Když vás honí mlsná...Jsem váhavý střelec a bojím se špatného rozhodnutí. Poradíte mi?
Milé ženy, vím, že má každá z vás svých starostí dost a ty mé vám možná budou připadat směšné, přesto bych vás ráda požádala o váš pohled, názor, zkušenost. Manžel už na toto téma se mnou totiž odmítá diskutovat, protože prý hledám problémy tam, kde nejsou, a vytvářím si je sama. Asi má kus pravdy.
O co jde. Mám nastoupit po mateřské dovolené do práce. Navzdory dnešní době, kdy místa nejsou, na mne se usmálo štěstí a mám možnost vybrat si ze dvou nabídek. A v tom je ten zakopaný pes. Kdybych ten výběr neměla, bylo by vše jasné, ale tím, že mám možnost volby, nevím, k čemu se přiklonit, a bojím se, že se rozhodnu špatně. K pozdější nápravě už totiž příležitost nebude.
Jsem zdravotní sestra. První pracovní nabídka je dětská sestra na ambulanci u nás na sídlišti. Na první pohled se to jeví téměř ideálně: Mám to blízko, pevná pracovní doba, malý kolektiv (navíc se se všemi znám a dobře s nimi vycházím). Jediný zápor je služba dvakrát v týdnu až do šesti večer, ale ani to není neřešitelné, hlídání k dětem mám, maminka je v důchodu a ochotná. Přes všechny tyto klady je tam přece jenom něco, co mne brzdí. Nikdy jsem nechtěla pracovat na ambulanci a už vůbec ne na dětské. Prostě mne taková práce nijak nenaplňuje, navíc 
se v ní v podstatě nemám kam posunout.
Druhá pracovní nabídka je do jedné prestižní kliniky, kde bych pracovala jako sestra klasicky na směny. Vyhovovalo by mi to, navíc díky mamince bych měla děti zajištěné. Otázkou je, jak dlouho by to mamka takhle pravidelně vydržela. Práce na klinice by mne vyloženě bavila, obnáší však doplnění studia a složení zkoušek. Nevím, jak bych s dětmi a při plném pracovním úvazku zvládla ještě studovat. Z toho mám obavy. Navíc je na klinice možný kariérní postup. Nejsem sice kariéristka, ale vědomí, že se máte kam posouvat, je určitě příjemné. Problém je v kolektivu. Na oddělení, kam bych měla nastoupit, je několik mých bývalých kolegyň a jedna bývalá nadřízená, se kterými jsme se v lásce zrovna neměly.
Platově je obojí plus minus stejné, lepší vyhlídky do budoucna jsou na té klinice.
Už nemám moc času na konečné rozhodnutí, skoro z toho nespím a pořád dokola se přemílám, co by bylo lepší. Ambulance, která mne neláká ani nebaví, ale je tam svým způsobem klid, kolegiální pohoda, volné víkendy a svátky? Nebo klinika, směny, víkendy, noční, nutnost studia a zákeřné kolegyně, nicméně pracovní náplň a vyhlídka do budoucna, která mne opravdu velmi, velmi láká?
Čemu byste na mém místě daly přednost vy?
10.5.2012 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 126 | Doporučit článek | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,5/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem váhavý střelec a bojím se špatného rozhodnutí. Poradíte mi?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
PEGG: Starší děti tě nepotřebují v tom, že si samy dojedou na kroužky, samy udělají něco k večeři, ale to neznamená, že jim je jedno pokud se s rodiči skoro nevídají.
Synovi je 13 a vyloženě si užívá, když si uděláme odpoledne jen pro sebe a někam vyrazíme. A oba chtějí najednou před spaním číst. Teď už jsou to knížky, které zajímají i nás, třeba jsme se pustili do Zeměplochy a baví to všechny. Věřím, že co se do dětí investuje (myslím hlavně čas a společné činnosti), to se neztratí a pokud to člověk zanedbá, může se dočkat ošklivého překvapení.
Pokud budou mít děti pocit, že práce je pro rodiče důležitější než oni, nebudou k nim mít takový vztah jaký by měly mít. A ta práce to neocení.
Kariéru taky nějak nechápu. Leda tak ještě práci, která je sama o sobě velkým koníčkem a postup z toho tak nějak automaticky vyplyne aniž by se člověk snažil, jako známka toho, že to dělá dobře. Ale i tak je potřeba to dětem nějak vynahradit a obávám se, že to u těch malých je hodně obtížné.
Stanik: pripojuju se k prekvapenym a fandim ti 
A ze bys zmenila nazor na materstvi, to me ani ve snu nenapadlo, to uz by byla ode me troufalost, takove mysleenky... 
PEGG: 13:33 Apage Satanas 
.jpeg)
Jarča* - 10.5.2012 13:48 - možná víc než ti malí a není to o tom, že by to nezvládli, ale prostě jim je samotným doma smutno A hlavně, každý kdo si pořizuje děti, by si měl uvědomit, že je to na celý život a že by měly být na prvním místě, alespoň tak to cítím já. Tím nechci říct, že jim musíme stát za zadkem i v jejich dospělosti, to rozhodně ne, naopak nechat je dospět je taky velké umění, ale stejně jsme si ti nejbližší lidé
PEGG: s tím odrůstáním dětí máš pravdu, naše 13letá slečna je sice schopná být sama doma jakkoli dlouho, ale moc nechce, je radši, když jsme tam s ní. A musím říct, že mě to těší :-) Myslím, že náctiletí taky potřebují zázemí.
Stanik: Asi to není "O zmoudření Staníka", ale o přehodnocení žebříčku hodnot.
Zdraví by mělo být vždycky úplně nejvýš, a Ty jsi na to právě přišla. 
Nessie: 13:13 - presne.
Jo, ještě jsem chtěla podotknout, s tím odrůstáním dětí to není jen tak, já teď musím chodit se 17letou dceru k doktorům, protože bez doprovodu ji ani neprohlédnou, zrovna dneska jsme strávily skoro tři hodiny na alergologii
Stanik - 10.5.2012 13:27 a víš, že mě to napadlo, jestli náhodou nedojde i na ty děti nebo alespoň na jedno Ale máš naprostou pravdu, člověk musí hlavně žít a ne jen pracovat. Jsme tady jen na návštěvě a s sebou si stejně nevezmeme ani majetek, ale ani kariéru
Stanik: Tak to myslím ani nikdo nečekáme....
Nessie: PEGG: a vubec... no jo asi na "stara" kolena měknu... a nebo že bych dostala rozum? ( ale vocaď pocadˇ holky...maminka ze me fakt nebude)
PEGG: ono to tak bylo... v podstate az do lonska... pak se stalo par rodinnych katastrof... odesla babička, po ni pul roku táta a jako "tresinka" nas milovanej prvni pes. V lednu nam vyhodili kolegu, delame kazdej s kolegou za dva... uz predtim toho bylo hafo... no a kdyz jsem za ty 4 mesice dvakrat lehla s nemoci, protoze jsme proste byla uz fyzicky na dne... domacnost zacla pripominat kulnicku na drivi... a ze me stal uprskany protivny a vecne totalne vycerpany jedinec... proste jsem si vybrala, ze takhle to dal nechci. Sice se nechystam na rodinny zivot s detmi... ale proste praci vypinam odchodem z baraku.
Práce ani kariéra není zajíc, neuteče
Když se podívám zpět, tak musím říct, že to že jsem až do deseti let své dcery pracovala na zkrácený úvazek, na 6 hodin, bylo dobré rozhodnutí.Sice některé příležitosti utečou, ale jiné se zas objeví. Ono to fakt nefunguje tak, že by člověk permanentně profesně rostl, ten postup je třeba pár skoků nahoru, pak dlouho nic, někdy třeba i trochu zpět. A život fakt není o práci, soukromý život je pro pocit spokojenosti daleko důležitější.
Jo, Stanik dneska asi překvapila spoustu lidí...
To jsme od tebe nečekaly, fakt! Taková škoda, že nebydlíš v Brně, fakt!
PEGG: No vždyť - nechápu, co je na práci tak úžasnýho, že by tam někdo trávil půlku života a obětoval jí rodinu, volný čas, koníčky....to mi hlava nebere. A to předesílám, že mám dobrou a zajímavou práci, s dobrým ohodnocením a kolektiv je super, jak jsem psala, ale stejně - kdybych mohla zůstat doma a starat se o domácnost a bavit se svými koníčky, tak bych neváhala.
Kariéristy nechápu a nikdy jsem nechápala - než někde trčet nesmyslné poradě, s prominutím, o h...vně, jen abych měla vyšší plat a důležitější post, to radši vezmu malýho a psa a půjdu relaxovat do lesa.
