Snaží se mě převychovat na domácí puťku
Asi jsem si pěkně zavařila a můžu si za to sama. Teď řeším, jestli mám ze svého vztahu nějak elegantně vycouvat, nebo mu dát ještě šanci. Budu ráda, když mi sdělíte svůj názor. Přistoupila jsem totiž na dočasné bydlení s budoucí tchyní a díky tomu najednou vidím věci, o nichž jsem předtím neměla ani tušení. Respektive tak trochu jsem ho měla, ale ve snu by mne nenapadlo, do jakých rozměrů může přerůst mateřská láska a bezmezná synovská oddanost.
Je mi dvaatřicet, přítelovi o čtyři roky víc. Seznámili jsme se před rokem a půl. Já jsem bydlela sama v pronajaté garsonce, přítel u svých rodičů ve čtyřpokojovém bytě. Oba jsme svobodní, bezdětní. První rok našeho vztahu se nesl ve znamení klasického chození, zábavy, výletů a jedné společné dovolené. Na všech těchto akcích se přítel jevil jako sebevědomý, aktivní muž, cítila jsem se vedle něj velmi dobře a skvěle jsme si rozuměli. Občas u mne přespal, párkrát zůstal celý víkend, ale to málokdy, většinou se už v neděli ráno chystal k odchodu na společný rodinný nedělní oběd.
Z těchto momentů plynulo mé mlhavé tušení, že něco není úplně v pořádku. Podezřelé mi připadalo, že dospělý chlap bydlí u rodičů i to, že když už u mne dvakrát do měsíce tráví víkend, tak minimálně jednou ho dobrovolně ukončí po sobotní noci a prchá do lůna rodičovské péče. Tomu, že když je u mne, se nijak neangažuje v chodu domácnosti, jsem nepřikládala význam, brala jsem to tak, že je u mne vlastně na návštěvě a beztak nebylo nic extra potřeba. Maximálně jsem uvařila něco k jídlu, ale většinou jsem někam vyráželi a vraceli se až večer.
Po roce chození jsme se dohodli, že bychom mohli bydlet spolu. Vlastně mne přítel požádal o ruku, což jsem s radostí přijala. Zároveň přišel s nápadem, že bych měla pustit svou pronajatou garsonku a nastěhovat se k nim, prý tak na rok, dva, rodiče s tím vřele souhlasí a rádi nám umožní bydlení za nízké náklady, abychom si mohli více ušetřit na něco vlastního. Asi si teď poťukáte na čelo, ale souhlasila jsem, připadalo mi to logické a normální. Jeho rodiče jsem znala, několikrát jsem k nim byla pozvána a působili na mne velmi sympaticky.
Jak jsme se domluvili, tak se stalo a já se po měsíci stěhovala. Rodiče nám velkoryse uvolnili celé dva pokoje a sami si nechali druhé dva, společně užíváme kuchyň a příslušenství. Zpočátku jsem se zabydlovala a rozkoukávala, nechtěla jsem být v jejich rodině nějakým rušivým elementem, a tak jsem se snažila plně respektovat jejich způsob života a chod domácnosti. Hned zkraje jsem však zaznamenávala něco divného, co mne znepokojovalo: Tchyninu absolutní a manipulativní vládu jak nad svým manželem, tak synem. Pod maskou obětavosti a nesmírné laskavosti je oba tvrdě staví do latě a oni, aniž si to snad uvědomují, šlapou přesně tak, jak jí 
vyhovuje. Z manžela má dokonalého podtantofláka, který ji poslouchá na slovo, a u syna jakoby si nestačila uvědomit, že už není malý kluk. To vše činí velmi fikaně. Nikdy nekřičí, nepeskuje, nevytváří konflikty. Nevím, jak to mám popsat, prostě nasadí takový tón a výřečnost, že se ani jeden ani druhý nezmůžou na odpor a věřím, že je ani žádný nenapadne. Připadá jim to normální.
Po asi dvou měsících jsem si uvědomila, že tchyně začíná pomalu ale jistě manipulovat i se mnou. Vařily jsme společně oběd a na mi v takovém tom přátelském tónu řekla: „Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi taková, jaká jsi. Ty dnešní mladý holky jsou moc emancipované a to není dobře, je to přece především žena, která vytváří teplo domova a rodinnou pohodu. A já vím, že ty se o mého syna budeš pěkně starat.“
Možná vám ta věta nepřipadá nijak zásadní, ale mne vyděsila. Došlo mi, že stejně jako má zpacifikované oba chlapy, chce teď do své ideální škatulky napasovat i mne. Od té doby si víc všímám, víc vnímám a pozoruji. A to, co vidím, mne naplňuje nejistotou, zda chci za manžela právě svého přítele a zda se chci stát součástí této rodiny.
Přítel totiž svou maminku bezmezně miluje. Když přijde z práce (chodí později než já), jde jako první na uvítanou políbit maminku. Ta mu na oplátku snad obden kupuje jeho oblíbené bonbóny. Ano, skutečně kupuje dospělému synovi sladkosti, jako by byl malý kluk. Mě začíná pomalu ale jistě štelovat do přesné šablony a sice opatrně, ale přece jen, mi vytrvale a nenápadně udílí cenné rady stran dokonalé péče o jejího syna. Když se například chystám uvařit samostatně večeři, motá se mi v kuchyni, nabízí pomoc a rádoby nesměle špitá věty typu: „Já nevím, Mirečko, ale Jiříček mleté maso zrovna rád nemá, když už, tak ho melu sama. Jestli se ti nechce vařit nic složitějšího, klidně uvařím já a ty si ty špagety vem třeba zítra do práce.“
Už se u nich necítím vůbec dobře. Byla jsem zvyklá žít samostatně od svých devatenácti let, ani moje máma by mi nikdy nemluvila do toho, co a jak vařím, pokud bych se jí nezeptala na nějakou konkrétní radu. Přítel si chování své matky neuvědomuje a já nemám odvahu mu to na rovinu říct. Bojím se, že budu označena za rozvracečku jejich skvělých rodinných vztahů. Je fajn, že se ke své mamince chová pěkně a ohleduplně, ale zároveň je až děsivé, jak moc je na ní duševně závislý. Se vším se jí svěřuje, radí, cokoli, co probereme spolu, jde následně ještě zkonzultovat s maminkou.
Co s tím? Asi by bylo nejlepší pronajmout si společně byt a zkusit žít sami, ale to jsem navrhla a on s tím nesouhlasí. Co nám prý u rodičů chybí? A za dva roky se budeme stěhovat do svého. Jenže já nevím, jestli o to ještě stojím.
17.5.2012 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 113 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Snaží se mě převychovat na domácí puťku
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
můj názor je, že za dobu, kterou si věnovala sepsání tohoto románu, jsi mohla mít už dávno sbalený kufry a být pryč 
jsi blázen, že jsi do toho ve svých 32 letech šla. a ještě větší blázen jsi že po tom všem, co popisuješ, ještě vůbec uvažuješ o společným bydlení s tímhle mamánkem...
1) tento tvůj úžasný přítel se v životě od maminky a tatínka nehne. vždycky bude mít 150 výmluv, proč se nemůžete odstěhovat (musíme si víc našetřit, hypotéky jsou teď drahé, do pronájmu nepůjdu, to jsou vyhozené peníze)
2) pod vedením tchýně se z tebe postupem času stane pouhý bytový doplněk, na jehož názoru, pocitech nebo potřebách pramálo záleží... paňmáma si tě slušně zpracovává už teď.
chlap starší 25 let, který bydlí u matinky a nemíní se hnout (pokud to tedy není student lékařské fakulty dokončující studium) je prostě podezřelej a tečka. nečekej na to, až zahřmí nebo nevím na co, sbal si saky paky a rychle pryč! jinak nedopadneš dobře, bohužel.
caira: To jídlo by mi vadilo nejméně, protože sama doma vidím, že každý preferuje něco jiného, takže to s rozdílnou večeří by mi fakt nevadilo, protože vím, že je důležité chlapa pořádně nakrmit. 
Taky manželovi nevařím králíka, protože mu nechutná, stejně tak nevnucuju synovi mleté maso, protože vím, že ho stejně nesní, tak holt v takovém případě dostane bezmasé jídlo, jen přílohu a zeleninu. A spokojeni jsou všichni.
Já to zas tak černě nevidím - na mne to působí tak, že budoucí tchýně se snaží snachu naučit, jak má s chlapem zacházet, aby jim to klapalo. Na druhou stranu, pokud se on chová k rodičům hezky a s úctou, je hodně pravděpodobné, že se tak bude chovat i k manželce. Tchýně ji vlastně učí, jak být tím krkem, který otáčí hlavou - chápu, že to budoucí mladé paní není milé, ale ona to pravděpodobně nemyslí zle. Moje tchýně mi taky dávala podobné rady, jako novomanželku mne to dost vytáčelo, ale o letech jsem pochopila, že to nebyly špatné rady. 
.gif)
Verera: No nevim nevim. Já dělat špagety a tchyně řízek.. tak k ní pošlu manžela na oběd sama, protože vím, že špagety sní, ale pochutná si víc na řízku. Stějně tak tchyně ví, že když ona dělá houbovou omáčku, přijde k nám radši děda kus flákoty a já dostanu do kastrůlku houbovku....
To je taky třeba zjistit, na jakou kuchyni byl miláček zvyklý... zda klasiku českou, nebo experimenty....
Pokud dává přednost klasice, má Mirka dvě možnosti: buď ho občas pustí k mamince a dá si sama špagety. Anebo mu ty řízky bude občas smažit sama.
Jak už se tu psalo- pokud někde žili 3 lidi celý život, nezmění zcela své zaběhané zvyky kvůli tomu, že se tam nastěhoval někdo další. Ale důležité je, na čí stranu se přítel postaví v případě v případě situace, kdy si musí vybrat.
A nemusí to být ani žádné kritické věci, ale spíš to, jestli je schopen se odpoutat od svých rodičů, jestli dokáže uvažovat o vás jako o dvou samostatných jednotkách, které můžou občas podnikat něco dohromady, ale není to automatické.
Jestli dokáže říct matce, že si dá raději tvé špagety než její řízek (třeba kdyby se přichomýtl k vašemu rozhovoru o vaření).
Prostě jestli se chová jako jedinec se stejným postavením jak mají rodiče a nebo bude vždycky dítě, které poslouchá.
Promluvila bych si s ním a něco takového mu řela. A třeba i to, že radit se o vašich záležitostech s maminkou nepovažuješ za vhodné, pokud se jí to bezprostředně netýká. Co on na to?
Mirko,zkus se na to podívat s nadhledem.Ona je to taky od tchánovců oběť, když vás vzali do svého bytu. Přišli o soukromí a to je v našem věku také důležité. A když to vezmeš z druhé strany, a byla jsi na místě tchýně, líbilo by se ti takové chování syna k mamince?Říká se : sleduj chování syna k matce, tak se bude chovat k tobě. Mám dva syny, tchýně jsem jenom jednou a měla jsem dobré předsevzetí mít se svou snachou dobré vztahy /moje tchýně mě opravdu neměla ráda a docela to dávala najevo/, ale v prvé fázi se to nepovedlo a dokonce jsme přerušili vztahy. Ale pak nastaly v rodině nepříjemné události a přestože mám k nim 350 km, tak jsem jezdila pomáhat.Všechno se urovnalo, máme dobré vztahy, ale neradím, jen když jsem požádána. Žiji si svůj život plný koníčků a zájmů a nemám pocit, že se mám obětovat pro potomky do konce života.Já být tebou, ještě bych se pokusila.Zdraví L.
.gif)
Já bych od takového vztahu utíkala co nejrychleji. To mluvím ze své zkušenosti. První muž byl vymodlený jedináček. Když jsme se brali, mně bylo 32 let a jemu 35 let. Bydleli jsme v mé 3 pokojové bytovce. Do té doby 6 měsíců pohoda. Pak zemřel jeho tatínek a maminka chtěla, abychom se přestěhovali k ní. Což jsem odmítla. Tak se odstěhoval zpět k mamince, se slovy, že je maminka pro něj důležitější. Tenkrát mě to moc mrzelo a nabrečela jsem se , ale po této větě jsem sama usoudila, že je to velké dítě, které nepotřebuje ženu jako manželku, ale svou maminku. Za půl roku nás bez problému rozvedli. To, jak s ním manipulovala a chovala se k němu, nebudu ani popisovat. Dnes toho prý lituje. Jsem znovu vdaná, i když toto manželství taky není ideální, ale k prvnímu muži bych se nikdy nevrátila. Proto pokud můžeš, odejdi zavčas. Bude vám mluvit do všeho a její syn bude víc synem než manželem.
A to jsi tu garsonku úplně pustila? Mě z tebe sekne. Tohle jsou nejhorší tchýně, jaké mohou být. Jedině si pronajmout byt a to ještě hodně daleko, protože byste ji měli u vás pořád, nebo přítel by byl neustále u rodičů.
Já bych asi vyměnila chlapa.
.gif)
jelítko:
....jinak teda co se týká tchýní a skoro tchýní,jsem se za poseldní týden tady na diskusích vyjádřila až až,tak bych se zbytečně opakovala
....možná jen jednu věc: Utíkej co ti nohy stačí,bude hůůůůůůůůůř!!!!!!!
Monik: 10:06 To mě jednou vlez bratr, když sme s mym byly pod peřinou a já měla jeho prsty, víš kde. Sednul si na židli a povídal si s nám fakt prdel. A kámošce takhle přišla, když šustili na židli normálně oblečený ona měla sukni. Tak to chýně chudák nepoznala a taky si přisedla a chtěla pokecat .
No ono tomuhle by se dalo zamezit zamčenim, ale spíš by mi vadilo, že nás vůbec slyšej. Protože neslyšně to neumim
.jpeg)
Stanik - 17.5.2012 11:32 - 
ten je fakt dobrý a pravdivý
Já nejsem ještě tchýně,moje děti ale mají partnery,chodí sem k nám,ovšem já nikomu nic nevnucuju,když uvařím,tak je ani nenutím jíst.Když náhodou si mladý vymyslí,že budou vařit,tak jim nikdy neradím,nepřekážím,jdu si číst a pod. a jsem ráda,že mi to dají až pod nos.Soužití více generací ve velkém bytě zvládnout jde,jen se domluvit,nějaké huhlání za rohem nikam nevede...Jó,kdybych já měla tchýni,když byly děti malé a nemocné a já lítala jak hadr na holi a žádná pomoc nikde...
PEGG: to jsem byla ja s tim citatem 
kareta - 17.5.2012 6:14 - Osobně bych to taky moc neřešila, když chce maminka vařit, ať vaří třeba nadívané pávy, já budu klidně jen mýt nádobí.
Ale i přesto Mirce rozumím, ono tenhle postoj, který mám teď, přijde až léty, když zjistíš, že je v životě tolik závažnějších problémů, že ti tohle přijde jako prkotina.
Chtěla bych po příteli pevný časový plán, kdy budeme mít svůj byt.
A tchyni se divím, že jí to pořád baví,já už jsem léty neustálé péče o domácnost tak unavená, že jsem ráda, když to nemusím dělat. Mě stačil měsíc společného bydlení s mladými (syn a jeho milá) byla to přechodná doba, než se uvedl jejich byt do obyvatelného stavu. A to je naše Evička moc hodná holka, žádné třenice nevznikly, ale na několik let bych to nechtěla, nedělo by to dobrotu. Jednou tady někdo psal moc hezký citát: "Kde jsou mladí, nemají být staří ani na zdi namalovaný!"
Jinak Mirko, pokud to jim trem tak vyhovuje, tezko budou neco menit jen proto, ze to nevyhovuje tobe 
