Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Asi jsem si pěkně zavařila a můžu si za to sama. Teď řeším, jestli mám ze svého vztahu nějak elegantně vycouvat, nebo mu dát ještě šanci. Budu ráda, když mi sdělíte svůj názor. Přistoupila jsem totiž na dočasné bydlení s budoucí tchyní a díky tomu najednou vidím věci, o nichž jsem předtím neměla ani tušení. Respektive tak trochu jsem ho měla, ale ve snu by mne nenapadlo, do jakých rozměrů může přerůst mateřská láska a bezmezná synovská oddanost.

Je mi dvaatřicet, přítelovi o čtyři roky víc. Seznámili jsme se před rokem a půl. Já jsem bydlela sama v pronajaté garsonce, přítel u svých rodičů ve čtyřpokojovém bytě. Oba jsme svobodní, bezdětní. První rok našeho vztahu se nesl ve znamení klasického chození, zábavy, výletů a jedné společné dovolené. Na všech těchto akcích se přítel jevil jako sebevědomý, aktivní muž, cítila jsem se vedle něj velmi dobře a skvěle jsme si rozuměli. Občas u mne přespal, párkrát zůstal celý víkend, ale to málokdy, většinou se už v neděli ráno chystal k odchodu na společný rodinný nedělní oběd.

Z těchto momentů plynulo mé mlhavé tušení, že něco není úplně v pořádku. Podezřelé mi připadalo, že dospělý chlap bydlí u rodičů i to, že když už u mne dvakrát do měsíce tráví víkend, tak minimálně jednou ho dobrovolně ukončí po sobotní noci a prchá do lůna rodičovské péče. Tomu, že když je u mne, se nijak neangažuje v chodu domácnosti, jsem nepřikládala význam, brala jsem to tak, že je u mne vlastně na návštěvě a beztak nebylo nic extra potřeba. Maximálně jsem uvařila něco k jídlu, ale většinou jsem někam vyráželi a vraceli se až večer.

Po roce chození jsme se dohodli, že bychom mohli bydlet spolu. Vlastně mne přítel požádal o ruku, což jsem s radostí přijala. Zároveň přišel s nápadem, že bych měla pustit svou pronajatou garsonku a nastěhovat se k nim, prý tak na rok, dva, rodiče s tím vřele souhlasí a rádi nám umožní bydlení za nízké náklady, abychom si mohli více ušetřit na něco vlastního. Asi si teď poťukáte na čelo, ale souhlasila jsem, připadalo mi to logické a normální. Jeho rodiče jsem znala, několikrát jsem k nim byla pozvána a působili na mne velmi sympaticky.

Jak jsme se domluvili, tak se stalo a já se po měsíci stěhovala. Rodiče nám velkoryse uvolnili celé dva pokoje a sami si nechali druhé dva, společně užíváme kuchyň a příslušenství. Zpočátku jsem se zabydlovala a rozkoukávala, nechtěla jsem být v jejich rodině nějakým rušivým elementem, a tak jsem se snažila plně respektovat jejich způsob života a chod domácnosti. Hned zkraje jsem však zaznamenávala něco divného, co mne znepokojovalo: Tchyninu absolutní a manipulativní vládu jak nad svým manželem, tak synem. Pod maskou obětavosti a nesmírné laskavosti je oba tvrdě staví do latě a oni, aniž si to snad uvědomují, šlapou přesně tak, jak jí vyhovuje. Z manžela má dokonalého podtantofláka, který ji poslouchá na slovo, a u syna jakoby si nestačila uvědomit, že už není malý kluk. To vše činí velmi fikaně. Nikdy nekřičí, nepeskuje, nevytváří konflikty. Nevím, jak to mám popsat, prostě nasadí takový tón a výřečnost, že se ani jeden ani druhý nezmůžou na odpor a věřím, že je ani žádný nenapadne. Připadá jim to normální.

Po asi dvou měsících jsem si uvědomila, že tchyně začíná pomalu ale jistě manipulovat i se mnou. Vařily jsme společně oběd a na mi v takovém tom přátelském tónu řekla: „Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi taková, jaká jsi. Ty dnešní mladý holky jsou moc emancipované a to není dobře, je to přece především žena, která vytváří teplo domova a rodinnou pohodu. A já vím, že ty se o mého syna budeš pěkně starat.“

Možná vám ta věta nepřipadá nijak zásadní, ale mne vyděsila. Došlo mi, že stejně jako má zpacifikované oba chlapy, chce teď do své ideální škatulky napasovat i mne. Od té doby si víc všímám, víc vnímám a pozoruji. A to, co vidím, mne naplňuje nejistotou, zda chci za manžela právě svého přítele a zda se chci stát součástí této rodiny.

Přítel totiž svou maminku bezmezně miluje. Když přijde z práce (chodí později než já), jde jako první na uvítanou políbit maminku. Ta mu na oplátku snad obden kupuje jeho oblíbené bonbóny. Ano, skutečně kupuje dospělému synovi sladkosti, jako by byl malý kluk. Mě začíná pomalu ale jistě štelovat do přesné šablony a sice opatrně, ale přece jen, mi vytrvale a nenápadně udílí cenné rady stran dokonalé péče o jejího syna. Když se například chystám uvařit samostatně večeři, motá se mi v kuchyni, nabízí pomoc a rádoby nesměle špitá věty typu: „Já nevím, Mirečko, ale Jiříček mleté maso zrovna rád nemá, když už, tak ho melu sama. Jestli se ti nechce vařit nic složitějšího, klidně uvařím já a ty si ty špagety vem třeba zítra do práce.“

Už se u nich necítím vůbec dobře. Byla jsem zvyklá žít samostatně od svých devatenácti let, ani moje máma by mi nikdy nemluvila do toho, co a jak vařím, pokud bych se jí nezeptala na nějakou konkrétní radu. Přítel si chování své matky neuvědomuje a já nemám odvahu mu to na rovinu říct. Bojím se, že budu označena za rozvracečku jejich skvělých rodinných vztahů. Je fajn, že se ke své mamince chová pěkně a ohleduplně, ale zároveň je až děsivé, jak moc je na ní duševně závislý. Se vším se jí svěřuje, radí, cokoli, co probereme spolu, jde následně ještě zkonzultovat s maminkou.

Co s tím? Asi by bylo nejlepší pronajmout si společně byt a zkusit žít sami, ale to jsem navrhla a on s tím nesouhlasí. Co nám prý u rodičů chybí? A za dva roky se budeme stěhovat do svého. Jenže já nevím, jestli o to ještě stojím.