Dospělé děti nám chtějí organizovat život
.jpg)
Je mi 61 let, už jsem v důchodu. V mých padesáti letech mi po dlouhé nemoci zemřel manžel a celé roky po jeho smrti jsem byla sama. Dlouho mi trvalo, než jsem se s tím srovnala a ani mne nenapadlo, že bych ve svém věku mohla ještě někoho potkat. Vlastně jsem po tom ani nijak netoužila. Hodně jsem se věnovala svým třem dětem a hlavně vnoučatům, která nade vše miluji.
Jenže některé věci si člověk nenaplánuje. Před třemi lety jsem poznala o pět let staršího muže, rovněž vdovce. Seznámili jsme se na jedné akci, kterou pořádá naše radnice pro seniory – na výletě do Telče. Já jsem tam tehdy jela jako jakýsi zdravotní doprovod, požádala mne o to kamarádka, která na radnici pracuje. Pracovala jsem předtím jako zdravotní sestra.
S tím pánem jsme se tam spolu dali do řeči a pak se začali pravidelně stýkat. Nikdy by mne nenapadlo, že je možné se i v tomto věku bláznivě zamilovat, ale stalo se. Najednou mi připadalo, že létám. Jakoby se mi na prahu podzimu života otevřel nový svět. Začala jsem o sebe opět hodně pečovat, přihlásila se do kursů břišního tance, zhubla pár kilo, pravidelně si dopřávám kosmetiku. Cítím se jako znovuzrozená a hlavně – milovaná.
Teď jsou to tři roky, co spolu s Jindřichem chodíme, a on mne požádal o ruku. Prý by byl moc rád, kdybychom žili spolu jako manželé. I mně se tato představa zamlouvá, a tak jsem na jeho žádost kývla. Začali jsme plánovat svatbu a oznámili to jak mým, tak jeho dětem. A tam jsme narazili. Kromě jedné mé dcery jsou všechny (on má děti dvě) proti tomu a všemožnými argumenty se snaží nás od svatby zrazovat. Podle nich je něco takového zbytečné, přece bychom spolu mohli žít na hromádce, což dnes není nic výjimečného. Z Jindřichova syna pak vypadl ten pravý důvod – bojí se komplikací ohledně dědictví v případě úmrtí jednoho z nás.
Postoj našich dětí je pro nás šokem. Ano, máme již většinu života za sebou, ale rozhodně se necítíme staří natolik, abychom jenom „čekali na smrt“. Žijeme hodně aktivně, chodíme na výlety, bereme s sebou i vnoučata. Sňatkem by se nám navíc i zlepšila situace, protože bychom společně hospodařili v jedné domácnosti a byt toho druhého bychom pronajímali. Mohli bychom pak každý rok jezdit k moři, po čemž oba dva moc toužíme, jelikož jsme si to za celý život nemohli dopřát.
Děti ale naše plány neschvalují, považují je za zbytečně rozmařilé a apelují na nás, abychom mysleli na zadní kolečka. Těmi kolečky mají patrně na mysli, aby po nás něco zůstalo, čeho by si mohly po naší smrti užívat. .jpg)
Rozpory ohledně našeho sňatku došly až tak daleko, že jedna má dcera a Jindřichův syn prohlásili, že pokud se vezmeme, ať rozhodně nepočítáme s jejich účastí na svatbě, ani s jakoukoli pomocí, když budeme něco potřebovat.
Nemíníme si nechat vlastními dětmi zasahovat do života, podle nás z nich mluví jejich nezkušenost. Je jim všem od třiceti do čtyřiceti let, patrně žijí v domnění, že v šedesáti je člověk už vlastně nad hrobem a měl by nazout papuče a šoupat nohama doma před televizí. A hlavně se snažit, aby po něm potomstvo mělo jednou co dědit.
Svatbu už tedy máme naplánovanou na příští měsíc a jsme rozhodnuti ji uskutečnit navzdory nevůli našich dětí. V podstatě při nás stojí jen moje nejmladší dcera, která nám fandí a naši lásku nám přeje. Pokoušela se změnit postoj těch ostatních, ale bezvýsledně.
Proč to celé píšu. Ačkoli jsme rozhodnutí udělat to, co udělat chci, přece jen mne rozkol, který kvůli tomu v našich rodinách je, moc mrzí. Ani Jindřich to nenese lehce. Připadáme si, jako bychom dělali něco špatného, něco, co se nehodí a nedělá. Moc by mne zajímalo, jak se na naši situaci dívají jiní, nezaujatí lidé.
Čemu byste na našem místě dali přednost? Svému přesvědčení, své lásce a svatbě, nebo byste ustoupili dětem a v zájmu klidu v rodině byste sňatek radši zrušili?
24.3.2011 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 107 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Pro přítelovy děti jsme jen ubohé „socky“
- Jak spravedlivě rozdělit dědictví?
- Maminka se chce vdát. Bojím se o dědictví.
Diskuse ke článku - Dospělé děti nám chtějí organizovat život
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Jadvinka: nejde jen o dedictvi. penize je potreba osetriti i kvuli zivym. predstav si, ze se nastehuji, do JEHO bytu, On zemre a Ona aby se stehovala? kam? atd. takze penize rozhodne osetrit. ne kvuli detem a dedictvi, ale kvuli sobe. ciste uctz delaji dobre pratele. tohle koneckoncu plati v kazdem veku
Pentlička: Manžela snad nemůže vydědit ne? Dědí pouze to vo bylo nabyto za trvání manželství a toho zřejmě moc nebude v tomto věku.
.gif)
je mi docela nanic tady z těch rad.Jak ošetřit své peníze,majetky.Jak sepsat předmanželské smlouvy,všechno se tu točí kolem dědictví.Jak vůbec může někdo počítat s nějakým dědictvím!!Jsou to rodiče a i kdybych nedědila ani korunu tak no a co.Oni se nadřeli oni šetřili,já na to nemám žádné právo a tudíž s tím nesmím vůbec počítat!!
Přejte jim zdraví a štěstí a spokojený život a neraďte jim jak ošetřit své majetky!
Ano, o peníze jde až v 1.řadě. Udělala bych předmanželskou smlouvu a dědění jen vlastních dětí s vyloučením manžela. Totéž na druhé straně. Děti bych s tímto seznámila, stejně jako s termínem svatby. A oficiálně bych je pozvala. Pak by vše záleželo jen na nich. Užívejte si života, dokud to jde.
Hodně štěstí.
Kotě: Máš naprostou pravdu. možná by ale stálo za to oopravdu navštívit nějakého poradce, aby byla jistota. Až bude maminka ještě starší budou se muset děti o ni postarat. pokud bude mít manžela, postará se on, nebo obráceně.
Grainne: Po smrti jednoho z manželů dědí ze zákona přeživší manžel a děti, každý 1/2. Takže i to, co patří matce, by z poloviny zdědil manžel a opačně. Pokud všechn v závěti odkáže dětem, manžela tím "vydědí". To bych udělala být tou paní a pánem.
.gif)
Draco: když se vzdáš dědictví, vzdáváš se tím i dluhů, takže na tom není nic tak strašidelného - že zdědíš a budeěš muset ty dluhy zaplatit.
Takže sednu a spočítám, jestli se mi dědictví vyplatí převzít s dluhy, nebo ne.
Do hrobu si nikdo nebere ani peníze, ani dluhy a dědicové s obojím můžou naložit dle svého uvážení.
Milá "šťastná ženo",nenechte si do ničeho mluvit.Pokud se chcete vzít-tak se vezměte.Děti jsou dospělé mají své rodiny svůj život a své peníze.Nemají a neměli by očekávat žádné dědictví.To jsou vaše úspory a kdyby jste je měla půl roku před smrtí všechny rozfofrovat se svým mužem někde v kasinu tak jím je do toho akorád prd.Měli by vám přát štěstí a radost ze života.
Můj otec se také podruhé oženil okolo šedesátky a že bych mohla toho zdědit,ale nikdy mně ani ve snu nenapadlo takto uvažovat.Jsou spolu šťastní už mnoho let tak co bych jim co vymlouvala.A navíc vůbec se nás s bratrem na nic neptali.Jednoho dne šli na úřad a vzali se.Nám to oznámili až potom.Oba jsme to přijali v pohodě a se samozřejmostí.Jen bratr jim chtěl jako svatební dar koupit kočárek 
Kotě: Já to chápu. Já spíš reagovala na příspěvky ohledně toho, že se jim nelíbí přenechání dědictví. Já jsem pro aby se vzali a žili spolu šťastně a peníze užívali na dovolenou jak už jsem psala na začátku. A to, že nechtějí přijít na svatbu je jen jejich problém. Tím spíš bych se na ně vyprdla 
Deti to teda posraly tim vyjadrenim o odmitnuti pripadne pomoci.To by me teda silene zklamalo.
Kdybych byla ve stejne situaci,okamzite bych majetek vyresila pred svatbou,aby zustal v rodine. Ani by mi to nikdo nemusel pripominat,pro me je to otazka zasadniho vyznamu.
Ono totiz -prominte mi ten cynismus-, hraje roli,v jakem poradi se na onen svet odchazi. Aby potom nas skvostny pamatkove chraneny dum,do nehoz investujeme tolik financi,nervu a energie pripadl nejakym prizenenym "detem", to tedy NEEE.
Myslím, že povinností člověka "nad hrobem" by spíš mělo být nenechat po sobě dluhy. To jestli bude něco ke zdědění, je jen třešnička na dortu. Připoměňte radši dětem co všechno jste jim za celý život dali (nejen hmotné věci, ale lásku, oporu...) a ani vás nenapadlo chtít po nich kompenzaci. Pokud je to nedonutí přehodnotit svůj přístup, není důvod abyste se kvůli svatbě cítili špatně. Užívejte, cestujte, radujte se. Přeji hodně štěstí 
no, mají strach o dědictví no 
A jestli nechtěj přijít na svatbu, můžete jim říct, že teda ať nečejak dědictví, když se vás zřekli
Ale tu návštěvu právníka a sepsání závěti bych doporučila - ať víte na čem jste,a asi opravdu není fér v případě úmrtí, aby pak ti vlastní přišli úplně zkrátka kvůli "cizím"
.jpg)
Konecne volná a dobrovolne se opet uvázat do manzelství - ani omylem. Kdyz uz tak spolecný zivot je taky ok, i kdyz porád nastehovat si chlapa domu a starat se = brr fuj. Ale to je muj názor. Pokud to Vladko chces tak to udelej a kasli na názory okolí.
A pokud jde potomstvu o byty tak uz ted pred svatbou muzete písemne uzavrít dohodu (asi u notáre nebo advokáta, at to má úrední razítko), ze Jindrichuv byt jednou dostanou jeho deti (kazdý pulku) a tvuj byt tvoje deti (kazdý tretinu).
Aja: nevím, kolik ti je, ale počítám, že v jednašedesáti neskočíš z mostu, abys nezacláněla.
Zdatný a zdravý člověk v tom věku může mít před sebou 20 - 30 let života a nevím, proč by tak dlouhou dobu měl přežívat, to by měl spát asi už v rakvi, aby si zvykl, ne?
.gif)
Ohledy bych určitě nebrala. Nejsem sice zastáncem "svateb nad hrobem"
, ale pokud Vlaďka i přítel cítí, že musí mít papír, ať to udělají. Sestěhováním do jednoho bytu se musí jistě zbavit některých věcí, tak bych je rozdala dětem a předpokládala bych , že se časem vztahy urovnají. Myslím, že jim spíš nastane problém do kterého bytu se sestěhují a co odtamtud vystěhují, aby jim to nepřipomínalo bývalého partnera toho druhého...Doporučuji byt zařídit nově a spolu. člověk se s věcmi nerad loučí, nerad vyhazuje, tak to věnovat dětem, ať si s tím dělají co chtějí...
