Místo babičky maminkou? Pomozte mi v rozhodování, prosím.
.jpg)
Je mi jasné, že za mne žádná z vás tak závažné rozhodnutí neudělá, to musím já sama, respektive my dva s manželem. Přesto bych ráda slyšela vaše názory na problém, či spíše situaci, kterou právě řešíme. Jsem totiž těhotná.
Na tom by asi nebylo nic divného, kdyby mi nebylo už čtyřiačtyřicet. S manželem jsme se brali v době, kdy jsem byla sotva po maturitě a on byl na vojně. Důvodem bylo těhotenství. Ve dvaceti se mi narodil první syn, za další tři roky druhý a hned po roce ještě holčička. Máme tedy tři děti, kterým je dnes 24, 21 a za pár měsíců 20. Nejstarší syn je již samostatný, mladší právě odjíždí pracovně do Anglie a nejmladší dcera se chystá na vysokou školu.
A teď se stalo, že jsem, samozřejmě neplánovaně, otěhotněla. Stačil na to jeden jediný měsíc, kdy jsem musela vysadit HA. Teď jsem v sedmém týdnu a s manželem zvažujeme všechna pro a proti. Přece jen nám už není dvacet, mně je, jak jsem psala, čtyřiačtyřicet, manželovi o dva roky více. Zkrátka jsme pomalu ve věku, kdy bychom se měli spíše připravovat na vnoučata. Místo toho řešíme moje těhotenství.
Ačkoli to rozhodnutí vypadá poměrně snadno, sama bych, kdyby mi nějaká kamarádka v mém věku řekla, že čeká dítě, byla okamžitě pro potrat. Jenže tohle není dítě žádné kamarádky, tohle je dítě moje. A já zjišťuju, že v tomto ohledu si spolu rozum a cit nějak nerozumějí. Citově bych to malé moc chtěla, dokonce si myslím, že bych si ho i užila, rozumově se bojím. Komplikací, vývojových vad, toho, že mi bude s postupujícím věkem ubývat sil a nebudu mít na postupně rostoucí dítě sílu ani trpělivost. Děsí mne představa, jak mám ve svých šedesáti letech doma puberťáka.
Mluvíme o tom s manželem horem dolem a oba jsme velmi nerozhodní. Máme to tak padesát na padesát. To malé chceme a zároveň nechceme, respektive bojíme se. Zdravotně jsme oba v pořádku, kondici máme dobrou, hodně sportujeme, byť jen rekreačně. Finance by snad taky neměly být problém, synové už žijí ve vlastní režii a dcera chodí už od sedmnácti let na brigády a vydělává si na parádu apod.
Proto jsem se rozhodla zeptat ostatních žen, jak se na mateřství v tak pokročilém věku dívají a zda třeba samy nemají svou vlastní zkušenost. Možná byli to pomohlo vytvořit si alespoň trochu obrázek, co mne případně čeká. Možná vám připadám jako blázen a rovnou mi řeknete, nad čím proboha uvažuju a ať okamžitě mažu k doktorovi. Ale třeba se do mých pocitů dokážete vcítit… Předem vám moc děkuji za vaše příspěvky.
18.6.2013 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 104 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Místo babičky maminkou? Pomozte mi v rozhodování, prosím.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
tornado-lou: do 12 tydne to dite neni, striktne se ridic zakonec, pro me osobne je dite ditetem,az kdyz se narodi....
Nechci fusovat do filozofie ani teologie, ale oni neřeší otázku jestli se pro dítě rozhodnout nebo ne. Oni už ho mají!!!!! to podle mě dost mění situaci.
No a mé máme je 62. Samozřejmě už to není co to bylo, ale fakt není nemohoucí ani senilni.
.JPG){kind=avatar}
inini: Myslíš, že nelitovali, nebo víš, že nelitovali? Teta měla posledního syna ve 43, strejda měl 50. Syna oba milovali. Přesto teta mnohokrát řekla, že ho neměli mít, že už na něho neměli dost sil a kluk jim přerostl přes hlavu, že to nikomu nedoporučuje.
Nessie: Je to trochu OT, ale přidám se: Ve čtyřiceti jsem se cítila hůř než v 55. Synovi bylo 12, dceři 9. lítala jsem jak hadr na holi, každý den nějaký kroužek (bez auta a na různých místech), do toho ne úplně nenáročné povolání, snaha udržet si štíhlou postavu, v pátek večer jsem padala únavou. Když děti odrostly, měla jsem čas na sebe a vzpamatovala jsem se. Další dítě by mě zabilo. Manžel byl fit, ten se těch dostihů nezúčastňoval. Pak přišla padesátka a manžel začal padat únavou, ač štíhlý sportovec (nebo právě proto), bolesti zad, kloubů, závratě. Trvalo to pár let a vzpamatoval se. Holt - tělo není stroj a nemůžeš ho posuzovat podle jeho stáří. Ostatně ani u auta není stáří jediné kritérium - kamarád má vůz o dva roky starší než my, je to rezavý šrot, naše má drobné mouchy, ale jinak je v pořádku. Jeho stálo na ulici, naše je garážované. Víš, to je problém vás sportovců - myslíte si, že všechno zvládnete a že ti ostatní jsou lemry líné. U svých kamarádů vidím, že nejhůř jsou na tom ti, co svoje tělo zanedbávali, a to jak tím, že ho netrénovali a provozovali gaučing a žraning, tak u těch, co ho neposlouchali a museli dohnat to, co nestihli, když jsme tu byli zavření za dráty. Ti, co berou vše lážo plážo, ani ležení, ani polykání výkonů, ale jen tolik, kolik jim jejich tělo dovolí, ti jsou víceméně v pořádku.
inini: No mě už to tady zarazilo několikrát dřívě - čtyřicátnice - ženské, co by měly být v plné síle - tady skuhrají jak nemůžou na nohy, kolena bolí, záda bolí, jsou unavené, nemají energii, potřebují hodně spát - proboha! Co budete dělat za 20 let? To už je pak fakt na tu truhlu spíš. 
Nessie: Naprostý souhlas!!! Je mi o 25 víc než Tobě, ale taky se ještě do truhly nechystám 
Je to teda trochu mimo téma - ale jak vás tak čtu, dámy, tak se nestačím divit - to jste opravdu, opravdu některé z vás ve 40 nebo po čtyřicítce takové trosky?? Teď neřeším, jestli donosit nebo nedonosit dítě ve 44 letech, ale mě teda z některých příspěvků jde hlava kolem - zelený zákal, klouby v háji, záda v háji, psychika v háji, únava atd.....no mě to připadá, jako by to psaly spíš šedestánice než čtyřicátnice...
Mě je 42 a cítím se teda naprosto v pohodě, alespoň zdravotně a co mám stejně staré kamarádky, tak jsou na tom podobně - sportují, žijí aktivně, jezdí na pohybově náročné dovolené....neříkám, že nikdo nemá žádný zdravotní problém, to ano - ale nikdo z nás není taková troska, jak je tady předkládáno....
Můj manžel je stejně starý a před 14 dny absolvoval úspěšně Spartan race, taky žádný invalida.
Já nevím - jestli jste ve čtyřiceti se zdravím v háji - co budete dělat v šedesáti?? Jezdit na kolečkovém křesle? 
Jak jsem se dívala, většina rad je PROTI. Já tedy nevím... vždyť je to zázrak! Kolegyně měla taky třetího kluka jako "poruchu"- jak to chybně diagnostikoval gynekolog. Myslím, že ani chvilinku nelitovala!!!
.jpg)
illča, Monik: Právě že táta bráchu měl moc rád, věnoval se mu, bral ho na výlety a tak. Absolvoval s ním veškeré společenské i školní akce. Tak nevím, v povaze to asi nemá... Po letech jsem mu řekla, jak moc mě mrzí, že se mnou prostě nic nezažil jako táta, a on mi řekl, že už si připadal a připadá starý a že měl pocit, že už mi prostě jako dítěti nerozumí...
annie: Vlastne me ted napada, ze Mirka z clanku uz vi, jaky je jeji muz smerem k detem a tak muze dopredu odhadnout jak by se choval k tomu dalsimu. Pokud mu nejsou lhostejne a zajima se o ne, tak pravdepodobne by se zajimal i o to nejmladsi.
Podle me se tyhle veci vekem moc nemeni, spis se priklanim k tomu, ze je to o te povaze
annie: Asi ne, ten muj je jeste nazivu az moc.
Zrovna vcera jsme tu po sobe rvali na dvore, ze to muselo byt slyset az na konec vesnice
Cely zivot na me kasle, vubec nic o me nevi, nikdy se nezajimal, akorat vzdycky dovedl dobre kritizovat a hledat chyby a ted, kdyz uz jsem dospela a mam svoji rodinu, tak mi zacal kecat do zivota a nejak tezce nese, ze o to nestojim
A ja jsem zase povaha, ze jak se do lesa vola, tak se z nej ozyva, takze meli sousedi o zabavu postarano. Holt uz tatik pochytil za ty leta moresy od sve tmave zeny
.JPG)
Monik - nemáme stejného otce? Měl mě ve 26, ale zájem nulový, neznal mě... Zachraňovala to mamka.
Takže hodně to ovlivňuje povaha, osobnost...
Mě měla maminka v 36 - na tu dobu pozdě - jsem čtvrté dítě ze třech porodů a nebylo to nic moc - ale kvůli tomu, že mamka ve 40 vážně onemocněla.
Otec byl o 9 let mladší a nakonec maminka zemřela v 61 letech a otec před rokem a půl v 57...
To si jeden fakt nevybere.
Tygřík: To mi pripomina meho otce. Akorat ze ten to ma v povaze, nebot kdyz jsem se narodila, tak mu nebylo jeste ani tricet. A za cely zivot se o me vubec nezajimal. Kdyz nad tim tak premyslim, tak me vlastne ani nezna, pres to, ze zijeme docasne v jednom baraku 
Takze vek tam asi roli muze hrat, ale asi je to hodne i o povaze.
Znam lidi, kteri jsou s detmi stastni a venuji se jim s radosti i kdyz jsou starsi a pak znam mlade, kolem dvaceti a je jim dite na obtiz
Jinak souhlasim s annie: 12:27
ploduska: Pokud by nechtěla žít sama za sebe, tak má zřejmě sklony k masochismu.
Sebeobětování je chvályhodné, ale má mít rozumnou mez. 
