Jsem feministka a mé nároky jsou přehnané?
Milá redakce, zajímal by mne názor čtenářek na současné postavení žen ve společnosti. Často se totiž setkávám s označením feministka, které je adresováno přímo mně. Přitom já se jako nějaká bojovnice za ženská práva, která cupuje muže na kusy, necítím.
Je mi dvaatřicet let a jsem stále svobodná. Bez mučení přiznám, že nikoli dobrovolně. Po hezkém vztahu velmi toužím, ráda bych měla i dítě. Cítím, že mi utíká čas a začínám trochu panikařit. Mám strach, abych něco neprošvihla a pak už nebylo pozdě. Máma, sestra i kamarádky mi říkají, že jsem moc náročná, ať si prý dám pozor, nebo budu přebírat tak dlouho, až přeberu. Myšleno chlapy.
Jenže já si nemůžu pomoct. Měla jsem samozřejmě několik vztahů, se dvěma jsem dokonce žila ve společné domácnosti, ale pokaždé to krachlo. Oba ode mne odešli s tím, že jsem na ně moc náročná, chytrá, inteligentní, soběstačná. Šokovalo mne to.
Ano, jsem taková, ale považuji to za něco úplně normálního. Přece ze sebe nebudu dělat nějakou nesvéprávnou blbku jen proto, aby se můj partner cítil víc jako muž. To je nesmysl. To, čeho jsem dosáhla, mi nespadlo do klína samo, musela jsem na sobě tvrdě makat, vystudovala jsem vysokou, teď si při zaměstnání dělám druhou. Mám zajímavou a finančně dobře ohodnocenou práci, nepotřebuji se někomu pověsit na krk a dělat ze sebe chudinku, která by bez něj zahynula.
Možná vám taky připadám přehnaně sebevědomá, ale není to tak. Asi tak působím, ale ve skutečnosti jsem hodně citlivá a zranitelná. Jenže život mne naučil nedávat své slabiny najevo, protože okolí toho často dokáže zneužít. Tak radši nasazuji masku tvrďačky a dělám, jak mne nic nerozhází.
Jenže rozhází. V poslední době si čím dál víc uvědomuji, že na sobě musím asi něco změnit, jinak zůstanu do smrti sama, bez partnera, bez dítěte. Zvlášť to dítě mne poslední dobou hodně bere. Už před třemi lety jsem si říkala, že by bylo fajn, kdybych ho měla, ale v posledním roce je to doslova hormonální smršť. Bohužel, celou dobu jsem sama. Poslední vztah skončil před rokem a půl a od té doby nic. Ani nějaká rychlovka nebo nárazovka, něco
nezávazného, jestli mi rozumíte. Nic takového, jsem skutečně sama a vadí mi to čím dál víc.
Jenže je to se mnou asi těžké. Když o mne nějaký muž projeví zájem, pozve mě na večeři nebo do kina a tak, většinou je odpálkuju hned, případně dojde jen k té jedné schůzce. Mám jasnou představu, co by měl můj partner splňovat a nechci z ní slevit. A jsem docela vycvičená a citlivá na různé varovné signály, které jsem se naučila nebrat na lehkou váhu. Potřebuju chlapa, který má především charisma, něčím mne upoutá, zaujme, budu ho mít proč obdivovat a vzhlížet k němu. Ale dneska snad už takoví ani nejsou.
Ani nevím, jestli chci nějakou radu, spíš by mne zajímal názor žen na partnerské soužití. Moje máma říká, že ženská musí sama sebe vždycky trochu zapřít, jinak to nemůže fungovat. Mně to připadá docela šílený. Proč bych měla ze sebe dělat něco, co nejsem? Jak to máte ve svých vztazích vy?
16.1.2012 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 109 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem feministka a mé nároky jsou přehnané?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
a....: ale přesně takhle jsem to myslela, vzdala jsi se něčeho a byla to Tvoje vollba - moje taky.... ale Romana o nějakém vzdání se ani neuvažuje
Linda: a díky moc, vyzkouším, až zase najdu odvahu 
a... má pravdu, že 32 je docela krizový věk. Ti nejlepší muži už bývají rozebrání, mladší se do zakládání rodiny nehrnou a starší už za sebou většinou také mají už pestřejší vztahovou historii s dětmi, což také není ideální. Výjimky samozřejmě potvrzují pravidlo. Asi by to chtělo slevit na všech stranách. Tedy nikam se nehnat, ať už biologické hodiny bijí na poplach nebo ne, to ny nemuselo dobře dopadnout, pokud tedy nechce mít dítě sama bez partnera. A také slevit z nároků, ale tak, aby nepopírala sama sebe, protože to stejně časem zase vykypí na povrch. Dobrá rada je poohlížet se ve svém prostředí, po sobě podobných. Ale zároveň bych si nezavírala i jiné cesty, třeba ji nakonec někdo tak osloví, že docení jiné přednosti nad ty teď preferované. Tedy bych dala vždycky šanci, on člověk nikdy neví a pak bych volila zlatou střední cestu.
caira: Jestli je tvoje manželství jeden velký kompromis je to čistě tvoje volba. Stejně tak k tomu mateřství, já to své nepovažuju za oběť, ale za štěstí, a to, že jsem se musela v době, kdy bylo dítě malé omezit ve svých zájmech i pracovním nasazení považuju za svoji volbu, se kterou jsem počítala než jsem do toho šla
Linda: přesně tak jsem to myslela, díky za vyjádření mých myšlenek 
.jpg)
a....: nojo to je sice hezky, ale to pak oba dva kopou nozickama a vztekaji se "já chci já chci" a nekoukaji napravo nalevo
. Netvrdim, ze se clovek musi vzdát vseho, ale pokud ona chce zelené a on modre proc nejit do tyrkysu (=rozumej symbolicky) 
, to je taky resení.
a....: po 12ti letech manželství Ti můžu říct, že život v maželství je jeden velký kompromis! A každá, která si tohle nemyslí, ať se radši nevdává.
A mateřství je nejen kompromis, ale i obětování se dítěti (ne zcela! ale v první fázi jeho života většinou a bez výhrad), a ta, která to neumí, ať o dítěti ani nepřemýšlí.
A myslím si, že Romana nejen neumí dělat komrpomisy, ona ani nechce slyšet...
Kassy: Slovo kompromis je mocné zaklínadlo bohužel nevypovídá ni o kvalitě soužití, spokojenosti a štěstí.
Vypovídá pouze o tom, jak PŘEŽÍT. Pokud chce někdo skutešně žít a ne jen přežívat, na kompromisy se vykašle.
aninka01: na ty dvě vysoké školy jsem se dívala pouze z pohledu manželského soužití, že jí nejsou k ničemu, když je na chlapy moc vzdělaná a samostatná, nikoliv z pohledu obživy a samostatnosti, ať si svoji úroveň užije a vůbec ji nezávidím,já jí její vzdělání i povolání přeju, jenom mám z článku pocit, že šťastná mě zrovna nepřijde,ale jaký si udělá, takový to bude mít
"Potřebuju chlapa, který má především charisma, něčím mne upoutá, zaujme, budu ho mít proč obdivovat a vzhlížet k němu" - takže ty máš dvě vysoké školy, dobré postaení v práci, jsi sebevědomá a inteligentní, ale k chlapovi chceš vzhlížet? Takže hledáš někoho ještě lepšího než jsi sama? To se nedivím, že nenacházíš, takových moc nebude. Nestačil by ti stejně dobrý? A jak poznáš po jedné schůzce, kdy jste pravděpodobně oba nervózní a nesví, jestli by z toho mohlo něco být, to je mi takyu záhadou. Mám dojem, že ta tvoje samostatnost, sebevědomí a jasná představa, je spíš neochota dělat kompromisy a přizpůsobit se, do vztahu taky něco DÁT, ne si z něj jen brát. Vysnila sis svého prince na bílém koni a teď čekáš, až ti spadne do klína, ale muž, který by tvým představám odpovídal přesně a ještě navíc by ses ty líbila jemu, dost možná ani na celém světě neexistuje. Vztah se neobjeví jen tak z ničeho, na něm se musí pracovat a OBA jeho účastníci musí kousek ustoupit a vzájemně se přizpůsobit, aby fungoval. Nemusíš ze sebe dělat nesvéprávnou blbku, ale taky není dobré přistupovat od začátku jako k nesvéprávnému blbci k tomu chlapovi. Tím ho zrovna nezískáš.
Píše, proč s ní nejsou- že je moc náročná a samostatná. Tak si prostě musí najít někoho, kdo je též velmi náročný a samostatný, nerovné vztahy nefungují.Lidé musí mít stejné priority, to je základ pro úspěšné partnerství.
aninka01: Věk 32 je přinejmenším alarmující... pokud si tedy dotyčná přeje potomstvo... ono jí to za pár let nemusí jít, přijít do jiného stavu
feministka rozhodě není urážka, ale slečna Romana mi spíš než feministka, připadá jako JÁJÍČEK - já jsem dokázala, já umím, já jsem to vydřela, já budu matka, já nebudu na mateřské...
vždyť ani nedokázala napsat, proč s ní ty chlapi nejsou..
vlastně dokázala - oni prchli
já se jim vůbec nedivím
mmch, dvě vysoké školy má dneska kde kdo 
to zas není takové terno...
a sama za sebe můžu říct, že bych jeden diplom vyměnila za schopnost udělat dobré bramborové knedlíky (zase sem je v neděli rozvařila...)
Křeček: kubikm:
něco podobného jsme měli v práci,žádnej chlap dost dobrej,názory podobný pak k nám nastoupila nová ekonomka a bylo vymalováno a jsou spolu už asi 15 let
a....: přesně tak
tetička: počkej, to mi vysvětli - co je na tom špatného mít vzdělání a všechno si vydřít sama? To je snad lepší sedět s rukama v klíně a čekat na sociální dávky nebo že za mě všechno někdo udělá? Jo a pak klasicky brečet a nadávat, jak je svět zlej a všechno je drahé a podobně? Cit, láska a porozumění s tímhle přece nemá nic společného. Proč - když ona sama má určitou úroveň - by se měla uměle snižovat, aby se zavděčila někomu, kdo je na nižším levelu? Vždyť bude nešťastná, protože si nebudou rozumět. K tomu potřebuje někoho, kdo je jí roven. Ale to přece neznamená, že je to zlý člověk, tys jí teda odsoudila jedním šmahem 
Já nevím proč se u nás slovo feministka pořád považuje za nadávku a urážku, přičemž málokdo ví, co to vlastně doopravdy znamená
Tak narozdíl od všech níže píšících si myslím, že slečna by neměla ustupovat a dávat laťku dolů, protože pokud sleví ze svých nároků, bude nespokojená, nešťastná a ten vztah stejně nevydrží. Prostě musí počkat, jestli se jí podaří potkat někoho, kdo by její představy splňoval a i s tím rizikem, že se to třeba nepodaří a zůstane sama. Na kompromisy je vždy času dost a není dobré je dělat hned na počátku.
Ten věk 32 let je právě takový krizový, kvalitní muži příhodného věku jsou totiž rozebraní. Často nezbývá než se porozhlédnou v jiné věkové kategorii- buď rozvedený o dost starší nebo o něco mladší.
