Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Mí rodiče, oba už v důchodu (63 a 67 let) se na stará kolena snad zbláznili. Ačkoli nikdy nebyli žádní nadšení příznivci chovu zvířátek v bytě, od té doby, co jsou oba doma, to u nich začíná vypadat jako ve zvěřinci. Jelikož bydlí v paneláku ve dva plus jedna, začíná to být trochu problém. Svým zvířátkům totiž podřídili doslova vše, kašlou na hygienu a chovají se jako malé děti.

Nejdřív ze všeho si pořídili pejska, takovou roztomilou pouliční směs, což jsem jim schvalovala, alespoň s ním chodí ven a jsou na čerstvém vzduchu. Jenže po čase jim to asi nestačilo a k pejskovi přibyla domů obrovská klec s papouškem, kterého se tatínek snaží učit mluvit. Zatím z něj sice nevymáčkl ani slovo, ale to neznamená, že by papouch držel zobák. Pokaždé, když k nim přijdu na návštěvu, chce se zapojit do hovoru a vydává neskutečně hlasité skřeky, ze kterých mě za chvíli bolí hlava.  

Po čase se maminka slitovala, nechala se uprosit od bývalé kolegyně a přinesla domů malé kotě, ze kterého je už dospělá kočka.  K dovršení všeho se z mého otce stal nadšený akvarista, zbudoval doma doslova přepychové akvárium a studuje všemožné příručky a nakupuje rybičky, na které se vydrží i hodiny beze slova dívat.

Abych to shrnula. Naši tedy mají: psa, kočku, papouška a rybičky. Ve dva plus jedna o velikosti 54 metrů čtverečních, prosím! A začali se chovat jako malé děti. Dřív byla maminka pintlich na úklid a teď je to doslova hrůza. Všude chlupy, rozházené hračky, papouščí hovínka, protože „on přece nemůže být pořád jenom v kleci“. Máma sice tak nějak uklízí, ale stejně to není vidět, protože v tom malém prostoru to ta zvířata okamžitě zase zaneřáděj.

Nejhorší na tom je, že úplně ztratili soudnost a těmi zvířaty si snad nahradili děti. Dovolí kočce, aby jim kradla jídlo z talíře, když jedí, i papoušek si může přijít sezobnout, pejsek dostává vylizovat zbytky… Regulerně se mi pokaždé zvedá žaludek a mockrát jsem jim řekla, že by s tím měli něco dělat, protože je to skutečně hnus. Oni mne však odbyli s tím, že svá zvířátka mají rádi a ten společný život s nimi jim naprosto vyhovuje.

Mně už to připadá moc, trochu dost přes čáru. Proti pejskovi jsem nic neměla, ale s tím, jak se ten jejich zvěřinec rozrostl, nesouhlasím. Navíc když na nich vidím, jak úplně přehodnotili dosavadní životní priority a spolu se svými „milovanými zvířátky“ utěšeně pustnou. Nakupují pro ně neuvěřitelné blbosti, které se prodávají ve zverimexech a jsou to jen taháky na peníze. Ale oni si nedají říct, utrácejí každý měsíc poměrně vysoké částky za různé předražené zvířecí pamlsky a hračky. O neustále se rozšiřujícím počtu akvarijních rybiček nemluvím.

Přiznám se, že z toho jsem značně nervózní, jelikož oni vůbec nepřemýšlejí, kdo by se jim o zvířata postaral, kdyby museli třeba do nemocnice apod. Já to tedy rozhodně nebudu, i jsem jim to řekla přímo, aby se mnou nepočítali. Takový zvěřinec bych si do svého bytu nikdy nenastěhovala. Řekla jsem jim, že jsem ochotná se v případě potřeby postarat o psa, ale nic víc. Podle nich jsem bezcitná a sobecká.

Já si ale myslím, že to jsou spíš oni. Na stará kolena se takhle zbláznili. Co si o tom myslíte? Taky vám, stejně jako mně, připadá nezodpovědné pořídit si v důchodovém věku hromadu zvířectva?