Dospělé děti nám chtějí organizovat život
.jpg)
Je mi 61 let, už jsem v důchodu. V mých padesáti letech mi po dlouhé nemoci zemřel manžel a celé roky po jeho smrti jsem byla sama. Dlouho mi trvalo, než jsem se s tím srovnala a ani mne nenapadlo, že bych ve svém věku mohla ještě někoho potkat. Vlastně jsem po tom ani nijak netoužila. Hodně jsem se věnovala svým třem dětem a hlavně vnoučatům, která nade vše miluji.
Jenže některé věci si člověk nenaplánuje. Před třemi lety jsem poznala o pět let staršího muže, rovněž vdovce. Seznámili jsme se na jedné akci, kterou pořádá naše radnice pro seniory – na výletě do Telče. Já jsem tam tehdy jela jako jakýsi zdravotní doprovod, požádala mne o to kamarádka, která na radnici pracuje. Pracovala jsem předtím jako zdravotní sestra.
S tím pánem jsme se tam spolu dali do řeči a pak se začali pravidelně stýkat. Nikdy by mne nenapadlo, že je možné se i v tomto věku bláznivě zamilovat, ale stalo se. Najednou mi připadalo, že létám. Jakoby se mi na prahu podzimu života otevřel nový svět. Začala jsem o sebe opět hodně pečovat, přihlásila se do kursů břišního tance, zhubla pár kilo, pravidelně si dopřávám kosmetiku. Cítím se jako znovuzrozená a hlavně – milovaná.
Teď jsou to tři roky, co spolu s Jindřichem chodíme, a on mne požádal o ruku. Prý by byl moc rád, kdybychom žili spolu jako manželé. I mně se tato představa zamlouvá, a tak jsem na jeho žádost kývla. Začali jsme plánovat svatbu a oznámili to jak mým, tak jeho dětem. A tam jsme narazili. Kromě jedné mé dcery jsou všechny (on má děti dvě) proti tomu a všemožnými argumenty se snaží nás od svatby zrazovat. Podle nich je něco takového zbytečné, přece bychom spolu mohli žít na hromádce, což dnes není nic výjimečného. Z Jindřichova syna pak vypadl ten pravý důvod – bojí se komplikací ohledně dědictví v případě úmrtí jednoho z nás.
Postoj našich dětí je pro nás šokem. Ano, máme již většinu života za sebou, ale rozhodně se necítíme staří natolik, abychom jenom „čekali na smrt“. Žijeme hodně aktivně, chodíme na výlety, bereme s sebou i vnoučata. Sňatkem by se nám navíc i zlepšila situace, protože bychom společně hospodařili v jedné domácnosti a byt toho druhého bychom pronajímali. Mohli bychom pak každý rok jezdit k moři, po čemž oba dva moc toužíme, jelikož jsme si to za celý život nemohli dopřát.
Děti ale naše plány neschvalují, považují je za zbytečně rozmařilé a apelují na nás, abychom mysleli na zadní kolečka. Těmi kolečky mají patrně na mysli, aby po nás něco zůstalo, čeho by si mohly po naší smrti užívat. .jpg)
Rozpory ohledně našeho sňatku došly až tak daleko, že jedna má dcera a Jindřichův syn prohlásili, že pokud se vezmeme, ať rozhodně nepočítáme s jejich účastí na svatbě, ani s jakoukoli pomocí, když budeme něco potřebovat.
Nemíníme si nechat vlastními dětmi zasahovat do života, podle nás z nich mluví jejich nezkušenost. Je jim všem od třiceti do čtyřiceti let, patrně žijí v domnění, že v šedesáti je člověk už vlastně nad hrobem a měl by nazout papuče a šoupat nohama doma před televizí. A hlavně se snažit, aby po něm potomstvo mělo jednou co dědit.
Svatbu už tedy máme naplánovanou na příští měsíc a jsme rozhodnuti ji uskutečnit navzdory nevůli našich dětí. V podstatě při nás stojí jen moje nejmladší dcera, která nám fandí a naši lásku nám přeje. Pokoušela se změnit postoj těch ostatních, ale bezvýsledně.
Proč to celé píšu. Ačkoli jsme rozhodnutí udělat to, co udělat chci, přece jen mne rozkol, který kvůli tomu v našich rodinách je, moc mrzí. Ani Jindřich to nenese lehce. Připadáme si, jako bychom dělali něco špatného, něco, co se nehodí a nedělá. Moc by mne zajímalo, jak se na naši situaci dívají jiní, nezaujatí lidé.
Čemu byste na našem místě dali přednost? Svému přesvědčení, své lásce a svatbě, nebo byste ustoupili dětem a v zájmu klidu v rodině byste sňatek radši zrušili?
24.3.2011 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 107 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Pro přítelovy děti jsme jen ubohé „socky“
- Jak spravedlivě rozdělit dědictví?
- Maminka se chce vdát. Bojím se o dědictví.
Diskuse ke článku - Dospělé děti nám chtějí organizovat život
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Jestliže se dnes nesluší krafat potomkům do výběru partnera, proč by to mělo být pravidlem vůči rodičům?
Asi by se dětičkám nelíbilo, kdyby jim máti sdělila, že tedy sňatku s takovou žebrotou nepožehná ani za nic.
Mno, kdybych teda hypoteticky měla něco cenného, mínila se vdát a přišli potomci s tím, že jim tímto zkomplikuju budoucí dědictví, tak za prvé se zamyslím, jak jsem to sakra ty děti vychovala. Za druhé se obratem postarám, aby jim tyto starosti odpadly. 
Jak říkali staří Čechové - blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam to schová, směle lehne, směle vstane, žádnej mu nic neukradne. Že dědí manžel, to mi připadá naprosto v pořádku, a kdybych měla pocit, že něco zdědit nemá, tak to můžu zařídit osobně, dokud ještě žiju. Ale ten pocit musím mít já, sama za sebe, a ne že mi budou dospělá robátka nařizovat, dovolovat si mi cokoli diktovat a dokonce vyhrožovat, že mi odepřou pomoc a péči. To pak ať radši dědí psí útulek, než takováhle rodina.
To dědictví lze vyřešit snadno závětí, navíc jsou tu dva byty, o co se tu chtějí handrkovat?
No jako matka bych jim pravděpodobně napohlavkovala a bylo by.
Chtějí rodové tradice, tak ať je mají se vším všudy - tedy i s tím respektem vůči rodičům, kdy je slovo rodiče zákonem.
Kassy: je velmi opovrženíhodné na někoho tlačit, aby o svém majetku rozhodoval proti své vůli.
Je velmi opovrženíhodné, když potomci podmiňují svou pomoc děděním.
Co když rodiče nemají nic moc, to je pak oprávněné, se na ně vykašlat?
Myslíš, že rodič vkládá málo, když vychová za nemalé prostředky životaschopného jedince?
Chápu, že někdo má potřebu mít to do budoucna ošetřené, protože si myslí, že dědicové budou s láskou vzpomínat - houby s octem, leda se poperou a ti druzí budou s láskou vzpomínat i kdyby se babča rozhodla byteček prošustrovat za cestu kolem světa, ale je to rozhodnutí z vlasní vůle.
Riki: To není pravda, co tu píšeš. Samozřejmě že to dědí i druhý manžel. Obavy dětí proto plně chápu. V rodině mého manžela se stalo něco podobného - druhý manžel babičky mého muže přežil babičku a rafinovaně se pak oženil s tchýní svého synovce a po jeho smrti tak majetek, na kterém pracovali předchozí generace mého muže, převedl částečně do zcela cizí rodiny.
anadir: no jistě, ale tady se hodlají o dědictví handrkovat vlastní děti a cizí děti, jak jsem pochopila. 
Riki: Ano, když se vdáš, je ta nemovitost pořád jen tvoje. Což se hodí třeba při rozvodu. Ale do dědictví jde veškerý tvůj majetek-tedy i ta nemovitost, no a pak tedy už jen záleží na tom, kdo je dědicem.
Riki: Už to tu padlo aspoň třikrát, ale tak teda znovu - polovinu zdědí manžel, druhou polovinu si rozdělí rovným dílem děti. Má-li tedy Vlaďka dejme tomu byt, vezme si Jindřicha a za nějakou dobu zemře, Jindřich dostane polovinu bytu a děti každé stejný díl z té druhé. Pokud za nějakou další dobu zemře i Jindřich, dědit po něm budou jeho děti, a DOSTANOU TUDÍŽ I TU POLOVINU BYTU, který drív patřil Vlaďce. Myslím, že je celkem logické, že tahle možnost se Vlaďčiným dětem ani trochu nezamlouvá. Proč by úplně cizí lidé měli dostat podíl na něčem, co patřilo jejich rodičům a s čím nikdy neměli nic společného? Ještě absurdnější by to pak bylo třeba v případě, že by ten byt dejme tomu po mamince Vlaďčina prvního manžela.
Ano, láska je krásná věc, všichni ji Vlaďce jistě přejeme, ale majetek je holt taky důležitý. Trend poslední doby je naprostý individualismus v právech (můj majetek, já si rozhodnu), ale když ho druhá strana začne taky aplikovat důsledně na povinnosti (fajn, ale nečekej od nás pomoc), tak je zle. Vlaďka se holt bude muset rozhodnout, jestli teda sama za sebe nebo za rodinu, ale se vším všudy.
Já si osobně myslím, že kdykoli se svatbou rodičů spojují dvě existující rodiny, je potřeba majetek řešit, aby pak nedocházelo k tomu, že jedna rodina vlastně "obere" tu druhou o majetek. A je úplně jedno, jestli je těm lidem 30, 60 nebo 100.
Protože ten majetek není jen toho jednoho člověka, má taky nějakou historii. Já bych taky neskákala nadšením (hypoteticky, já prakticky nemám co dědit), kdyby měl někdo cizí takhle získat třeba chalupu, na které jsem se spolu s rodiči dost nadřela, byt, který jsem jim pomohla zrekonstruovat, nebo auto, kvůli kterému jsem otce skoro neviděla doma, aby na něj vydělal...
Lásku jistě každému v každém věku přeju, ale pokud se berou dva dospělí zajištění lidé, kteří už nebudou mít společné děti, nechápu co je tak špatného na tom, zajistit, aby původní majetek zůstal v původních rodinách a co je tak opovrženíhodného na tom, když to ty rodiny požadují.
Riki: To je omyl, dědil by i případný manžel - manželka.
Jsem jen o něco starší jak Vaše děti a kdyby jste byla moje máma, tak neváhám ani chviličku a budu Vám přát jen to nejlepší a hodně lásky a štěstí do manželství. Neváhejte ani chviličku, láska je dar, který jen tak někdo nemá. . Vaše děti už mají své životy, tak ať si je žijí a Vám nezasahují do štěstí. Však oni si na to zvyknou, že mají znova šťastně vdanou mámu. Jen ten jejich přístup nechápu. Místo aby byli rádi, že jste znova šťastná a můžete si užívat života ve dvou, tak Vám sňatek zakazují a to ještě z tak sobeckých důvodů. Moje rada zní, vdejte se a buďte šťastná. Kdyby mě tohle udělaly mé děti, tak se s nimi přestanu bavit, udělám si to podle svého a oni časem za Vámi přijdou, věřte mi.
emchira: no ale tady už bylo několikrát jasně řečeno, že když máš úžasnou nemovitost, která je tvoje, je zapsaná v katastru nemovitostí jenom na tebe a na nikoho jiného, a ty se vdáš, tak ta nemovitost je pořád tvoje a nikoho jiného. A zdědí ji tvoje děti, a žádné jiné. Čili pouhá svatba sama o sobě nijak neohrožuje to vlastnictví.
carmi: ano,on totiz neni majetek jako majetek,existuje totiz cosi jako"rodinne stribro",tim myslim nemovitost,kde maji dotycni koreny a maji k ni vztah a byla by hrozna skoda, kdyby se dostala cizim.
O prachy samotne tady nejde.
Ja osobne bych byla schopna ozelet bez problemu i znacnej balik, ale milovana nemovitost -to bych tezko zkousavala.
Prachy jsou pro me jen prostredkem,jak se udrzet pri zivote plus neco kloudneho vybudovat.
Kočkomilka: předmanželská smlouva upravuje nabývání majetku za trvání manželství, ne dědění. Takže, kdyby uzavřeli jen předmanželskou smlouvu, měl by vlastně každý svůj majetek, něměli by společný. Pak by ale ten majetek byl zase předmětem dědictví.
Moc vám přeji váš krásný vztah a ať si ho dlouho užíváte.
Sňatek vám schvaluji,je to jen a jen vaše věc. Jak píše dole carmi,jestli mají děti strach o nějaký majetek,který se třeba dědí po více generacích,určitě to jde ošetřit předmanželskou smlouvou. Jinak nevím,proč by rodiče byli povinní něco střádat pro své děti,pak se kvůli majetku rozhádá celé příbuzenstvo.Můžou být rády,když nezdědí dluhy.
Jsem v podstatě ve stejné situaci jako Vlaďka. Muž mi zemřel, když mi bylo 53 let. Rok poté jsem poznala svého přítele a zamilovali jsme se do sebe, taky jsem z toho byla překvapená a dost zaskočená, nevěřila jsem, že by mne něco takového mohlo potkat. Když zemřel můj muž, děti se vzdaly v můj prospěch dědictví, což je mimo jiné i chalupa, která byla mého muže. S přítelem jsme spolu něco přes tři roky, vloni v létě se ke mně přistěhoval, svůj byt pronajal. O svatbě neuvažuju, vpodstatě nevím, proč bychom to dělali, jsme spolu rádi, no a děti už neplánujem - tak proč? a opravdu i jedním z důvodů je právě dědění - nevím, proč by moje dcery měly případně přijít o byt, který jsem si pořídila s manželem a myslím, že má dost velkou hodnotu a taky o chalupu, která prostě patří do jejich rodu. Takže - když už bych měla pocit, že bez svatby nemůžu být, prostě bych sepsala závěť a nového manžela z dědění vyloučila. A totéž bych chtěla, aby udělal i on.Věřím tomu, že když to takhle ošetří, děti budou spokojený a přestanou jí rýpat do života.
