč. A nechala jsem ho tam s tou prázdnou lednicí. Večer jsem doma našla totálně vytočenýho, otrávenýho chlapa, prý jsem to přehnala, jako ženská bych se snad měla postarat, aby byly doma základní věci a o víkendu uvařeno.
Pohádali jsme se docela dost, ještě teď máme kvůli tomu dusno. Ale já se rozhodla, že neslevím. Řekla jsem mu, že dokud bude on bojkotovat moji práci kolem jídla, tak já prostě vařit nebudu. A jestli to chce nějak napravit, tak následující měsíc je to na něm: nákupy i víkendové vaření. Že je zrovna tak dospělý jako já, aby se o to dokázal postarat.
Přiznám se, že příjemně mi není, ale doufám, že snad půjde trochu do sebe. A taky přemýšlím, jak to chodí v jiných domácnostech, hlavně co se týká toho společného víkendového jídla. Jíte jako rodina společně, pokud jste všichni doma, nebo jsem opravdu sto let za opicemi a vyžaduju po něm něco, co už je dávno přežité?
18.9.2013 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 104 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nedělní rodinný oběd. Přežitek?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
caira: No evidentne nám to vyhovuje tak ako to máme a tebe tak ako to máte vy, takže problém nastáva len vtedy keď to nevyhovuje niektorým členom rodiny. Príde mi že máš ešte malé deti ktorým program určuješ ty.
Monik: Nepíšem že to je jej povinnosť. My doma máme niektoré základné práce rozdelené, ja varím, obstarávam čerstvé pečivo, šunku, ovocie, zeleninu, periem, žehlím, upratujem prevádzkový neporiadok. Manžel vysáva, umýva podlahy, kúpeľne a okná, utiera prach. Ostatné práce robíme podľa potreby a dohody. Vyhovuje nám že základné veci máme takto nastavené. Ak by som odrazu zo dňa na deň prestala variť a nakupovať, žehliť tak by to manžela asi naštvalo, že nemá čistú košeľu a nemá čo na raňajky. A takisto by sa mne nepáčilo, že WC nie je umyté a na podlahe sa váľa prach.
caira: 10:15 To je hezky 
Mame to obdobne.
Proste kdyz chteji lidi spolu spolecne u jidla ten cas stravit, protoze jsou to pro vsechny prijemne chvile, tak se dohodnou a kompromis najdou vzdycky 
punh: No, ze jo. My to taky mame tak, ze kdyz se spolecne chceme najist, tak treba pockame na manzela nez dokope vykop.
A kdyz cely den betonuje, tak mu s detma jidlo doneseme na barak.
My si sice obed dame doma kvuli tomu abych netahala tolik nadobi sem a tam, ale zase si s nim dame spolecne zakusek.
A to jsou taky hezky chvilky.
On se na chvilku zastavi a my si ho trochu uzijem, posedime treba jen deset, patnact minut a pak jdeme kazdy po svem. Ale tech par minut nam vsem uplne rozsviti den 
.gif)
Mirrka: Včera mi můj chlap volá do práce, kdy dorazím domů... že byl celý den na dříví v lese a ještě neobědval. A že počká na mně.
JO, guláš byl sice od neděle, vařila sem ho já.
Ale přijela sem domů, než sem odvezla syna na trénink, guláš byl na stole - servíroval manžel, a šli jsme obědvat - sice AŽ ve 4 odpoledne, ale SPOLEČNĚ!
.gif)
sharon: přesně tak, vidím to úplně stejně. 
Jestli to někdo považuje za šaškárnu, je to jeho věc, já se na šaškárny s manželem a dětmi těším. 
Mě dojalo, když nás děti pozvaly na oběd při výročí svatby, moc si toho cením, protože studují a nemají peněz nazbyt. Nebo uvaří a vše nachystají, když jsem vyflusnutá po pracovním maratonu, kdy se chodím domů jen vyspat.
punh: když to je pak zabitá celá sobota nebo neděle - dopoledne vařením a od 11-13:30 podáváním oběda... než se sní a uklidí jsou pomalu tři. Ten, kdo jedl první, chce už svačinu.
Nechtěla bych v tomhle režimu organizovat třeba odjezd na odpolední cyklovýlet, kdy se jede na 5 hodin na kolo s jednou svačinou, a po slehnutí oběda :-D... ale ani výlet kamkoliv
sharon: 9:58 
Mirrka: 9:38 Prace nastavene tak, ze ona vari. No promin, ale to preci neni jeji povinnost. Nezijeme v minulem stoleti. Byla to jen jeji dobra vule, ze do ted varila pro oba.
Oba chodi do prace. Misa nikde nepise, ze by byl pritel telesne postizeny. Tudiz to beru tak, ze je zdravy a svepravny, tudiz by mel byt sobestacny a snad by mohl zvladnout sam se najist.
Misa pise, ze s nim mluvila predtim na toto tema nekolikrat.
Kdyz vedel v nedeli uz rano, ze bude MIsa cely den pryc, to je takovy problem si dojit neco nakoupit k jidlu?
Me teda spis pripada, ze to je typ, co byl zvykly, ze mu asi litali peceni holuby do huby.
Miso, zajimalo by me, jak to meli nastavene doma, nejen co se tyka jezeni kazdy v jinou dobu. Ale spis kdo jidlo zajistoval. Mozna ze jeho maminka nema jinou napln, nez ze vsechny od rana do vecera obskakuje a on ten model prevzal a totez ceka od tebe 
Tak jsem smolila odpověď a odbíhala u toho a po odeslání jsem zjistila, že většina má shodný nebo podobný názor.
caira: i mně přijde jako komplikace, když je jídlo rozcourané po několik hodin + následný úklid. Myslím, že nejde obecně o jídlo, ale o ochotu se domluvit a vyjít si vstříc.
.gif)
punh: přesně.....společné chvilky jsou někdy vzácné a život strašně letí , vidím to na vnoučatech - není dlouho co chodili do školky a dnes jsou na gymplu a na průmce....
my si toho vážíme a užíváme si to....i to kafíčko jak říkáš ty , a se zákuskem...
.jpg)
Já teda stůl považuju za rodinné pojítko .... taky se říká, že rozvod je od stolu a od lože .... můj ex taky s námi téměř nestoloval, a my s dětmi jsme si nejvíc řekli právě u stolu, kde nás nerušily mobly ani telka ... a když jsme večeřeli v obyváku u telky, tak jsme seděli spolu a byli jsme spolu rádi ... a o tom to je, bud si stačí člověk sám s počítačem, a pak teda nemusí mít přítelkyni a nebo je s ní rád a pak ho "neobtěžuje" s ní společeně strávit čas u společného jídla ....
když tady tak kolikrát kdovíco čtu tak si říkám jakýho mám zlatýho chlapa už skoro 38 let že si ho snad ani nezasloužím....i když mě někdy hóódně s..štve... a já jeho určo taky...
Tohle znám. Já jsem z rodiny, kde oběd byl a dodnes je v sobotu i v neděli mezi 11.30-12.00, všichni se u něj sešli a nebyla žádná diskuze. Přítel má nepravidelné směny, takže sejít se s ním u jídla není snadné. Na druhou stranu mně vyhovuje, že můžu uvařit, kdy uznám za vhodné a nikdo neočekává, že bude ve 12 jídlo na stole. Na rozdíl od tvého přítele mi to ale slušně vysvětlil, že prostě jí, když má hlad, tak jsem na to přistoupilaa do ničeho jsem ho netlačila. Teď se často se stane, že se zeptá, jestli se najíme spolu (jak my říkáme "socializovaně"). Nebo když vidí, že vařím a on teprve vstává, tak už si nedá snídani, ale počká, abychom se mohli najíst spolu. Myslím, že je to hlavně o návyku z domova a při dobré vůli je aspoň malý kompromis možný.
Mirrka: Ať si to každý dělá jak chce. Pro mě není společné posezení u jídla šaškárna, ale čas, který trávíme spolu a jsem ráda, že se na tyto chvilky můžeme těšit, protože přes týden se všichni nesejdeme. Pokud jsem o víkendu doma a něco děláme, tak se dohodneme, kdy budem obědvat, není to, že by se zavelelo - Ve 12,00 je oběd a přes to nejede vlak. Většinou manžel něco dělá po venku a řekne mi, že ještě potřebuje 1/2 hoďky, takže se najíme o to později a nikomu to nevadí.
Pokud je u nás na návštěva mamka, která má diabetes, tak se přizpůsobíme jí, není to pro nás žádný problém. Jestli to někdo považuje za šaškárnu, tak má možná špatnou zkušenost z původní rodiny nebo nevím proč, jde o to, jestli se lidi chtějí domluvit nebo ne.
Taky si s manželem společně dáváme kafíčko, když jsem doma, tak mi třeba zavolá, že se zdrží a já na něj ráda počkám. Máme to jako příjemný rituál, těším se na to a beru to i jako výraz toho, že nám na sobě záleží.
mam-ča: on pán je zřejmně digitální - nemá ani ručičky....
