Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Ze své dlouholeté zkušenosti vím, že chlap se musí úkolovat, protože většinou sám si nevšimne. A když se dobře zaúkoluje, tak určitě vykoná. V současné době, ale už nemám Bohužel koho úkolovat. Tuto zkušenost jsem předala i dceři a je všeobecná spokojenost. Mamka zaúkoluje, taťka vykoná. A co je potřeba - chválit, chválit. Eliška se to bude muset také naučit, jsou spolu krátce, tak snad se dá ještě něco napravit, ale bez fňukání, to chlapi nemají rádi.

Tak je fakt, že my jsme dva a domácí práce, za pomoci všech vymožeností, dělám já. Paradoxně si u toho odpočinu, ale pokud řeknu "prosím tě, vyluxoval bys, vytřel bys, nakoupil bys (seznam je napsán)...." jest vykonáno. Nechodím kolem toho, ale jasně sdělím. S úkolováním jsem velmi opatrná, protože můj muž pracuje částečně doma a vždycky si musím opakovat, že on je taky v práci. Akorát sedí v pracovně doma. Pokud jde o dětičky z článku, tvrdě bych vymezila hranice. Ostatně, to mi nedělalo nikdy potíže... Pokud si něchá dětičky skákat po hlavě, její problém.

Verera: taky si myslím, že pokud chlap vidí, že manželka doma všechno zvládne a ona po něm ani pomoc nechce, tak proč by se namáhal. Případně když by chtěl pomoci, tak uslyší komentář, že to dělá blbě nebo dlouho nebo já nevím co, tak se nemůže žena divit, že ho to otráví. A někteří hoši jsou z domů zvyklí, že maminka se o vše postará, takže jsou pak nepoužitelní. Nejlepší je, když pak taková maminka vidí, že její syn doma pomáhá a považuje to za velkou křivdu, která se děje jejímu hodnému synovi.

Bellana: zkratkovité jednání - a běda, kdyby ho za to někdo zkritizoval! Bylo ještě dobře, když se o tom vůbec nemluvilo.

Osobně nepamatuju, anžto když oba mí dědové umřeli, nebyla jsem ještě ani nadějí v očích mé matky, ale z vyprávění babiček jsem se doslechla, že ani u nás v rodě to nebylo jiné. Jeden z dědů v životě nesáhl na domácí práce, protože to byl živitel rodiny, a této rodině postavil dům. Tím měl odpracováno, a už se po něm nemohlo nic chtít. Je pravda, že babička nechodila do práce, a měla služku, takže péči o domácnost, děti a zahradu zvládala bez problémů. Ovšem když tento děd posléze umřel a ona zůstala vdovou ( a služku už potom neměla, neb se časy změnily), musela jít do práce, aby přežila, protože z vdovského důchodu několika stokorun by to nešlo. Druhý děd byl taky živitel rodiny, půl života důstojník z povolání (c.k.rakouskouherský důstojník, aby nevznikla mýlka) a druhou půlku života majitel realit= pan domácí, pronajímal byty. Ani druhá babička nechodila do práce. Služku neměla, ale měla tzv. na vychování 4 slečny ze sirotčince, a ty jí v domácnosti pomáhaly, neb to bylo podmínkou - bylo o ně postaráno a zaplaceno vzdělání, ale musely se také naučit domácí práce, šít, vyšívat, hrát na hudební nástroj a nachystat si výbavu, aby se mohly slušně vdát. Kdyby odmlouvaly nebo jinak dělaly potíže, šupajdily by zpět do sirotčince, tenkrát byla přísnost. Kromě toho měla babička ještě tři vlastní děti, takže doma muselo být dost rušno, nicméně dle jejích slov pokud děda vydal povel nerušit, nedovolil si nikdo špitnout. Vzhledem k tomu, že tato doba je pouhé dvě generace vzdálená, myslím, že 90% žen si nemá nač stěžovat, mohlo bejt o hodně hůř, kdyby vývoj pokračoval línějším tempem.

orinka: Jednou jsme s bratry hráli kvarteto, otec přišel domů a my jsme ho dostatečně nepozdravili - sebral nám karty a hodil do kamen. Bráchové se ho báli, já s ním pak měsíc nemluvila, marně se snažil o kontakt.

Almega: jo, to jsou typy...můj bývalý tchán byl ještě o něco starší, v rodině 4 kluci jako schůdečky a udřená máma. K jeho cti musím uznat, že pracoval na zahradě i na dvoře, k stáru i řízky obaloval a smažil. Jenomže byl despota a často jsem slyšela větu "jenom aby se to nedověděl tatik, on by byl zlé." Taky fajn atmosféra v rodině, prý jednou, když byli kluci malí, tak zlobili a on jim za trest naházel do kamen celé loutkové divadlo!

Verera: já vím, já tady jen tak blbnu

Křeček: To je možné, ale spousta žen je v tom podporuje, myslí za ně, tak co by se namáhali. A pak si stěžuje, co to má doma za ňoumu, kterého si nemůže vážit.

punh: No to je zase druhý extrém Takový zlatý střed je asi nejlepší.

Lidi jsou přirozeně pohodlní a pokud se jim naznačuje, že nic dělat nemusejí, můžou se v klidu věnovat svým zájmům a někdo jiný převezme odpovědnost za nutné provozní věci, tak to s radostí přijmou a za chvíli považují za samozřejmé.

Neříkejte, že pokud by manžel doma kmital , nosil vám jídlo pod nos, domácnost by byla uklizená podle vašich představ a on by se tvářil, že ho to baví nebo aspoň že považuje za svoji povinnost to tak dělat a nic po vás nechce, že byste si nesedly s knížkou . Málokdo by manželovi sebral vysavač a přinutil zabývat se sbírkou známek nebo co to má za koníčky.

A pokud to neudělá chlap, tak si stěžujeme. A případně ho když tak úkolujeme, čímž mu dáme klapky na oči, nemusí zjišťovat, co je potřeba, je někdo, kdo to udělá za něj a řekne mu, tudíž zase žádná starost a nutnost rozhodování a nějaké aktivity. Stavíme ho do role dítěte a tak se tak chová, je to pohodlné.

Děti taky mají zodpovědnost za to, co je jejich, postupně, s věkem, chlap je dospělý hned, tak snad i zodpovědný za všechno, pokud není dohoda jiná.

Jen teda může nastat problém v odlišném chápání co je a co není přijatelné, tj.kdy už je potřeba něco dělat (opět mé dětství, a maminka posedlá pořádkem, která se mě snažila zapojit do domácích prací:" Rozhlídni se kolem a uklízej, podívej jaký je tu binec." A já jsem marně nějaký hledala , nikde ani smítko, z podlahy se dalo jíst, všechny věci vzorně uklizené, mezi tím maminka s hadrem stírala neexistující prach )

Pak to chce asi dohodu nebo trochu respektu pro odlišná měřítka.

to můžu vyskočit z kůže když mi manžel položí nějakou chytoru otázku kde něco máme Ale ona se pak vymlouvá že furt něco přestěhovávám tak to nemůže vědět (na jednu stranu má pravdu,na druhou stranu jsou věci který nepřestěhovávám a on se vždycky trefí do těch co jsou celký roky na stejném místě)

Verera: mám pocit, že oni si tu bezradnost pěstují schválně

punh: no ale je to smutné, že se člověk chová líp k lidem, kteří mu můžou být ukradení a které už třeba ani neuvidí, tu veřejnost , a seřve ty , na kterých by mu mělo nejvíc záležet

Ale dřív, tedy dost dřív,před válkou, byl otec živitel rodiny a matka doma, tak bylo vcelku přirozené, že většina věcí ohledně domácnosti a rodiny byla na ní. A přece jen byl ve zvyku ještě takový odstup k dětem, vykání, nějaké řádění na hřišti s tatínkem se obecně nepěstovalo.

Se zapojením žen do práce se nějak pozapomnělo na automatické zapojení otců do domácnosti , to přišlo až časem a většinou tvrdě vybojované

Almega: Za otázku "Kde mám ponožky" jsem blízko vraždě, to se ptával můj tatínek, i když ponožky byly co pamatuju vždycky na jednom místě ve skříni. No dal mi do života cenný vklad - mám silně vypracovaný čuch na nesamostatná individua a nikdy bych s něčím takovým nebyla ochotna plánovat společný život. A pokud snad manžel podobnou otázku někdy ve slabé chvilce položí, odpovídám jen "Tam co obvykle." a víc se věcí nezabývám, však on to najde a nejlépe se člověk učí z vlastní zkušenosti

(Tím nechci kritizovat tatínka, on je fajn a hodně se nám věnoval, v garáži a technických věcech , jen ta bezradnost ohledně domácnosti mě přiváděla k šílenství. )

Verera: ne, tohle jsem fakt nemyslela
Na druhou stranu musím uznat, že se asi všichni chlapi nepřetvařují, aby vypadali na veřejnosti líp. Když vidím v práci některé kolegy, tak si říkám, že to s nima mají manželky těžké. Ale spíš si to doma nedovolí, protože jinak by si je nikdo nevzal

Ono řešit vše až po poločase není nejlepší. Základním faktem zůstává, že sis vzala rozvedeného muže se 2 dětmi i s jeho minulostí. To na co si stěžuješ si mohla poznat již během vaší známosti. Jestli sis myslela, že kvůli novému dítěti splozenému s tebou se změní, pak je chyba na tvé straně. Do neřešitelné situace se takto dostává v dnešní době dost žen, kterým již tikají biologické hodiny a berou vše co se jim nabízí. Naopak mužům již během krátkodobé známosti snášejí modré z nebe jen aby si je udrželi. Následky jsou pak nevratné.