Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nikdy jsem si nemyslela, že se dostanu do tak těžké a bolestné situace. Vím, že mi nikdo nemůže pomoci, ale třeba mi bude líp, když se ze svého trápení alespoň vypíšu.

Je mi 46 let a příští rok bychom s manželem měli oslavit stříbrnou svatbu. Máme jednoho syna, který se již osamostatnil, před rokem odjel za prací do ciziny a ještě nějakou dobu tam chce zůstat. S mým mužem tedy žijeme sami a já jsem si až dosud myslela, že nám to klape a nic nám nechybí.

Jenže před několika dny jsem zjistila, že je všechno jinak. Že jsem v posledních pěti letech byla úplně slepá a hluchá. Přesně tak dlouho mě totiž manžel podváděl. A já jsem nic netušila.

Má velmi náročné zaměstnání, a tak mi nikdy nebylo podezřelé, že musí být v práci často až do noci, jezdit na několikadenní služební cesty i na víkendová školení a podobně. Nikdy mě nenapadlo nějak žárlit a podezírat ho z něčeho nekalého. Choval se ke mně vždycky pozorně a ohleduplně, i v našem intimním životě bylo všechno v pořádku. Pravda, po dvacetiletém manželství už člověk nečeká nějaký žár a vášeň, ale milovali jsme se tak čtyřikrát do měsíce a já měla zato, že je všechno v pořádku.

Starala jsem se o manželovo pohodlí, snažila se zajistit mu pěkné zázemí. Pracuji jako úřednice s pravidelnou pracovní dobou a nebylo mi zatěžko mít na svých bedrech kompletní péči o domácnost. Možná jsem byla až příliš starostlivá a pečlivá. Čekala jsem do noci, až se vrátí domů, ohřívala mu jídlo a zajímala se, jak se měl. Litovala jsem ho, že je tak vytížený – často i přes víkendy – a skákala kolem něj, jen abych mu trošku ulevila a on si mohl odpočinout. Kdybych já hloupá tehdy tušila, co se za jeho pracovní vytížeností skrývá!

Před několika dny totiž všechno prasklo. Byl to pro mne hrozný šok a otřes. Manžel mi sdělil, že má milenku, a přiznal, že se s ní stýká už pět let. Dnes je jí 34. Nikdy prý na něj nenaléhala, aby se rozvedl, ale teď se změnila situace. Otěhotněla. Samozřejmě s mým mužem. A on se chce zachovat jako fér chlap (alespoň tak mi to řekl) a oženit se s ní. Musí se prý postarat o své dítě a náš syn je již dospělý a samostatný.

Udělalo se mi strašně zle. Najednou se mi zhroutil celý svět, a pocity, které se mě zmocnily, nedokážu ani popsat. Mísily se v nich lítost, vztek, nenávist, obava ze samoty. Musela jsem se jít vyzvracet, jak mi bylo špatně. Uvědomila jsem si, že jsem mu dělala doslova blbce. Posluhovala jsem, pečovala o něj, litovala ho, jak moc musí pracovat, a on hrál roli unaveného, sedřeného chlapa. Přitom si pár minut před návratem domů užíval se svou milenkou!

Nedokážu se vůbec na nic soustředit, mám toho pořád plnou hlavu. Když o tom teď zpětně přemýšlím a vzpomínám si na různé situace, dochází mi, že kdybych byla trošku obezřetnější, určitě jsem to mohla odhalit dřív. Jenže já jsem vždycky nad vším, co jen trochu zavánělo nějakým podezřením, mávla rukou a nechtěla se tím zabývat. Říkala jsem si, že mě pálí dobré bydlo, že mám hodného, pracovitého manžela a co bych chtěla víc.

Jsem tak strašně zklamaná. Myslím, že tohle jsem si nezasloužila. Nechci manželovi bránit v rozvodu a nutit ho, aby se na ni vykašlal, ani aby se mnou byl z donucení. Asi bych s ním už být nechtěla. Nevím. Na jednu stranu mám chuť ho zabít, na druhou ho mám stále velmi ráda a nedokážu si život bez něj představit.

On se chce za každou cenu zachovat jako velký formát, prý mi všechno nechá, byt s celým zařízením. Vezme si jen své osobní věci a knihy a auto.

Nejhorší na tom je, že on strašně chce, abych ho pochopila, pořád mi hučí do hlavy, že mě má stále rád, ale ji že má rád taky. A teď to dítě. Prý musím být rozumná. Ale copak to jde? To mu mám udělat křížek na čelo a říct mu, hlavně ať jsi šťastný a spokojený? Vždyť mi tak ublížil! Navíc s ní chce být už teď o Vánocích. Je to prostě absolutní šok.

Vůbec nevím, jak se mám s touhle situací vyrovnat. Připadá mi, že jsem ztratila posledních pět let života. A nejhorší na tom je, že si připadám opravdu jako blbec. I své nejlepší kamarádce se stydím říct, jak jsem byla hloupá, slepá a hluchá. Dusím to v sobě a mám pocit, že ta bolest mě roztrhne vejpůl. Tak jsem se z toho aspoň vypsala. Já nevím, třeba bude můj příběh poučením pro ostatní ženy. Ale pravda je, že když se ohlédnu zpátky, nevím, co jsem měla udělat jinak. Opravdu ne.