Jak pomoci dospělé, nešťastné dceři?
.jpg)
Asi mi řeknete, že není dobré se montovat dospělým dětem do života a je potřeba nechávat jejich rozhodnutí čistě na nich. Ještě nedávno jsem si to taky myslela, ale teď to vidím jinak. Respektive vidíme – oba s manželem. Naše dcera je ve svém manželství nešťastná, ale řešit nic nechce.
Máme jenom ji, druhé dítě jsme chtěli, ale nezadařilo se. Objevily se u mne jisté zdravotní potíže a po několika potratech jsem se velmi těžce smířila s tím, že další dítě mít nebudeme. O to víc jsme se s mužem upnuli na dcerku a dělali vše pro to, ab měla šťastné a naplněné dětství. A ona nám dělala radost. Dobře se učila, vystudovala vysokou školu, našla si skvělou práci. I její budoucí muž se nám líbil. Působil velmi seriózně, měl pěkné pracovní postavení, byl velmi komunikativní a přátelský. Dcera vedle něj doslova kvetla a my jsme jí to štěstí velmi přáli. Když se pak narodila vnučka, vypadalo všechno zalité sluncem.
Jenže, jak se ukázalo, ne napořád.
Před asi půl rokem jsme si s mužem všimli, že je dcera nějaká posmutnělá. Nejdřív jsme to přičítali únavě, malé je teď akorát rok a co vím, tak od narození měla problém s nočním spaním. Ptali jsme se dcery, zda se něco neděje, jestli ji něco netrápí, ale prý ne, nemáme si dělat starosti. Tak jsme ji ujistili, že kdyby cokoli, může se na nás obrátit, že jsme tady pro ni. A i když nám dceřin posmutnělý a utrápený stav dělal starosti, snažili jsme se do ní nijak nevrtat a nechat to na ní.
Před Vánoci přišel můj muž večer domů a byl naprosto šokovaný. Byl v nějakém nákupním centru a kupoval vánoční dárky, když si všimnul našeho zetě. Byl tam také a nikoli sám. S ním tam byla mladá žena s kočárkem, podle typu kočáru to bylo ještě miminko. On ji držel kolem ramen a podle projevů, jak se k sobě chovali, bylo jasně zřetelné, že jsou partneři. Zeť si manžela nevšimnul a ten přišel domů totálně šokovanej. Ani jeden z nás jsme to nechápali.
Když pak přišla dcera s vnučkou na návštěvu, zkusili jsme na ni trochu víc přitlačit, aby se nám svěřila, že vidíme, jak ji něco trápí. Co manžel viděl jsme jí říkat nechtěli, alespoň ne hned. No a nevím, jestli to bylo atmosférou blížících se Vánoc, ale dcera se nám konečně svěřila. Úplně se rozložila. Její manžel jí krátce po narození jejich holčičky oznámil, že čeká dítě s jinou ženou. Začal si s ní v době, kdy byla dcera těhotná a považoval to za nezávazný úlet, ale bohužel, došlo to dál, než sám chtěl. Tenkrát, když jí to oznamoval, si prý sypal popel na hlavu a sliboval, že to nějak vyřeší, ale že v žádném případě nechce ztratit ani ji ani jejich malou. I když to pro ni nebylo snadné, tak mu šanci dala. Měla malé miminko, bála se udělat nějaký rozhodný krok. On ji ujistil, že ten vztah ukončí a pokud si milenka dítě nechá, bude na něj platit alimenty a to je vše.
Tenkrát se to dceři podařilo před námi utajit, zvládala se před námi tvářit, jakoby nic. Možná i proto, že věřila, že on ten vztah opravdu ukončí. Jenže po čase přišla na to, že on to neukončil a udržuje s ní kontakt i nadále. Postupem času to už ani neskrýval a žil v podstatě dvojí život. V létě jeho milenka porodila chlapečka, ve kterém se on vidí. Začal čím dál víc času trávit s milenkou a jejich dítětem, dcera a jejich malá byla na vedlejší koleji. To už chtěla dcera řešit a řekla mu, že si musí vybrat, že takhle to dál nejde, jestli chce být s ní, tak ať si jde, že se rozvedou.
A tady přišel zásadní problém. Prohlásil, že na rozvod v žádném případě nepřistoupí, že by nesnesl, aby jeho dceru vychovával cizí chlap a že jestli ona bude na rozvodu trvat, ať se připraví na to, že on bude usilovat o dceru do své péče nebo alespoň o střídavou péči. To dceru srazilo na kolena, něco takového si absolutně neumí představit. A jelikož ho zná a zná jeho kontakty tak ví, že on jen tak naplano nemluví a bojí se, že by z toho boje o malou vyšel vítězně.
Strašně nás to s manželem zasáhlo. Okamžitě jsme dceři řekli, že se může i s malou přestěhovat k nám. Není to absolutně žádný problém, bydlíme v rodinném domě po mých rodičích a je tady jedna samostatná bytová jednotka nevyužitá, dva pokoje, kuchyňka a příslušenství. Zařídili bychom to a mohla by být ve svém. Říkali jsme jí, že s tím bojem o malou má asi jen silácké řeči, že ani ta jeho milenka by z toho nebyla nadšená. Že nám to spíš připadá, jako by si chtěl nechat otevřená zadní vrátka a proto takhle vyhrožuje. A že seženeme a zaplatíme dobrého právníka, s tím ať si nedělá starosti.
Dcera nám za nabídku poděkovala, ale odmítla ji. Prý se bojí. Až to na nás dělá dojem, že kromě té milenky a dítěte je tam ještě něco dalšího, možná nějaká agrese, násilí z jeho strany. Jinak si neumíme vysvětlit, že to ona takhle snáší a není schopná se vzepřít a zachovat si vlastní důstojnost.
Od té doby na ni v tomto ohledu příliš nenaléháme, spoléháme, že časem k tomu dospěje sama. Teď v lednu jsme aspoň začali dávat dohromady ten malý byt u nás v domě, dokonce jsme objednali i novou kuchyňskou linku, podlahy atd. Ještě to není komplet, ale během února by to mělo být hotové a možná až pak dcera uvidí, že nám na ní opravdu záleží, změní názor a z toho nešťastného manželství odejde.
Nenapadá vás, co bychom mohli udělat dál? Jak jí pomoci? Jak jí dát najevo, že to, co ji potkalo, není její ostuda? Že jsme tady pro ni a pro malou, že nám opravdu nebudou na obtíž? Ničí nás, když ji vidíme takhle zničenou, bez jiskry, utrápenou. Manžel se doslova drží, aby nešel zeťákovi rozbít ciferník. Ten se nám vyhýbá, určitě tuší, že víme, co se děje.
24.1.2019 Rubrika: | Komentářů 108 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jak pomoci dospělé, nešťastné dceři?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Barča Z: taky s tím mám problém...někdy nejdou stránky načíst,. točí se tam jen takové modré kolečko...někdy se to celé jakoby rosype do dlouhé nudle, stránka je bílá....
.gif)
Ja vim ,ze to sem nepatri,ale je tady nekdo,kdo by mel nejake spojeni na redakci?Je nas uz dost co nam reklamy pres celou plochu znemoznuji pohyb po magazinu a pokud jsem se pokousela spojit se s redakci,vsude kde mi bylo doporuceno,ukazala se mi jen bila stranka bez niceho..Nechapu jak vubec redakce muze neco takoveho dovolit,vzdyt je to neco proti svym uzivatelum.Me uz docela dochazeji nervy a nejsem sama.
.jpg)
enka1: souhlasím hodně 
Pořád sama, sama....MÁLOKDY se týranej člověk odhodlá odejít sám.Dcera je minimálně psychicky týraná určitě. Má situaci ulehčenou o to, že má kam jít. Ale volila bych nějakou nějakou poradnu, instituci o radu, je jich u nás už dost. Určitě poradí i v právní stránce.
Renee: pokud se rozvedli kvůli někomu jinému, tak prostě bydlení mají....
.jpg)
Renee: promiň, ale Tvoje přesvědčení je ták naivní! Mám ve svém okolí podobný případ - ona naprosto pohodová a velmi inteligentní, 2 děti, on sociopat... děti se ho bály, ale protože měl matinku nějakou úřednicí na Ministerstvu sociálních věcí a on byl "pan doktor", měli spoustu známostí. Na tu mojí kamarádku si on sehnal psychologické posudky, ve kterých se říkalo, že je alkoholička, nízké IQ apod. a to, aniž by jí kdokoli kdykoli vyšetřil! Děti byly už dost velké, aby se bral v úvahu jejich názor, na sociálce obě brečely, že k tátovi nechtějí, že se ho bojí, ale naše soudnictví je bohužel takové, jaké je, a tak měli nařízenou střídavou péči 
Je to hnus!!!!
kubikm: Přesně tak. Jenomže ten francouzský model předpokládá 3 byty a na to má tady málokdo. Mně se taky střídavka, kdy dítě bydlí každé 2 týdny jinde, nelíbí. Bohužel vidím, že je to čímdál častější. Dneska je veliká móda založit 2 rodiny a míchat to všecko dohromady... znám i experty, co mají ty rodiny tři...
Renee: chtěla jsem jen říct něco o střídavé péči ve světě
říkala mi fr. přítelkyně, že pokud se to uskuteční ve Francii, tak pokud ví, funguje to jinak
dítě...děti...bydlí vždy ve svém bytě a chodí do stejné školy v blízkosti
rodiče mají každý své bydlení...a na ten týden se přesunou ONI za dítětem,
¨tak tomu rozumím, to má smysl...ale stěhovat to dítě?
to je na palici
Je nesmysl, aby mu v případě podání žádosti o rozvod vyšel jeho požadavek na převzetí dcery do jeho péče. Může mít kontakty a známosti jaké chce, ale tohle mu nevyjde. On je ten, kdo zničil manželství, to je neoddiskutovatelný fakt . V článku není nic o tom, že by dcera byla jakkoliv problémová - třeba drogy nebo jiné závislosti, psychické poruchy, potíže se zákonem... takže vycházím z toho, že nic takového se jí netýká. Žádný soud by v takovém případě nedal dítě do výhradní péče otce, z tohohle bych strach opravdu neměla 
Střídavou péči by možná schválil, ta je dneska hrozně moderní, bohužel. Nicméně i tak myslím, že to až později, ne teď, když je holka tak malá.
Jak tu zaznělo, dceři se věnujte, všímejte si jí, vycházejte jí vstříc. Rozhodnout se musí sama, ale do toho rozvodu by opravdu měla jít, ten mužský je hrozný zmetek, je mi z něj šoufl 
Aspoň že má vás, jste skvělí rodiče, to každý takové štěstí nemá
Vite ono se rika, ze muzete privest kone k vode, ale pit ho nedonutite. Dcera se musi sama rozhodnout, a na to potrebuje cas. Je moc hezke, ze ji muzete pomoci, a ze ona o tom vi. Byli jsme v podobne situaci (nastesti nejsou deti) ale dceri trvalo skoro rok, nez se konecne rozhodla. A jak pise Linda, zjistete zatim, co muze po pravni strance delat, aby ji manzel nemohl honit po soudech. Drzim palce.
A pak, ať někdo tvrdí jak jsou evropské ženy emancipované-když vlastně v mnoha případech se zdráhají odejít od "pána tvorstva", ať je jakýmkoliv padouchem. Prý se naše kulturní zvyky liší od muslimských /cca o 700 let mají být pozadu/ a přitom spousta žen neodejde ani od tyrana, mnohdy strpí i mlácení svých dětí- to totiž nikdy nepochopím
Musí se rozhodnout sama, snad nedoufá, že manžel hodlá opustit milenku /zvláště se synem?/ Už začíná doba víceženství nebo co se to vůbec děje - on paralelně 
s milou během dceřina těhotenství - to se už odpustit nedá vůbec. Mít takové zázemí, jako nabízejí rodiče -prchám, ani se neohlédnu a už bych začla spolupracovat s nejlepšími právníky, aby ho poslali do patřičných mezí - drzost a troufalost podobných "machos"je zarážející !!!
Mám kamarádku, kterou manžel skoro dvacet let podvádí, s jednou ze svých milenek i čekal dítě, ona dítě potratila. Skoro dvacet let se jí ptám, proč s ním je. Nedokáže mi odpovědět, prý si na to musí přijít sama, musí přijít ten správný impuls na to, aby ho konečně poslala do pryč. Celou dobu jí dělám vrbu a vím, že to je jediné, co pro ní můžu udělat. Rozhodnutí je jen a jen na ní.
Jediné, co pro ni můžete udělat (a to už děláte), že jí nabízíte pomoc a bydlení. Všechno ostatní je na ní.
Nic víc bych nedělala. Udělali jste maximum, teď se dcera musí rozhodnout sama. Má jistotu, že se o ni a malou postaráte, měla by kde bydlet a to je velké štěstí. Nechejta tomu volný průběh, dcera sama musí přijít na to, že od něho musí odejít.
Dcera má obrovské štěstí, že má vás. Vyslechli jste jí, nabídli pomocnou ruku a ví, že u vás má kdykoliv dveře otevřené. To má prostě obrovské štěstí. Ale víc pro ni udělat nemůžete, jen čekat v povzdálí s laskavým ramenem, na kterém se může vybrečet. Rozhodovat musí sama
.jpg)
Začít se dceři víc věnovat. Zvát je na víkend. Vytáhnout je na výlet. Pohlídat malou, aby si dcera někam vyrazila. Aby se trochu psychicky srovnala, uvolnila. Nebyla na manželovi tak zavislá. A pak snad by začla řesit i ten rozvod.
