Existuje ideální věk na mateřství?
V posledních letech jako by se mezi ženami rozhořel boj na téma mateřství. Matky obtížně chápou ty, pro něž je mateřství cosi jako naplnění nejhrůzostrašnějšího snu, a naopak. Mladé maminky si pochvalují vitalitu, dostatek energie a některé si myslí, že když se matkou stane žena starší pětatřiceti let, její dítě je odsouzeno k nudnému dětství v područí vyhaslé, přespříliš starostlivé maminky.
Jenže život neřídí žádné modely ani všelijaké předsudky. Některé jsou mezi lidmi velmi oblíbené, jelikož podle nich je všechno předem jasné. Každá jsme jiná, každá máme odlišné priority, názory, dispozice.
Zeptala jsem se několika žen ze svého okolí. Ačkoli jsou naprosto rozdílné, jedno mají společné: se svým životem jsou spokojené a neměnily by.
Tereza, 25 let, maminka dvouletého Tomáška
„Když jsem zjistila, že jsem těhotná, zaskočilo mě to. Dítě jsem chtěla, ale později. Bála jsem se, jak všechno zvládnu, a přiznám se, že mi bylo líto i svobody, kterou ztratím. S postupujícím těhotenstvím jsem se ale na miminko těšila čím dál víc a dnes si neumím představit, že bych Tomáška neměla. Sportujeme, cestujeme, žijeme aktivně, i když samozřejmě všechno musíme přizpůsobit jemu. Nemám pocit, že bych o něco přišla. Naopak.“
Majka, 39 let, maminka půlročního Tadeáše
„Nikdy jsem nebyla vyloženě mateřský typ. V době, kdy moje spolužačky rodily jako na povel, jsem se modlila, aby mě něco takového taky nepotkalo, a poctivě jsem polykala antikoncepční pilulky. Ve třiceti jsem se vdala a v názoru na rodičovství jsme se s manželem shodli. Ani jeden z nás se netoužil rozmnožovat. Jenže pak se mi přehoupla pětatřicítka a já se nepoznávala. Přišlo to jako blesk z čistého nebe, po dítěti jsem začala neuvěřitelně toužit. Muž byl chvíli vlažnější, ale nakonec ´podlehl´. Teď jsme oba šťastní rodiče a nechápeme, proč jsme tak dlouho otáleli.“
Kristýna, 47 let, bezdětná
„Když mi bylo dvacet, bylo téměř povinností každé dívky v tomto věku vdát se a co nejdříve přivést na svět potomka. Já byla ještě v pětadvaceti svobodná a bezdětná a okolí mě považovalo za starou pannu. Bylo mi to jedno. Po dítěti jsem netoužila a všechny řeči o tom, že jednou budu litovat, ale to už bude pozdě, mi šly pěkně na nervy. Dnes je mi 47 a musím říct, že nelituji. Nemyslím si, že bych o něco zásadního přišla. Jsem šťastně vdaná a žiju tak, jak mi to vyhovuje.
Blanka, 33 let, čtyři děti
„Takhle velkou rodinu jsem neplánovala, ačkoli po dítěti jsem toužila už na střední škole. Kamarádky si ťukaly na čelo, ale já jsem si nemohla pomoct. První syn se mi narodil v jednadvaceti a druhý deset měsíců poté. Otěhotněla jsem ještě v šestinedělí. Tenkrát to byla pěkná honička, protože starší ještě nechodil a k tomu novorozenec. Nijak zvlášť mi to však nevadilo. Byla jsem utahaná, ale brala jsem to tak, že se s tím musím porvat. Když byl mladšímu synovi rok a půl, otěhotněla jsem potřetí. Plánovaně. Moc jsme si přáli holčičku a to se nám vyplnilo hned dvakrát, protože se mi narodila dvojčátka. Teď už jsou všechny děti z nejhoršího vypiplané a je to fajn.“
Myslím, že podobně by se dalo pokračovat donekonečna. Každá jsme jiná a jeden jediný univerzální recept na zaručeně šťastný život neexistuje.
Na závěr jsem připravila stručný výběr „vražedných vět“ o ženách a mateřství. Kterou z nich slýcháte nejčastěji? Případně – používáte je také? Klidně můj výčet ještě doplňte o své oblíbené perly.
12.9.2012 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 121 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Existuje ideální věk na mateřství?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..JPG){kind=avatar}
loupák: Nedá se to vysvětlit. Bojíš se o obě děti, ale ten strach není dvojnásobný. Není čas přemýšlet nad tím, co by, kdyby. U druhého už se neřeší spousta věcí, které u prvního byly problém. Protože už je člověk jednou zažil a ví, že to dopadlo dobře. Kromě toho se ty děti učí jedno od druhého. Nejenom lumpárny, ale i to dobré. Znám rodinu, kde mají autistické dítě. Jeho vývoj se velmi urychlil, když se narodil zdravý mladší sourozenec. To starší se učí komunikovat tím, že to odkoukává od mladšího. Obráceně to všichni známe. Dvě děti neznamenají dvojnásobek práce, naopak je to často výhoda, když se to vhodně ukecá, tak to starší s tím mladším pomůže. Tedy ne tak, že se desetiletému hodí na krk dvouleté a starej se. To by sourozenecké lásce moc neprospělo. Ale podobně staré děti s podobnými zájmy se mohou lépe zabavit (aspoň občas) než samotné dítě, které potřebuje někoho, kdo se mu bude věnovat. Neber to tak, že agituji za dvě děti, vůbec ne, každý se musí rozhodnout sám.
.JPG)
Nika - tak jsem si spoustu věcí myslela podobně jako Ty....
Realita je jiná. 
Ale třeba se Ti podaří držet se naplánovaného modelu. 
Nika1: nechci rýpat ani ti tvrdit, ze teprve uvidíš, ale zajímalo by mě, jak si představuješ mít dítě a neplánovat podle něho. ono to tak fakt je, ze se mu musíš přizpůsobit i když tě to omezuje. Tím teda myslím přizpůsobit se jeho potřebám a ne jeho rozmarům.
A kdy bude druhý? Jedna moje známá měla dítě a pak musela na operaci a víc dětí mít nemohla. Na tuto otázku (nikom po tom přeci nic není kolik chce mít dětí) odpověděla jedné protivné drbně: No podle toho, kdy nám přijdete svítit, protože po tmě nám to evidentně nejde. A bylo po dotazech. 
Za mě: Ideální věk na pořizování dítěte je, když ho ten dotyčný mít chce. U někoho nepřijde nikdy, u někoho přijde brzy, u někoho pozdě. To si musí vyřešit každý sám v sobě.
Žádná z těch vět mě nerozčiluje, byť jsem si některých v mládí dost "užila". Ani je nepoužívám. S poslední větou souhlasím. Jenže si zároveň myslím, že když žena nechce mít děti, je lepší, když je nemá. Na stará kolena by tak jako tak byla sama. Hormony sice pracují a odpůrkyně dětí se může stát starostlivou matkou, ale taky může být citově plochá a dítě o ni nebude v dospělosti stát, protože zdědí její geny a nebude se k ní nijak vázat. Nic se nemá lámat přes koleno.
Lépe vycházím s ženami, které jsou dobrovolně bezdětné než s těmi, které se nomohou dívat na cizí kočárky a cizí děti, protože jejich touha po dítěti se změnila v posedlost.
.gif)
Bellana: tohle taky nechápu,,jedno je pro strach,,
a dvě snad né? to je snad dvojnásobný
...přiznávám,já mám jen jedny nervy na jedno dítě
Kdy bude druhý?
..tak na tuhle otázku jsem přímo alergická!.....přiznám se,že po osmi letech už mě věčný vysvětlování PROČ nemáme druhý,nebo KDY bude druhý ,přestalo bavit a pro klid v rodině i přátel jsme začali tvrdit,že tomu necháváme volný průběh a uvidíme...kupodivu,to lidem stačí...jak se říká,, vlk se nažral,ale koza zůstala celá,,
Linda: Víš, ona to tak úplně kravina není. Není to tak, že si řekneš, že máš ještě jedno a tak se nic neděje. Ta bolest musí být hrozná, ale kvůli tomu druhému se musíš vzchopit a žít dál. Když máš jen jedno a něco se stane, tak se z toho zvedá hůř. Teda si myslím, bohudík to neznám na vlastní kůži. I když jsem znala ženu, které zemřelo třetí dítě ze čtyř, ona se z toho nedostala ani kvůli té nejmladší. Spáchala po pár letech sebevraždu. Lidé fakt nejsou stroje.
Tyhle věty slýchám všechny. Momentálně jsem tak vyčerpaná, že otěhotnět by byl zázrak. Dokonce uvažuju o změně zaměstnání. Dítě bych ale chtěla, jen budu asi uplatňovat jiný model než dnešní matky, pro něž je dítě středobodem světa a kolem něhož se vše točí a plánuje tak, aby byl rozmazlenec spokojený. Uvidíme.
Tyhle věty slýchám všechny. Momentálně jsem tak vyčerpaná, že otěhotnět by byl zázrak. Dokonce uvažuju o změně zaměstnání. Dítě bych ale chtěla, jen budu asi uplatňovat jiný model než dnešní matky, pro něž je dítě středobodem světa a kolem něhož se vše točí a plánuje tak, aby byl rozmazlenec spokojený. Uvidíme.
mě ještě míchají kecy ohledně pohlaví dětí - soucitné pohledy, když jsem někde řekla že čekám chlapečka (kecy typu "no to si užiješ"), kecy "tak to se máte, že máte chlapečka a holčičku, to už nemusíte mít další, co?" (další nechceme, ale určitě to není proto, že máme od každého kus), případně řeči "ježiš, proč máte dítě na vánoce" - ono totiž děti má skoro každý, a každý byl sám dítětem, takže se každý cítí oprávněn do toho druhým kecat... ohledně třeba atomové fyziky takovéhle rozpory nejsou
annie: je to jak rika linda. s druhym ditetem je to daleko daleko jednodussi. už víš, která bije. předpokládám, že třetího si ani nevšimnu.
mě vytáčí věty: Dvě takhle brzo po sobe? no to bude makačka (od lidí, kteří mají jedno nebo daleko od sebe, takže prd ví o co jde)
a ještě víc: dvě děti? no tak už to máte za sebou! (jako by tři a víc bylo zakázaný) to mi vadí asi nejvíc. to že se implicitně předpokládá, že děti budou dvě a víc nebo míň je divný
.jpg)
annie: ...z vlastni zkusenosti bych rekla, ze druhé je opak....u prvniho nevis, tapes, vsechno zkousis poprve, u druhyho uz vis co a jak a nemas na nejake tapani a premysleni moc casu . Nejhorsi u druhyho bylo kojeni, protoze starsi presne v tu dobu zarlila. Vsechno ostatni kolem mimina ti starsi muze pomoci a delat s tebou - prebalovani, koupani, chovani....ale kojit jaksi musis ty, takze jsem treba drzela mladsi u prsu a starsi sedela vedle me a cetla jsem ji, nebo mi starsi neco malovala a já si s ni povidala o tom co maluje a jake barvy...proste aby mela pocit ze jsem i jeji. Ale jinak ten sok s prvnim...byt vzhuru nohama, nevyspani, bordel, pradlo, lahvicky atd to uz s druhym je automaticky, zadny sok se nekoná, jenom proste más bordel od obou - vice hracek vsude, vice pradla a tak. Nejdulezitejsi je naucit je spat najednou ve stejnou dobu, moje spaly na stridacku a navzajem se budily a to byl des...v podstate az ve skolce se nejak jakz takz zkoordinovaly
A s tim strachem to je kravina....to jako kdyby se neco stalo jedináckovi tak me to skoli ale pokud mám jeste jedno v zasobe coby rezervu tak tragedii preziju ok, nebo co....pekna kravina 
.gif)
malýmu bude 9 měsíců a od jeho narození poslouchám řeči typu: kdy bude druhý, snad nechcete jedináčka, tak ještě holku do párečku apod. Nějak lidi nechápou, a já to asi neumím vysvětlit, že prostě chci jedno a hotovo.
Nesnáším, když někdo podbízí, že třeba budeme mít obrovské štěstí a bude to "páreček"...
Jsme na malýho s manželem sami - takže nám zatím jedno dítě stačí. Kolikrát mám toho nad hlavu - myslete si, co chcete...
A taky posloucháme chytré řeči...
Třeba:" jedno je pro strach...." A dvě ne? O dvě se budu bát míň než o jedno, nebo je strach dvojnásobný?
"Jedno dítě je Havaj, počkej až bude druhé..." Když řeknu, že si tedy tu Havaj hodlám užívat ještě pár let, tak na mě čučí jak péro...
