Nemůžu sestře odpustit, že šla na potrat
.jpg)
Stala jsem se černou ovcí rodiny, nemluví se mnou ani sestra, ani rodiče a postavil se proti mně dokonce i můj manžel. Připadám si strašně, jako vyvrhel a že se mne nikdo nesnaží pochopit. Nikoho nezajímají moje pocity, všichni mě označili za hysterku.
Je mi třiatřicet let, jsem sedm let vdaná a prakticky celé ty roky se snažíme o miminko. Strašně moc po dítěti toužím. Zkoušeli jsme už i umělé oplodnění, ale nepodařilo se. Roky mi utíkají a já se bojím, že nikdy nebudu mít vlastní dítě.
Své mateřské pudy si alespoň částečně hojím na dětech mé sestry. Je o pět let starší než já, je jí tedy 38 a má desetiletou a sedmiletou dceru. Své neteře opravdu miluji.
Teď se stalo něco, co se mne hodně dotklo. Kamarádka, která se přátelí i s mou sestrou, se přede mnou nechtěně prořekla, že v prosinci byla moje sestra na potratu. Byl to pro mne doslova šok. Vůbec jsem nevěděla, že je těhotná, nic mi neřekla, ačkoli máme, tedy spíš měly jsme, vždycky hezký vztah. Strašně se mne to dotklo. Že to přede mnou tajila a hlavně, že šla na potrat. Připadá mi to šílené, nespravedlivé, co já bych za děťátko dala a ona ho takhle jednoduše zabije, zbaví se ho jako nepotřebné věci.
Hned ten den, kdy jsem se to dozvěděla, jsem sestře volala a zeptala se jí, jestli je to pravda. Docela se kroutila, ale přiznala se. Prý mi to nechtěla říkat, aby mi to nebylo líto, když mně se otěhotnět nedaří. Vysvětlovala mi, že se sama na třetí dítě ve svém věku už necítila, že i pro ni to bylo hodně těžké se takhle rozhodnout. Dokonce se mi do telefonu i rozplakala a snad chtěla, abych ji ještě politovala.
Řekla jsem jí, že je sobec, že zavraždila nevinné dítě a rozhovor jsme ukončily ve zlém. Ona si pak postěžovala rodičům, ti to řekli mému manželovi a rozpoutalo se rodinné peklo, kdy se všichni postavili proti mně, podle nich jsem to přehnala a nemám žádné právo sestru za její čin odsuzovat. Nikdo z nich, včetně mého manžela, se ani trochu nezamyslel nad tím, jak mi asi je. Ano, já vím a je mi jasné, že nemůžu organizovat sestře její život a ona si má právo rozhodnout o tom, kolik bude mít dětí. Rozumově to vím, ale citově to pochopit nedokážu, jak mohla něco takového udělat. Mám pocit, že jí to nikdy neodpustím.
Rodiče na mne teď naléhají, abych udělala první krok a sestře se omluvila, pořád dokola mi předhazují, jak těžké to pro ni je, že na tom není po potratu psychicky dobře. Jak jsem na tom psychicky já, je patrně vedlejší. I manžel stojí na jejich straně a chce, abych vztah se sestrou urovnala. Už kvůli neteřím a celkově dobrým vztahům, které jsme předtím vzájemně měli, jezdili jsme společně i na dovolené.
Je mi pěkně zle. Připadám si jako vyvrhel. Možná jsem byla na sestru zbytečně příkrá, ale copak nikdo nepochopí, jak to pro mne je těžké? Omlouvat se mi vůbec nechce, možná by se spíš měla sestra omluvit mně, jestli chce obnovit náš kontakt. Co si o tom myslíte? Která z nás je v právu a která se nezachovala správně? Možná jsem moc přecitlivělá ze všech těch dlouhých let marného čekání na vlastní dítě. Já už vážně nevím, co je v téhle situaci správné a co ne.
17.1.2013 Rubrika: Pro maminky | Komentářů 111 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nemůžu sestře odpustit, že šla na potrat
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpeg)
Monik - 17.1.2013 11:09 - aha, nakonec byla, protože sice bych si splnila svůj sen, ale kluk by přišel o rodiče a i sebevíc milující teta by mu je nenahradila. A určitě by ho chtěli dostat za sebou a tak bych o něj asi stejně přišla, což by po několika letech bylo daleko bolestivější pro mě i něj. Dneska už je ženatý a zrovna čekají miminko, ale pořád je tak trochu i můj
Občas tu historku oprášíme a společně se tomu zasmějeme
.gif)
gemini: 
myslim si, ze keby sestra porodila tretie dieta, bola by si na tom psychicky este horsie. ja som to osobne prezila. nastastie umele oplodnenie vyslo na prvykrat a mame dvojicky
.gif)
A ještě něco... Romano...
Jsem stejně stará jako Tvoje sestra, je mi 38. Mám dva syny 10 a 8let. Pokud bych potřetí otěhotněla (a že by to bylo přes antikoncepsi a nechtěně...), půjdu po domluvě s manželem okamžitě na potrat. Ano, asi bch to vnitřně potom hodně dlouho vstřebávala... A poslední, co mi v tu chvíli bude zajímat budou pocity KOHOKOLIV!
A ještě aby mi kvůli tomu někdo nadával!
ano Romano - tvoje rodina má pravdu. Chovala ses jako hysterka a sestře by ses měla omluvit. Nejsi tu od toho, abys jí diktovala jak má žít a kolik dětí si má pořídit, ani od toho, abys ji odsuzovala, mentorovala a nadávala. Chápu tvoji bolest nad nedařícím se početím, je to jistě jedna z největších bolestí, které mohou ženu potkat, ale vlastní bolest není žádná omluva pro bolest způsobovanou druhým a ty jsi své sestře ublížila. Howg
Já bych se ještě zastala Tvé ségry, Romano, že to řekla kamarádce. To přece není chyba. Je opravdu hodně moc věcí, které se s mladší ségrou neprobírají a s kamarádkou ano - mám to stejně.
Akorát ségra asi kamarádku špatně odhadla, když to dotyčná vykvákala TObě (nechtěně se prořekla - no stane se..)
no já bych i řekla že sobec jsi spíš ty Romano, myslíš jen na sebe a vůbec ses nesnažila vžít do pocitů sestry...........čtu to znovu a cítím z toho jen já, já, já,.....promiň
PEGG: No myslela jsem v tom, ze jsi pak byla nakonec rada, ze se vratili zpatky.
Romano promiň ale jsi hodně mimo, co ti je do sestřina života , do toho co dělá, jak jedná....je snad nesvéprávná ???..............tvoji touhu po dítěti hodně chápu ale co ti je do toho co dělá dospělá sestra, byla to její volba atobě po tom vážně nic není................
Milá Romano, reagovala bych úplně stejně jako tvoje sestra. Jít na potrat je hodně těžké rozhodnutí, které ji bude trápit do konce života a určitě jí i záleželo na tom aby ty ses o tom nedozvěděla. Právě proto, aby ochránila tvou psychiku,ušetřila tě trápení,že ty děti nemáš. Co bys chtěla? Aby to dítě porodila a ty sis ho občas přišla půjčit na procházku s kočárkem? Je fakt, že mimino by ti možná pomohlo otěhotnět,ale pak by ses věnovala svému dítěti a sestra by vychovávala dítě,na které si už původně netroufla.
Shodou okolností ve stejné situaci byla moje 17tiletá sestřenice před x lety,nemohla otěhotnět její starší sestra. Tam se rodina semkla, o potratu se nikdy nikdo nedozvěděl až do smrti sestry v 42 letech na rakovinu žaludku (možná i proto se tělo bránilo těhotenství?)
Romano,
musela bych napsat to co ostatní zde píší.Co si představuješ?Že Tvá sestra přijde za tebou a poradí se? Na to je již dospělá a rozhodnutí bylo na ní a jejím manželovi.Ne na tom jak se s Tebou poradí.Chápu,že je to pro Tebe težké,léta se snažit o miminko,které nepřichází,ale Tvá sestra na Tebe podraz neudělala! Já bych jednala tak jako Tvá sestra.
Přeji Ti hodně štěstí abys ses vrátila do pěkného rodinného vztahu ale i Ti moc přeji,aby ses dočkala svého vytouženého dětátka
Ty jsi ty a sestra je sestra. Jedna za druhou jednat nemůže a žít si musí každý svůj život. Sestře jsi hodně ublížila, tvoje touha po dítěti tě zaslepila. Měla by ses jí omluvit, jistě to pro ni bylo těžké rozhodování a určitě ji to trápí. A tys jí ještě dodala. Nemůže za to, jestli to s dítětem tobě nevychází a tvoje dítě by to přece ani tak nebylo!
.jpg)
Stanik: 9.11 souhlas taky jsem n a to myslela 
Verera: 10:06 Taky to tak vidím.
Představme si, že by se Romanina sestra rozhodla to třetí dítě porodit. Je možné, že by jí za její štěstí otěhotnět, Romana skrytě nenáviděla ještě víc, než za potrat.
Dnes není lehké vychovat dvě děti tak, aby jim nic nechybělo a nestaly se terčem posměchu "bohatších" dětí. Jestli se Romanina sestra s manželem rozhodla, že už se na výchovu a zabezpečení dalšího dítěte necítí, je to JEN jejich rozhodnutí, do kterého nemá nikdo co mluvit.
Předpokládám, že sestřiny děti nastoupily do školy/školky, a ona se konečně může vrátit do práce. Nejen pro její další život, ale i pro ekonomickou situaci rodiny, je to jistě přínos.
Rodit děti jak na běžícím pásu, bez možnosti zabezpečení, dokáže jen hlupák nebo parazit.
V 38mi letech, po dvou dětech, se sestra nemusela na další dítě cítit ani zdravotně.
.jpg)
Můžu tisíckrát chápat jak se cítíš, ale to co děláš správné není. Tvá sestra ani nikdo jiný nemůže za to že nemáte děti. Nemůžeš nutit někoho aby měl dítě jen proto, že to chceš Ty. Protože Ty chceš dítě, tak to neznamená že si ho musí pořídit Tvá sestra abys měla aspoň něco.
Za co konkrétně by se Ti měla sestra omluvit? Měla by říct ,,omlouvám se Ti, že jsem si dovolila otěhotnět, když se to tobě nedaří, promiň že mám děti, omlouvám se že se mi v životě stalo to, co jsem nikdy nechtěla - otěhotněla jsem a na další dítě nemám sílu, promiň že jsem ti vzala další dítě na které si budeš naplňovat své mateřské city, promiň že si svém životě rozhoduju sama se svým mužem?"
Osobně ti řeknu, že mě by hodně vadilo, kdyby mé děti měly být objektem nenaplněného toužení, místo toho abys je měla prostě ráda. On je v tom docela rozdíl, ať se ti to líbí nebo ne.
Radím ti dobře, vyhledej odbornou pomoc a gynekologickou fakt nemyslím, protože Ty už nevíš co děláš.
Pokud chceš vztahy napravit, omluv se sestře, protože ona Tě chránila, myslela na tvé city a ty na oplátku myslíš jen a jen na sebe.
Napadlo tě že právě sestra ti může pomoct najít člověka které pomůže Tvé duši a naučí Tě aby jsi ze své touhy nedělala hovadiny jako právě děláš a Ty můžeš zase pomáhat své sestře vzpamatovat se zse smůly ze které hledala s těžkým srdcem východisko?
Nebo jsi si vážně myslela, že by dítě,,dala"?????
Já jsem ten poslední kdo by nechápal, kam vede trápení jakéhokoliv druhu. ale nemůžu z toho obviňovat jiné.
