.jpg)
Něco ke kafíčku...Filmové spouštěče ženských slz. Které zaručeně fungují na vás?
Křehká, zranitelná, krásná a i v naaranžované neupravenosti působící přitažlivě a sexy. Právě byla v poslední chvíli vysvobozena ze spárů smrti. Ještě stále vyděšeně, ale vděčně se vpíjí očima do mužného, drsného, ale přitom nadmíru citlivého hrdiny. Ten právě zcela sám a jen s pistolí v ruce zlikvidoval několik zbraní hromadného ničení, středně velkou vojenskou jednotku v těžké zbroji, a ač zcela vyčerpán a krvácející ze šrámu na pravé tváři, bere svou zachráněnou krásku do náruče. Společně vycházejí ven, kde na ně čeká několik set dalších zachráněných… a pak to přijde. Z přihlížejícího davu se ozve pomalé, ojedinělé tleskání, ke kterému se postupně přidávají další a další ruce….
Sedím u televize, rozklepe se mi brada a na mou tvář začnou zcela samovolně téct horké slzy. Když je prožitek obzvlášť silný, dokáži se i usedavě rozškytat.
Filmů, u kterých cedím slzy jako profesionální plačka, je hodně. Jsem schopná oplakat radost nad narozením miminka, vítězství ve sportovním souboji, zachráněné zvířátko…
Zvlášť některé americké filmy jsou promakané tak, aby ze mne tu slzu vyždímaly. Co na tom, že vím, že je to v podstatě „jen blbost“, oddychovka, žádná hloubka a už vůbec ne nějaké hodnotné umění. Už od začátku vím, že film skončí dobře, že hlavní hrdinové vždy přežijí, ač se to chvílemi jeví skutečně napínavě. Stejně mě ten „happyendový“ konec pokaždé dostane.
Dříve jsem se snažila těm slzám ubránit, dnes už ne. Přiznám se, že občas si nějaký zaručený a možná i stupidní doják cíleně pustím, abych se pak na konci mohla dojímat a pěkně si pobreknout. Jen si tak trošku vyplavím stresový hormon a je mi nějak lépe. Ve chvíli, kdy vypínám video, už ale o zhlédnutém filmu nepřemýšlím. Svůj účel splnil.
Také máte někdy chuť podívat se na nějakou vyloženou oddychovou? Krásně si zaplakat, zavzdychat a na tu hodinu a půl se přenést do úplně jiného světa? Stydíte se za své filmové slzy, nebo ne? Anebo u filmů nikdy nepláčete? Máte nějaký svůj zaručený cedič slziček? Nějaký kousek, který vás spolehlivě dostane? Tak si pojďme společně pobreknout.
25.10.2011 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 120 | Doporučit článek | Vytisknout
Hodnocení článku: 1,5/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Filmové spouštěče ženských slz. Které zaručeně fungují na vás?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..JPG){kind=avatar}
Vždycky slzím u Cyrana z Bergeracu, ale třeba u Hamleta nebo Romea a Julie zřídka. Po čtyřicítce jsem začala být plačka a slzím u kdečeho, ale jen něco mě opravdu dojme. Je to jako s Troškovými filmy. Když už jsem nucena se na ně dívat, tak se někdy i směju, ale že by mě nějak dostaly a měla jsem chuť vidět je ještě jednou, to ne.
Riki: Všichni víme, že to jsou jen herci a že ve skutečnosti se jim nic nestalo. Jde o to, že to může být něco, co se přihodilo někomu reálnému, nebo mnoha reálným, prostě abstrahujeme od toho, kdo hraje a vnímáme jen postavy, které hrají. Pokud jde o dobré herce a herečky. A taky musí být příběh napsaný uvěřitelně a poutavě. To platí i pro napínavé filmy. Když je to špatně napsané a špatně zahrané, tak se u toho člověk nenapne, ale nudí.
René Magritte namaloval obrázek dýmky a nazval ho "Toto není dýmka". Stejné je to s dramatickým uměním, není to realita, je to obraz reality. A tak se občas stane, že u něčeho slzím, u něčeho bulím, u něčeho se pousměju, u něčeho chechtám a něco mě nechá lhostejnou.
Stanik: to byl ten lev? (jsem se nekoukala 
)
zvířecí příběhy mě moc nedojímají (krom Gora), nejsem takovej zvířátkomilec 
jinak jsem bulela i u Letopisu Narnie - Lev Carodejnice a skrin, kdyz zabili Aslana 
Já si nejlíp zaslzím u knih...jen tak mě napadl Sirotek lowoodský,nebo kdysi Říkali mi Leni apod.Také u filmů pro pamětníky-Lízino štěstí a Lízin let do nebe,tak to na mě účinkuje.Na nové filmy se téměř nedívám,nevydržím u toho-je to samé míhání,akce a banalita 1.stupně.
Na mě to nefunguje. 
Nic, žádný film, divadlo, kniha. Tedy ve smyslu pláče. Jednak to připisuju faktu, že ať je příběh sebezajímavější, kdesi v povědomí je informace, že to není skutečné, že to mají herci domluvený s režisérem, a druhak i v životě reálném prakticky nebrečím. Což jsem se naučila už jako dítě. A nemám ráda ubrečence. Jak se někde brečí, odcházím, není-li možné odcházet, dělám, že tam nejsem. Řešit plačtivé situace odmítám. Výjimkou byli mí potomci, na ty se to nevztahovalo, tam přece jen zase fungovaly mateřské pudy. 
Vzpomněla jsem si ještěna Romea a Julii, tu filmovou verzi ze 70. let, to se mi MOC líbilo
Sofffie: nejsi magor, já se jim taky vyhýbám. Z toho důvodu nevím, co by se muselo stát, abych se donutila koukat na filmy jako Sofiina volba, Lidice atd. Raději něco, kde se zasměju.
Já jsem taky plačka. Jenže mě to vždycky spíš sestřelí, než aby mi to pomohlo vybulet se z reálného bolu... Přestala jsem se dívat na tragické filmy už asi před deseti lety. Z pudu sebezáchovy. Jsem prostě magor. 
.jpeg)
Čím jsem starší, tím to je horší, já řvu už i po hádek
ale je fakt, že se někdy vybrečím i z toho reálného bolu a je mi líp. 
Kadla: Ten western je opravdu něco jiného, protože to je televizní film a ten jsem v kině nemohla vidět, natože v roce 1983 Opravdu to tipuju na remake něčeho evropského, ale to původní už prostě nedohledám.
Kadla: když víš, co hledáš ...nepodceňuj se a pochval se 
.jpg)
Haninka: Zlatíčko Google 
Kadla: to nám to myslí, viď
Juana: http://www.csfd.cz/film/21825-nahradni-zena/
