Jsem feministka a mé nároky jsou přehnané?
Milá redakce, zajímal by mne názor čtenářek na současné postavení žen ve společnosti. Často se totiž setkávám s označením feministka, které je adresováno přímo mně. Přitom já se jako nějaká bojovnice za ženská práva, která cupuje muže na kusy, necítím.
Je mi dvaatřicet let a jsem stále svobodná. Bez mučení přiznám, že nikoli dobrovolně. Po hezkém vztahu velmi toužím, ráda bych měla i dítě. Cítím, že mi utíká čas a začínám trochu panikařit. Mám strach, abych něco neprošvihla a pak už nebylo pozdě. Máma, sestra i kamarádky mi říkají, že jsem moc náročná, ať si prý dám pozor, nebo budu přebírat tak dlouho, až přeberu. Myšleno chlapy.
Jenže já si nemůžu pomoct. Měla jsem samozřejmě několik vztahů, se dvěma jsem dokonce žila ve společné domácnosti, ale pokaždé to krachlo. Oba ode mne odešli s tím, že jsem na ně moc náročná, chytrá, inteligentní, soběstačná. Šokovalo mne to.
Ano, jsem taková, ale považuji to za něco úplně normálního. Přece ze sebe nebudu dělat nějakou nesvéprávnou blbku jen proto, aby se můj partner cítil víc jako muž. To je nesmysl. To, čeho jsem dosáhla, mi nespadlo do klína samo, musela jsem na sobě tvrdě makat, vystudovala jsem vysokou, teď si při zaměstnání dělám druhou. Mám zajímavou a finančně dobře ohodnocenou práci, nepotřebuji se někomu pověsit na krk a dělat ze sebe chudinku, která by bez něj zahynula.
Možná vám taky připadám přehnaně sebevědomá, ale není to tak. Asi tak působím, ale ve skutečnosti jsem hodně citlivá a zranitelná. Jenže život mne naučil nedávat své slabiny najevo, protože okolí toho často dokáže zneužít. Tak radši nasazuji masku tvrďačky a dělám, jak mne nic nerozhází.
Jenže rozhází. V poslední době si čím dál víc uvědomuji, že na sobě musím asi něco změnit, jinak zůstanu do smrti sama, bez partnera, bez dítěte. Zvlášť to dítě mne poslední dobou hodně bere. Už před třemi lety jsem si říkala, že by bylo fajn, kdybych ho měla, ale v posledním roce je to doslova hormonální smršť. Bohužel, celou dobu jsem sama. Poslední vztah skončil před rokem a půl a od té doby nic. Ani nějaká rychlovka nebo nárazovka, něco nezávazného, jestli mi rozumíte. Nic takového, jsem skutečně sama a vadí mi to čím dál víc.
Jenže je to se mnou asi těžké. Když o mne nějaký muž projeví zájem, pozve mě na večeři nebo do kina a tak, většinou je odpálkuju hned, případně dojde jen k té jedné schůzce. Mám jasnou představu, co by měl můj partner splňovat a nechci z ní slevit. A jsem docela vycvičená a citlivá na různé varovné signály, které jsem se naučila nebrat na lehkou váhu. Potřebuju chlapa, který má především charisma, něčím mne upoutá, zaujme, budu ho mít proč obdivovat a vzhlížet k němu. Ale dneska snad už takoví ani nejsou.
Ani nevím, jestli chci nějakou radu, spíš by mne zajímal názor žen na partnerské soužití. Moje máma říká, že ženská musí sama sebe vždycky trochu zapřít, jinak to nemůže fungovat. Mně to připadá docela šílený. Proč bych měla ze sebe dělat něco, co nejsem? Jak to máte ve svých vztazích vy?
16.1.2012 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 109 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem feministka a mé nároky jsou přehnané?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Grainne: 15:07 - do kamene tesat. To by si měly vzít k srdci všechny náročné ženy, které nehodlají ustoupit ze svých požadavků ani tehdy, když už jim pomalu začíná ujíždět vlak.
Ještě jedna "technická" - co jsou to varovné signály?
Někdo za varovný signál považuje zmínku o tom, že dotyčný rád jablečný závin od maminky a z toho po první schůzce vyvodí, že je to mamánek a macho.
S tím bych taky moc neoperovala.
Nessie: ono je třeba si uvědomit prostou přírodní realitu - muž je ještě v 50 žádoucí, jako živitel a ploditel - tedy ten vhodný typ muže, samozřejmě, takže má spoustu času na vybírání a přebírání.
Nu a další aspekt - chytré ženy uloví to nejlepší v mládí a pak si to drží, na váhavé nic moc nezbude, pak musí slevit, zůstat single, nebo doufat v zázrak.
To, co ty chytré ženy odložily, už taky asi není moc k použití. Realita světa.
Stanik: Tak já nemít ve 32 letech ještě dítě ani žádnýho chlapa, se kterým bych ho mohla zplodit, taky bych se asi začala chovat krapátko zoufale Mám děti opravdu ráda (hlavně teda ty svoje) a těžko bych se smiřovala s tím, že žádný mít nebudu jen proto, že mám tak strašně vysoké požadavky na partnera.
Grainne: Krásně řečeno. Opravdu Romana a podobné ženy se chovají, jako by stály před nekonečným zástupem mužů, kteří o ně usilují a jim nezbývá než si jen z toho davu vybrat
že by třeba mohla nastat situace, kdy kvalitní muž o ně se všemi jejich klady nebude mít zájem, to si asi nepřipouštějí....
Může taky poprosit příbuzenstvo,ať jí najdou ženicha - je to staromódní,ale něco na tom možná je....A rozhodně si nemyslím,že je dobré si pořizovat dítě bez manžela...Sama se sebou neví,co by,a zatáhnout do toho ještě někoho dalšího ....Tím by stejně pravého sebevědomí nenabyla!
Nedávno dávali dokument Generace singles...přesně o tomhle problemu to je...chtěla bys partnera, ale dokonalost neexistuje....
Moje kamáradka má prima kariéru, je fajn, ale žádný chlap s ní nevydrží..je moc náročná...teď čeká miminko ze zkumavky...Já si jí moc vážím, ale být. chlap, to bych jí nechtěla. Když nemůžeš slevit, neslevuj, ale je tu možnost, že zůstaneš sama. A ještě je tu otázka, jestli máš ty sama co nabídnout...VŠ a dobrý plat není všechno
Linda: ono ještě - aby s tím ten dotyčný taky souhlasil, občas mi připadá, že si některé ženy neuvědomují, že ten druhý do toho bude kecat taky. Že taky bude mít nároky a požadavky.
Nejen on pro mě, ale i já pro něj.
Možná by bylo lepší mj. vyloučit i typy, které zásadně nemůžou chtít mně.
Nessie: to je taky fakt. Zoufle zeny zeny, delaji zoufale veci. Navic pokud se chovaji ,jako by mely na cele napsano " hledam chlapa.. zn. zoufale".. jedine co nachazeji jsou stejni zoufalci.. co naplat
Grainne: Krásně a stručně vyjádřeno přesně to podstatné
Tak slečna drsňák, co nedává najevo slabost?
Nic proti, netřeba vytrubovat do světa svá slabá místa, ale právě v rovnocenném vztahu tohle fungovat nesmí. Mimo jiné je třeba umět dát najevo, že toho druhého občas potřebuju.
Ne proto, aby mě živil, ale třeba objal a utěšil, když se zrovna v té skvělé, super a hodnotné práci nedaří.
Taky bych si přebrala, co je to skutečná lidská hodnota - mezi ní a kupou potvrzení o všem možném z lidské dílny, ať už je to diplom, nebo kupa certifikátů, bývá často dost velký rozdíl.
Ono je dobré občas umět rozlišit, co jsou formální společenské hry a co skutečný život.
A pro Romanu: sedni a sepis si svoje pozadavky a nároky a rozdel je do tri skupin. 1) to co chlap bezpodminecne musi mit a umet (at uz je to vzdeláni, intelegt a nebo majetek - z clánku neni poznat co je pro tebe dulezité), proste to bez ceho TY neprezijes. 2) to co by bylo prima kdyby mel, ale nemusi byt. A3) to co za zádnou cenu neprekousnes. Nech to pak par dni odlezet a tak po tydnu si to znovu prohledni a mozná neco presunes z jedne skupiny do druhé. A pak podle toho hledej. Chlap ti nespadne do klina. Musela jsi ziskat VS, musela jsi zapracovat na zamestnáni, stejnym zpusobem musis zapracovat na chlapovi. A uvidis, on se nejaky nekde najde.
Když jsem si přečetla nadpis, tak jsem si opravdu myslela, že půjde o zapřísáhlou feministku. Ale po přečtení článku mi přijde, že jsi chytrá, soběstačná a naprosto normální holka, která nechce jen nějakého chlapa, ale sobě rovného partnera. Ono soužití s chlapem nikdy není jednoduché i když jde o inteligentního jedince natož aby to byl jen někdo, koho si ulovíš z nouze. Na druhou stranu, jestli opravdu hledáš 100% chlapa, tak si kup velkou lupu, prostě nejsou, stejně jako nejsou 100% ženy. Asi mě teď ostatní odsoudí, ale já bych si ve tvé situaci pořídila to dítě bez tatínka. Ve tvém případě asi nebude problém platit si chůvu. Dneska se stejně každé druhé manželství rozvede a řeči, že by dítě vyrůstalo bez tatínka jsou neopodstatněné, protože nikde není zaručeno, že by to tak neskončilo i kdyby ses vdala.
Prostě na světě není nic ideální a život ve dvou je hlavně o oboustranné toleranci a lásce. Brát si někoho jen jako dobrý genetický materiál, nebude asi to pravé. Tvůj život je tvoje volba. Sice bych taky nechtěla jen nějakého chlapa (a to jsem stará bába) ale myslím, že ty ses ještě nezamilovala, protože když někoho opravdu milujeme, jsme ochotní tolerovat spoustu věcí. Samozřejmě to nesmí být zásadní věci např alkoholismus. Ono asi hodně záleží na tom, jakou tu představu máš a z čeho nechceš slevit. Já nevím, hlavně nic nelámej přes koleno.
Stanik: No ale ona evidentně nějakého partnera chce a dítě taky chce - a dost zoufale. Tudíž bych řekla, že bude muset slevit. Tím nechci říct, že každá svobodná žena by v tomhle věku musela slevovat, to ne - jen ta, která má přehnané nároky. A to Romana bezesporu má.
Stanik: a....: pro me za me at je slecna taková ci maková a má jakékoliv priority pokud ji to vyhovuje. ALE ji to evidentne nevyhovuje a zádá o radu. V tom prípade radim slev z pozadavku, prehodnot je, zamysli se co vlastne chces. Nejde o to prizpusobit se chlapovi a ztratit sama sebe. Jde o to zahodit moznost prima chlapa k vuli blbosti. Romana neuvádi zádny priklad, proc odmitla dalsi schuzku a tak muzeme pouze teoretizovat. Pokud se s pánem dve hodinu nudila nad jednim kafem a diskutovali o tom co bylo driv, jestli slepice nebo vejce, tak se ji ani nedivim ze to vzdala. Prorita nepriorita, z toho nic nekouká. Jestli ale se dve hodiny bájecne bavila, ale dalsi rande odmitla protoze co já vím, nemá ráda modrou a pán mel modré oci (ano je to pritazeny za usi, ale teoretická moznost), tak je to jeji blbost a správne neudelala. To nemá co delat se zadupávánim hrdosti, ale to je kompromis. To je stejné jako kdyz je nekdo zblázneny do blondáku a jeho princ na bilym koni je brunet, ale jinak fantasticky chlap.... budete ho nutit odbarvovat se a nebo to pokládáte za poskozeni svych priorit. ANo oba dva jsou to pitomy priklady, ale nic jiného me momentálne nenapadá a vyjadruji pointu mé myslenky
Stanik: Proč škoda? Dosud budovala něco, to něco jí asi vyhovovalo a byla tak spokojená. Teď už jí to nevyhovuje a spokojená není, tak proč nezačít budovat něcon jiného, co ji spokojenou udělá? To neznamená, že to všechno předchozí musí zahodit ani že musí zadupat svou hrdost, proboha. Jen je potřeba se posunout, z toho co dosud vybudovala si vybrat to dobré a důležité a to méně důležité odložit, aby si v životě udělala místo na to nové, co chce teď. Tohle je přece přirozený vývoj lidského života. Ustrnout v jedné životní fázi a rozhodnout se, že "já mám jasno, nikdy jinak" podle mě není žádná extra výhra, spíš naopak.