Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Spolu s přítelem, který je téměř o 6 let starší, končíme vysokou školu. Postupně se objevují možnosti zaměstnání a s tím spojená touha po společném bydlení. Příteli už bude 30 let, je proto pochopitelné, že by se rád konečně postavil na vlastní nohy, a já už si plánuji odstěhování od mých rodičů velmi, velmi dlouho, v podstatě od doby dospívání, kdy jsem si s nimi přestala rozumět.

Problém ovšem je, kde bydlet? Nejjednodušším řešením by byl pronájem bytu ve městě, kde budeme pracovat. Otázkou však je, zdali není zbytečné utrácet tisíce za byt, který v podstatě nevlastníme. Našetříme tak dvakrát méně peněz, než kdybychom pronájem platit nemuseli, a vydělali bychom si tak dříve na vlastní bydlení. Už nám přijde výhodnější splácet hypotéku.

Je tu možnost zůstat pár let u jeho rodičů v baráku, kde má přítel volné celé horní patro, a jakmile si něco vyděláme, jít do hypotéky a postavit si něco vlastního. Nápad výhodný, ale za prvé, přítel by se stále nepostavil na vlastní nohy, a za druhé si popravdě hlavně já neumím představit soužití s jeho rodiči. Jistě, jeho rodiče jsou docela „kliďasové“, milí, přátelští. Jsou úplný opak mých rodičů, se kterými se opravdu nedá vyjít, a bydlení u nás nereálné (bydlíme v bytě 3+1 a ještě mám sestru).

Jeho máma je ale tak strašně starostlivá, že by to až škodilo. Neumím si představit, že by mě nechala něco dělat. Přitom já nechci přijít do jejich rodiny jako další dítě, o které se musejí starat. I když jsem u nich pár dní, vyváří nám a nic nás nenechá dělat. A když už, tak s maximální kontrolou. Třeba vaření je pro mě opravdovým koníčkem, neumím si proto představit, že bych příteli nebo i jeho rodičům nemohla nic sama uvařit. Vždy nade mnou jeho máma stojí a „nutí“ mě vařit, jak je zvyklá ona, přitom já mám návyky z domu jiné. Třeba by se s ní dalo nějak domluvit, ale nechci se jí dotknout. Je na mě moc hodná a určitě si neuvědomuje, jak přehnané starosti má. Jak by to potom bylo s praním našeho prádla, uklízením a žehlením? Kolik let bychom museli bydlet u jeho rodičů, než bychom si našetřili dost peněz? Nechtěl by přítel zůstat po letech z pohodlnosti natrvalo? A to ani nemluvím o tom, když by přišlo první dítě. Bojím se, že naše vztahy by se mohly postupem let, které bychom společně strávili u nich v domě, zhoršit.

Další možností je opravení a zvelebení domu, který patří jeho otci. Je to rozsáhlá usedlost, dřívější statek, kde by se dalo bydlet skutečně krásně. Je tam velká zahrada, možnost vybudování minimálně 20 pokojů v patře… Tuto možnost vidím jako nejlepší ze všeho, ale trápí mě určité obavy. V prvé řadě se bojím, že jeho rodiče u nás budou prakticky denně „na návštěvě“, protože jsou celkem dost zvyklí jezdit tam něco kutit a opravovat. Především tedy jeho otec, který v místě vyrostl (ten tam jezdí téměř denně). Dům je od města, kde přítel s rodiči bydlí, vzdálen přibližně 16 km. A to ani nemluvím o tom, když bychom si po letech pořídili dítě. Přítelovi rodiče se na vnouče přímo třesou a lehce se bojím, že jej budou rozmazlovat. Problémem by také bylo dojíždění do zaměstnání, později dětí do školy.

A v neposlední řadě mě trápí majetkové rozdělení. Je pochopitelné, že dům patří jeho rodičům, a tudíž jediným dědicem je můj přítel. Mám obavy, že kdyby se nedej bože něco stalo, nebo bychom se po letech rozváděli, nic by mi nepatřilo. Určitě někdo tuto starost pochopí, nebo se s tímto problémem někdy v životě setkal. Nechci léta investovat peníze do společného bydlení, když bych věděla, že jej vlastní pouze můj manžel. Určitě bychom se s přítelem nějak dohodli, ještě jsme okolnosti tohoto bydlení neprobírali do detailů, ale zase si nechci připadat jako mrcha prahnoucí po penězích.

Poslední možnost, která je ovšem dost nereálná, je postavení si vlastního domku u Prahy. Museli bychom si vzít hypotéku a dostali bychom určitě nějaké peníze od obou rodičů, které bychom jim třeba jednou i splatili. Ale bylo by to NAŠE bydlení, ne jenom JEHO. Navíc daleko od obou rodičů, protože obě rodiny bydlí na Vysočině. Asi působím nepřátelsky, ale opravdu netoužím vidět se s mými nebo jeho rodiči každý týden. Chci si žít vlastní život a ne být na někom závislá a nechat si od někoho neustále radit.

Nedávno mě napadlo, že kdyby přítelův otec prodal usedlost (někdo mu už dokonce za celou plochu nabízel 10 milionů, ale jemu to asi přišlo málo), měli bychom peníze na vlastní domeček hravě. Ale člověk jistě musí brát ohled na vzpomínky a dětství, které v domě prožil, a tudíž chápu, že se mu jej nechce prodat. Určitě bychom se zachovali stejně.

Je těžké se rozhodnout, jestli bydlet u jeho rodičů a riskovat zhoršení rodinných vztahů nebo dokonce rozchod s přítelem, nebo zda zvelebit dům po jeho otci. Nejradši bych vlastní barák, ale holt je to dost finančně náročné. Opravdu nevím, čemu svolit. Přítel to zatím moc neřeší, spíš nechává rozhodnutí na mě, ale ještě se o tom musíme pobavit. Když se rozhodneme předělat dům po jeho otci, už to nepůjde změnit, protože do něho padne určitě také spousta peněz přítelových rodičů.

Jak byste se zachovali vy na mém místě? Báli byste se také toho, čeho se bojím já, nebo to jsou jen hloupé myšlenky? Přikláněli byste se spíš k bydlení blízko rodiny, nebo co nejdál od ní? Obávali byste se, že až budou vnoučata, že bych tchýni a tchána musela denně trpět doma? Děkuji za všechny rady a poznatky.