Nemůžu sestře odpustit, že šla na potrat
.jpg)
Stala jsem se černou ovcí rodiny, nemluví se mnou ani sestra, ani rodiče a postavil se proti mně dokonce i můj manžel. Připadám si strašně, jako vyvrhel a že se mne nikdo nesnaží pochopit. Nikoho nezajímají moje pocity, všichni mě označili za hysterku.
Je mi třiatřicet let, jsem sedm let vdaná a prakticky celé ty roky se snažíme o miminko. Strašně moc po dítěti toužím. Zkoušeli jsme už i umělé oplodnění, ale nepodařilo se. Roky mi utíkají a já se bojím, že nikdy nebudu mít vlastní dítě.
Své mateřské pudy si alespoň částečně hojím na dětech mé sestry. Je o pět let starší než já, je jí tedy 38 a má desetiletou a sedmiletou dceru. Své neteře opravdu miluji.
Teď se stalo něco, co se mne hodně dotklo. Kamarádka, která se přátelí i s mou sestrou, se přede mnou nechtěně prořekla, že v prosinci byla moje sestra na potratu. Byl to pro mne doslova šok. Vůbec jsem nevěděla, že je těhotná, nic mi neřekla, ačkoli máme, tedy spíš měly jsme, vždycky hezký vztah. Strašně se mne to dotklo. Že to přede mnou tajila a hlavně, že šla na potrat. Připadá mi to šílené, nespravedlivé, co já bych za děťátko dala a ona ho takhle jednoduše zabije, zbaví se ho jako nepotřebné věci.
Hned ten den, kdy jsem se to dozvěděla, jsem sestře volala a zeptala se jí, jestli je to pravda. Docela se kroutila, ale přiznala se. Prý mi to nechtěla říkat, aby mi to nebylo líto, když mně se otěhotnět nedaří. Vysvětlovala mi, že se sama na třetí dítě ve svém věku už necítila, že i pro ni to bylo hodně těžké se takhle rozhodnout. Dokonce se mi do telefonu i rozplakala a snad chtěla, abych ji ještě politovala.
Řekla jsem jí, že je sobec, že zavraždila nevinné dítě a rozhovor jsme ukončily ve zlém. Ona si pak postěžovala rodičům, ti to řekli mému manželovi a rozpoutalo se rodinné peklo, kdy se všichni postavili proti mně, podle nich jsem to přehnala a nemám žádné právo sestru za její čin odsuzovat. Nikdo z nich, včetně mého manžela, se ani trochu nezamyslel nad tím, jak mi asi je. Ano, já vím a je mi jasné, že nemůžu organizovat sestře její život a ona si má právo rozhodnout o tom, kolik bude mít dětí. Rozumově to vím, ale citově to pochopit nedokážu, jak mohla něco takového udělat. Mám pocit, že jí to nikdy neodpustím.
Rodiče na mne teď naléhají, abych udělala první krok a sestře se omluvila, pořád dokola mi předhazují, jak těžké to pro ni je, že na tom není po potratu psychicky dobře. Jak jsem na tom psychicky já, je patrně vedlejší. I manžel stojí na jejich straně a chce, abych vztah se sestrou urovnala. Už kvůli neteřím a celkově dobrým vztahům, které jsme předtím vzájemně měli, jezdili jsme společně i na dovolené.
Je mi pěkně zle. Připadám si jako vyvrhel. Možná jsem byla na sestru zbytečně příkrá, ale copak nikdo nepochopí, jak to pro mne je těžké? Omlouvat se mi vůbec nechce, možná by se spíš měla sestra omluvit mně, jestli chce obnovit náš kontakt. Co si o tom myslíte? Která z nás je v právu a která se nezachovala správně? Možná jsem moc přecitlivělá ze všech těch dlouhých let marného čekání na vlastní dítě. Já už vážně nevím, co je v téhle situaci správné a co ne.
17.1.2013 Rubrika: Pro maminky | Komentářů 111 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nemůžu sestře odpustit, že šla na potrat
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Monik: K tomu pohledu ze strany chlapa: tak to máš těžký, když to vezmeš z druhé strany, tak ta ženská tyhle věci dělat musí, obzvlášť, pokud už je pod dohledem odborníků z centra asistované reprodukce (myslím tím to měření teploty, sex v období ovulace atd. atd.). Je to těžký pro obě strany, možná si to ze začátku snaží nějak nepřipouštět ale dřív nebo později se tak ze sexu stane rutina podle rozvrhu. Obávám se, že to je možná i nepříjemnější a víc trýznivý pro tu ženskou (obzvlášť, pokud se prokáže, že problém je na její straně nebo hlavně na její straně). Ona je ta, kdo podstupuje mnohem víc vyšetření, zákroků, bere léky, ze kterých jí nálady haprujou nahoru a dolů jako na houpačce, přijímá instrukce od doktora, ty pak musí nadhodit partnerovi atd.atd....tam ta vášeň nebo spontálnost logicky dřív nebo později asi uvadá...
Romano, mluví z vás frustrace ze současné životní etapy, v níž se vám zatím nedaří dosáhnout toho, v čem má už vaše sestra takzvaně splněno. Vzpamatujte se, užíráním si nepomůžete a ještě se rozkmotříte s nejbližšími lidmi.
Co jste řekla sestře, je z mého pohledu skoro neodpustitelné. Mně by to rezonovalo v uších ještě hodně dlouho, zvlášť poté, co se vám snažila své důvody slušně vysvětlit (což ani zdaleka nebyla její povinnost a muselo to pro ni být velmi těžké, se takto k události vracet a téměř se vám omlouvat za svoje rozhodnutí).
Zaměřte svou energii na další možnosti případného početí, sestře se omluvte (předtím především sama dojděte k tomu, že je rozhodně za co se omluvit)...
Přeberte si v hlavě, jestli chcete, aby z vás prozatimní nedostižnost mateřství udělala zapšklou nepřejícnou babiznu.
Romano, na rozdíl od většiny ostatníhc s Vámi soucítím. Kdo nepoznal, to trápení, když dítě nepřichází, vůbec nemůže pochopit Vaše pocity odsuzovat Vás jako sobce mi přijde necitlivé a hnusné. Je ale vidět, že i sestra trpí. Zkuste udělat první krok, vysvětlete si se sestrou Vaše pocity, i kdžy to bude těžké a bolestné. Potřebujte se spolu vyplakat, obejmou se, odpustit jedna druhé, ale i každá sama sobě.
Nejlepší jsou ty rady, aby se na to neupínala. Jak to má asi udělat. Zkuste si poruči nemyslet např. na medvěda a uvidíte, kolik medvědů budte mít anjednou v hlavě. Fakt miluju tyhle odborné rady od těch co byly do roka těhotné.
Já tedy nečetla všechny reakce, jen poslední stránku kde jedna po druhé odsuzujete Romanu, ale to nikoho z vás nenapadlo, že sestra mohla dítě donosit a dát ho Romaně k adopci? Zůstalo by v rodině, přineslo by štěstí, a sestra by se nemusela trápit, že se jí už miminko do rodiny nehodí.
Romano,Vaše sestra s Vámi cítila,když Vám neřekla o potratu a Vy místo abyste jí pochopila tak jí ještě vynadáte.
Nezlobte se,ale vidíte jen sama sebe.
Milá Romano,nechápu,proč by se měla omlouvat vaše sestra,Proč?vy jste jí napadla kvůli jejímu ne lehklému rozhodnutí,zkazila jste všechno hezké,co mezi Vámi bylo.
Místo toho,aby ste jí pochopila,jen mluvíte o sobě.
Představte si,že jsou i jíní lidé se svými problémy.
Chápete třeba i to,že Váš manžel je trpělivý a je s Vámi ikdyž nemáte děti?Napadlo Vás,jak se cítí on?Ale to už je něco jiného.
Stala se z Vás pěkná hysterka a měla byste s tím něco dělat.
.jpg)
svědčí to o její lásce k vám a to že vám o svém těhotenství, které z nějakého pro ní a jejího muže závažného důvodu musela ukončit, neřekla, protože věděla že vás to zasáhne bylo od ní ohleduplné a spíš by jste to měla ocenit
a jinak teda je všeobecně známé, že když se někdo moc snaží otěhotnět, tak to just nejde
Nicméně držím palce ať se vám to podaří 
Monik: 18:12: máš naprostou pravdu
k článku...vše už bylo napsáno. Romano já vás naprosto chápu jak se cítíte, mám podobné zkušenosti (ne teda s tak dlouhým čekáním, ale o dítě jde) a předpokládám že bych se cítila podobně, resp. taky bych to asi brala jako nespravedlnost a užírala se tím. ALE nikdy bych to nedávala sestře za vinu a ještě po ní chtít omluvu...to už je fakt síla!
A taky souhlasím s tím, jak tu někdo psal, že vám to sestra neřekla jen proto, že věděla že by jste byla nešťastná
Jeste mne napada pohled ze strany toho chlapa a to, ze Romany manzel je asi hodne trpelivy a nejspis ji ma moc rad.
Mam kamarada, ktery se s pritelkyni po devitiletem vztahu rozesel, nekolik let se jim nedarilo pocit dite. Ani se mu ale nedivim, byl to asi ocistec a sebevedomi to nejspis taky neprida.Kdyz jsme to rozebirali, tak rikal, ze uz vubec nemel radost ze sexu, pripadal si jen jako spermobanka. Merila si porad jen vaginalni teploty a i kdyz se kolikrat snazila ho "svadet", vedel, ze to dela jen kvuli plodnym dnum.
Muj muz rikal, ze by si asi pripadal hrozne v takovym vztahu, kde se sexualni zivot provozuje v prvni rade za ucelem oplodneni.
To se pak clovek ani nemuze divit, kdyz si ten chlap najde milenku.
.gif)
Romano, nečetla jsem ostatní reakce, ale musím uznat že opravdu hysterka jsi a ještě k tomu pořádný sobec. Myslíš jen na sebe. S takovou povahou si ani to dítě nezasloužíš.
Nezlob se, ale je to tak.
aj o tom je kniha, o ktorej som pisala nizsie
Almega... krasne a jasne napisane
Paní Romana just nemá dítě,protože se celých 7 let snaží!! o dítě !! Právě proto,že nemá pokoru před přírodou,která možná ví,proč nemají mít dítě,právě proto,že se něčeho domáhá,tak nemá nic...Až se nad sebou zamyslí,až se smíří s tím,že nemusí být vše po jejím,teprve tehdy ta vnitřní křeč pomine a dítě se zničehonic objeví!
Monik: Tak nějak, skoro jako by kvůli sestře přišla o dítě Romana.
Když jeden něco strašně chce a nemůže to mít, tak přece není možné považovat všechny, kteří by to mohli mít a nechtějí za padouchy. Jistě, u dítěte je tu ještě jistý morální aspekt, jde o život, ale ten Romana vůbec neřeší, takže jako analogie se to použít dá. Aspoň tedy v článku nikde není ani zmínka o tom, že sestra zničila život dítěte, že je to nespravedlivé vůči dítěti, že mělo právo na život. Jediné, čím se Romana zabývá je, že je to nespravedlivé vůči ní. Jako by sestra dostala dárek, nechtěla ho, tak ho vyhodila místo aby jí ho dala nebo aspoň zastrčila hluboko do skříně. Kdyby šlo o svetr, tak by to šlo, jenže u dětí to tak nefunguje. Z nespravedlnosti může Romana tak leda obvinit přírodu, ale ta na výčitky nereaguje.
Mozna by si to Romana nemela brat osobne. Kdyz ctu clanek znovu, mam z nej trochu pocit, ze Romana to bere jako by sestra provedla neco ji.
Jenze v prvni rade provedla sestra neco hrozneho sama sobe.
Obcas totiz v zivote clovek stoji pred rozhodovanim a vi, ze at se rozhodne jakkoli,nasledky rozhodnuti nebudou jednoduche ani v jednom pripade. Potom zvazuje, ktere z tech nasledku je schopen lepe unest a pro to se rozhodne. A Romany sestra se rozhodla takto, mozna i proto, ze neco takoveho nikdy nepodstoupila a netusila co ceka jeji psychiku. Verim dokonce i tomu, ze pokud by to vedela, mozna by rozhodovani bylo jine a mozna taky ne 
Kazdopadne ten, kdo si nasledky sveho rozhodnuti ponese sam, je Romany sestra.
Jen by mne zajimalo, co by v te situaci bylo jinak pro Romanu, kdyby se sestra rozhodla opacne. Romano, myslis, ze to by si zvladla psychicky lepe?
Napada mne, ze mozna ne a ze opravdu Romana potrebovala ten hromosvod pro nahromadene emoce. Ale na to si opet muze odpovedet jen sama Romana.
A i kdyby jsme ji tu uplne vsechny do jedne napsaly, ze je v pravu a sestra by se mela omluvit, co by se zmenilo?
