Dospělé děti nám chtějí organizovat život
.jpg)
Je mi 61 let, už jsem v důchodu. V mých padesáti letech mi po dlouhé nemoci zemřel manžel a celé roky po jeho smrti jsem byla sama. Dlouho mi trvalo, než jsem se s tím srovnala a ani mne nenapadlo, že bych ve svém věku mohla ještě někoho potkat. Vlastně jsem po tom ani nijak netoužila. Hodně jsem se věnovala svým třem dětem a hlavně vnoučatům, která nade vše miluji.
Jenže některé věci si člověk nenaplánuje. Před třemi lety jsem poznala o pět let staršího muže, rovněž vdovce. Seznámili jsme se na jedné akci, kterou pořádá naše radnice pro seniory – na výletě do Telče. Já jsem tam tehdy jela jako jakýsi zdravotní doprovod, požádala mne o to kamarádka, která na radnici pracuje. Pracovala jsem předtím jako zdravotní sestra.
S tím pánem jsme se tam spolu dali do řeči a pak se začali pravidelně stýkat. Nikdy by mne nenapadlo, že je možné se i v tomto věku bláznivě zamilovat, ale stalo se. Najednou mi připadalo, že létám. Jakoby se mi na prahu podzimu života otevřel nový svět. Začala jsem o sebe opět hodně pečovat, přihlásila se do kursů břišního tance, zhubla pár kilo, pravidelně si dopřávám kosmetiku. Cítím se jako znovuzrozená a hlavně – milovaná.
Teď jsou to tři roky, co spolu s Jindřichem chodíme, a on mne požádal o ruku. Prý by byl moc rád, kdybychom žili spolu jako manželé. I mně se tato představa zamlouvá, a tak jsem na jeho žádost kývla. Začali jsme plánovat svatbu a oznámili to jak mým, tak jeho dětem. A tam jsme narazili. Kromě jedné mé dcery jsou všechny (on má děti dvě) proti tomu a všemožnými argumenty se snaží nás od svatby zrazovat. Podle nich je něco takového zbytečné, přece bychom spolu mohli žít na hromádce, což dnes není nic výjimečného. Z Jindřichova syna pak vypadl ten pravý důvod – bojí se komplikací ohledně dědictví v případě úmrtí jednoho z nás.
Postoj našich dětí je pro nás šokem. Ano, máme již většinu života za sebou, ale rozhodně se necítíme staří natolik, abychom jenom „čekali na smrt“. Žijeme hodně aktivně, chodíme na výlety, bereme s sebou i vnoučata. Sňatkem by se nám navíc i zlepšila situace, protože bychom společně hospodařili v jedné domácnosti a byt toho druhého bychom pronajímali. Mohli bychom pak každý rok jezdit k moři, po čemž oba dva moc toužíme, jelikož jsme si to za celý život nemohli dopřát.
Děti ale naše plány neschvalují, považují je za zbytečně rozmařilé a apelují na nás, abychom mysleli na zadní kolečka. Těmi kolečky mají patrně na mysli, aby po nás něco zůstalo, čeho by si mohly po naší smrti užívat. .jpg)
Rozpory ohledně našeho sňatku došly až tak daleko, že jedna má dcera a Jindřichův syn prohlásili, že pokud se vezmeme, ať rozhodně nepočítáme s jejich účastí na svatbě, ani s jakoukoli pomocí, když budeme něco potřebovat.
Nemíníme si nechat vlastními dětmi zasahovat do života, podle nás z nich mluví jejich nezkušenost. Je jim všem od třiceti do čtyřiceti let, patrně žijí v domnění, že v šedesáti je člověk už vlastně nad hrobem a měl by nazout papuče a šoupat nohama doma před televizí. A hlavně se snažit, aby po něm potomstvo mělo jednou co dědit.
Svatbu už tedy máme naplánovanou na příští měsíc a jsme rozhodnuti ji uskutečnit navzdory nevůli našich dětí. V podstatě při nás stojí jen moje nejmladší dcera, která nám fandí a naši lásku nám přeje. Pokoušela se změnit postoj těch ostatních, ale bezvýsledně.
Proč to celé píšu. Ačkoli jsme rozhodnutí udělat to, co udělat chci, přece jen mne rozkol, který kvůli tomu v našich rodinách je, moc mrzí. Ani Jindřich to nenese lehce. Připadáme si, jako bychom dělali něco špatného, něco, co se nehodí a nedělá. Moc by mne zajímalo, jak se na naši situaci dívají jiní, nezaujatí lidé.
Čemu byste na našem místě dali přednost? Svému přesvědčení, své lásce a svatbě, nebo byste ustoupili dětem a v zájmu klidu v rodině byste sňatek radši zrušili?
24.3.2011 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 107 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Pro přítelovy děti jsme jen ubohé „socky“
- Jak spravedlivě rozdělit dědictví?
- Maminka se chce vdát. Bojím se o dědictví.
Diskuse ke článku - Dospělé děti nám chtějí organizovat život
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Ohledně vdovského důchodu - je klidně možné, že paní žádný nemá, pokud ona nebo její zesnulý muž nesplnili příslušné podmínky. Vdovský důchod se nevyplácí každému automaticky. 
Ohledně dědictví - jak píše Kotě. 
Možná že dětem opravdu jde o ty byty, kdo ví. Ale mě by to teda naštvalo, kdyby mi potomci nepřáli žádné povyražení na stará kolena, a místo svatby bych si naplánovala cestu kolem světa. Hodně dlouhou. Potomstvo by pak mohlo zdědit akorát tak CDčko s fotografiema z této cesty a promítat si je za dlouhých zimních večerů.
.gif)
Jinak jsem toho názoru, že po smrti mi to může bejt fuk, ať se případní dědicové třeba servou, ale prioritně bych zajistila životního partnera.
Nedovedu si předtsvait, že TOHLE se v rodině vůbec probírá títmto způsobem, v naší rodině je naprosto nepřijatelné plést se druhým do života, kromě potřebné pomoci tomu, kdo ji zrovna potřebuje.
Předpokládám, že moji potomci by si něco takového vůbec nedovolili, jako bych si to nedovolila já vůči svým rodičům.
Taky probírat případné potenciální dědictví ještě za života kohokoliv je naprosto nepřípustné.
.jpeg)
Linda - 24.3.2011 8:11 - taky už bych si nestěhovala žádného chlapa domů. Volný vztah, na výlety, do kina, do divadla, na dovolenou... ale domů ne
Taky by mi spíš vyhovovalo starat se sama o sebe a ne zas o nějakého chlapa
Protože ač se tady některé dušují,že ony se nestarají,že se u nich stará každý sám o sebe, myslím, že to není pravda. Většinou je větší díl těch běžných starostí na ženě. Ale to má každý jinak a je každého věc jak si to zařídí a jak mu to vyhovuje. Mě představa dalšího sňatku děsí
emchira: ježkovy voči, to je jak u blbejch na dvorečku. 
"Přiženěné" děti nemůžou zdědit nic, co druhému manželovi patřilo před uzavřením manželství.
Já bych se svatby nevzdávala, do toho vám děti nemají co mluvit. Ale upravila bych záležitosti dědictví závětí, a to hned. I když ještě nejsi nad hrobem, nikdy nevíš, jestli tě zítra nesrazí náklaďák... Celkem chápu, že se dětem nelíbí, že by se o dědictví, které patrně pochází i po druhém jejich rodiči, když jste oba vdovci, měli dělit s někým cizím. Bývá běžné (a předpokládám, že to tak bylo i u vás), že po smrti jednoho rodiče se děti vzdají podílu na dědictví ve prospěch toho dosud žijícího - stejně ho nakonec pravděpodobně dostanou. Možná to zní cinicky, ale byt není kus hadru a já fakt chápu. že si děti nechtějí svůj podíl nechat velmi výrazně zmenšit. Byt máte každý svůj, takže zajištěni jste oba a nic vám nebrání zařídit, aby rodinné dědictví zůstalo v rodině. Věřím, že když to uděláte, děti přestanou mít proti svatbě námitky.
.JPG){kind=avatar}
Za sebe - už bych se nevdávala, ale žila bych jen ve společné domácnosti. Pokud se lidé jsou schopní domluvit na její financování, pak není problém ani ve volném svazku ani v manželství. Pokud nejsou schopní, tak je problém tam i tam. Pochybuji, že má paní vdovský důchod, protože jejich děti už byly pravděpodobně v době smrti manžela samostatné a ona relativně mladá. S vdovskými důchodu v produktivním věku je to složitější. Horší je to s přístupem k informacím o zdravotním stavu. To se ale dá ošetřit nějakou jinou formou.
A dětem bych pěkně vyčinila. Jejich matka ještě není staruška nad hrobem a nemusí jim až do své smrti utírat zadečky a kupovat bonbony.
Tak snad ani nemusím číst příspěvky, myslím, že všichni vám poradí to samé. Je to VÁŠ ŽIVOT, VAŠE SVOBODNÁ VŮLE, vaše děti vám do toho nemají co mluvit a rozhodně jim neustupujte. Hodně štěstí 
Pentlička: Myslím, že se mýlíš. Druhý manžel nezdědí polovinu majetku svého manžela (leda by byl už jen jeden další dědic). Majetek, který nabyli za manželství, patří oběma rovným dílem, pokud nemají smluvně některé záležitosti vyňaty ze společného jmění manželů. Po smrti jednoho z nich druhý dědí zákonný podíl z poloviny toho, který umřel. Polovina toho, který přežil, zůstává v jeho vlastnictví. Takže pokud má někdo dvě děti, tak po jeho smrti ze společného jmění manželů dostane každé dítě šestinu a manželovi či manželce zůstanou dvě třetiny. Ale předmětem dědictví je i majetek, který byl ve výlučném vlastnictví zemřelého. Ten by se dělil na třetiny mezi děti a manžela.Jak již bylo řečeno, každý může napsat závěť, že po jeho smrti budou dědit jen jeho děti, manžel není neopomenutelný dědic.
.jpg)
Kdyby vyvádělo potomstvo jen jedné strany,pomýšlela bych na ostražitost,protože s růžovými brýlemi zamilovanosti může člověk udělat blbost v každém věku.Ale takto ?Přejete-li si svatbu,bez okolků do toho,a než nějaké nervy kdo přijde či nepřijde,jen pěkně se svědky a za penízky ušetřené šup k moři hned
.gif)
Bridgetj: 6.13 
Z hlediska peněz,okolo kterých se dnes bohužel vše točí,tak asi je škoda přijít o vdovský důchod,ale záleží na tom,jestli je nějaký velký....Dnes nejsou obecně svatby v módě,což je škoda,vypadá to,jakoby se kdekdo bál nějakých závazků....Před svatbou by asi bylo dobré navštívit právníka a nechat si vysvětlit nějaké věci,napsat třeba dohody a závěti,nejhorší je,když se za života lidi nevyrovnají se svými závazky a dědicové to pak musí dlouho a kolikrát v různých nehezkých podobách řešit.Nikdo neví,jak dlouho tady bude a na smrt musíme pochopitelně více myslet,když je nám po 60.....Jinak je krásné a záviděníhodné,když se i ve starším věku lidé najdou a mají se rádi....Láska na světě není nikdy dost!!
Nenechte si do toho mluvit. Jestli cítíte, že potřebujete ke společnému soužití svatbu - tak do toho... Podle mého názoru můžete spolu žít a hospodařit i bez toho papíru, ale je to jenom na vás, jak se rozhodnete. Můj táta žil 20let s paní jen tak a pak se rozešli... Nedávno se oženil (v 67letech) a řekla jsem mu totéž - jestli chceš - je to tvůj život a jaký si ho uděláš, takový ho máš...
Netrapte se přístupem dětí, jestli mají strach jen o dědictví - můžete napsat oba závěť ze které vypustíte druhého manžela a vše připadne jen dětem... Já bych to ale nedělala (i když závět se dá měnit každý týden).
tornado-lou: beru to,ale oni vaši radu snad nepotřebují a tyto věci si snad urovnají sami-nejsou ještě ani senilní ani pitomí.Ale mně vadí jak se to tu zvrtlo.Nikdo z vás nedokáže jim přád štěstí a poradit jim aby se řídili svým srdcem ,ale každý jen radí jak naložit s prachama.Hrozné,dnes už lidi fakt neumí myslet na nic jiného.Je mi z toho nanic
tornado-lou: do svého, který budou ponajímat.
Pentlička: manžela lze "vydědit" celkem snadno závětí, ale je to nehorázný požadavek.
Po pravdě, je to banda nevycválaných smradů a asi bych se zřekla já jich. Nepřijdou li, vydědím je z důvodu odmítnutí poskytnutí péče a peníze v nejhorším prošutruju za ošetřovatelskou péči.
Se tu lidi chovají, jak kdyby měli dědit rodové grunty.
