Byla jsem na potratu a rodina mě psychicky deptá
Připadá mi, že momentálně žiju v nějakém zlém snu, a strašně moc bych se z něj chtěla probudit. Důvodem mého trápení je tragédie, která mne postihla a manžel a jeho rodina, kteří mne doslova psychicky deptají. Došlo to tak daleko, že jsem se musela od manžela alespoň na čas odstěhovat ke svým rodičům, protože jinak bych už byla patrně v blázinci.
Když jsem se před více než rokem vdávala, byla jsem strašně moc zamilovaná a rozdílný pohled na víru v Boha jsem nepovažovala za podstatný. Jiří je totiž věřící katolík, jeho rodiče jsou věřící velice silně, řekla bych, že až bigotně. S naší svatbou nesouhlasili, nakonec se s tím smířili ve chvíli, kdy jsem se dala pokřtít, a mohl se tak konat církevní obřad. Věřící katolička se ze mě však nestala.
Vzhledem k tomu, že si náš vztah Jiří před rodiči uhájil, jsem byla přesvědčená, že mne má skutečně rád a můj ateismus respektuje stejně tak, jako já jeho víru. Žili jsme spolu hezky, bylo nám dobře. Zařizovali jsme byt a plánovali miminko, na které jsme se oba těšili. Jeho rodiče ke mně byli sice vlažnější, ale dá se říct, že nás respektovali.
Zlom nastal v okamžiku, kdy jsem otěhotněla. Tedy ne hned v tom okamžiku, ale o nějaký měsíc později.
Když jsem zjistila, že čekám dítě, byla jsem nevýslovně šťastná. Stejně tak i můj manžel a oboje rodiče, pro které to mělo být první vnouče. Bohužel se stalo něco strašného, o čem se mi dosud špatně píše, a tak mi snad prominete, když tuto část svého příběhu co nejvíce zestručním.
Různými vyšetřeními a testy se ukázalo, že snad s děťátkem není všechno úplně v pořádku, a i přesto, že je mi teprve osmadvacet let, mi byl doporučen odběr plodové vody. Ten prokázal postižení miminka a měla jsem zvážit možnost ukončení těhotenství.
Kdo něco takového prožil, asi ví, co se ve mně odehrávalo. Sváděla jsem vnitřní boj a věděla, že ať se rozhodnu jakkoli, ani jedno to rozhodnutí nebude správné. Manžel hned zpočátku chtěl, abych si naše dítě nechala, prý se o něj postaráme a budeme ho milovat takové, jaké je. Samozřejmě, že bych ho milovala, bylo by to přece mé dítě, ale nedokázala jsem si představit, jak bych péči a život s postiženým dítětem zvládala. Necítila jsem se na to.
Nakonec jsem se rozhodla pro ukončení těhotenství, i když jsem prožívala neskutečná vnitřní muka. Podařilo se mi přesvědčit i manžela, který nakonec uznal mé důvody a na svůj postoj rezignoval. Jak jsem zjistila posléze, dlouho mu to nevydrželo.
Když bylo po všem, cítila jsem se strašně. Prázdná, nešťastná, smutná. Pořád jsem plakala, a brala dokonce prášky na uklidnění. Najednou se dostavily pochyby, jestli to bylo správné, zda jsem přeci jen neměla své rozhodnutí pečlivěji zvážit. Uvědomovala jsem si konečnost a nezvratnost toho, co se stalo. Moje děťátko už nebylo…
Měla jsem co dělat sama se sebou a se svými výčitkami a hledala oporu u manžela. Tam jsem ji však nenašla. I on patrně po provedení zákroku prožíval svá vnitřní muka a začal vše otáčet proti mně, vyčítat mi, že jsem ho přesvědčila, aby s něčím takovým souhlasil. Co když se prý doktoři spletli a my jsme zabili zdravé dítě? I to se prý stává. V této své verzi je vydatně podporován i svými rodiči, kteří díky své silné víře s potraty nesouhlasí v žádném případě. Dívají se na mne jako na odporný hmyz, okatě mnou pohrdají. Z jejich úst padají slova jako krkavčí matka, had na prsou, bestie a hyena.
Nevydržela jsem. Sbalila si věci a odstěhovala se k rodičům. Alespoň na čas, abych se dala trochu do kupy. Naši mi hodně pomáhají a jsou pro mne skutečnou oporou.
A já teď uvažuji, zda se mám k manželovi vůbec vracet. Myslím, že hlavním viníkem našeho rozporu je absolutně rozdílná výchova. Mám strach, že výčitek z jeho strany i od jeho rodičů se nezbavím snad do smrti. Podařilo se jim vydeptat mne až na samotné dno, v době, kdy jsem naopak potřebovala pochopení a podporu. Nedokážu posoudit, jestli to bylo z jejich strany v důsledku víry, nebo je to jejich povahový rys. Nechtěla bych, aby tento příběh vyzněl jako obžaloba všech věřících lidí. V žádném případě, v tomto ohledu jsem velice tolerantní a myslím, že je každého věc, zda a čemu věří.
Jen jsem popsala, co mne potkalo, ve všech souvislostech, které k tomu patří. Moc ráda bych si přečetla názory na mou situaci od ostatních čtenářek. Už jsem díky rodičům trochu klidnější, ale ještě stále mi není dobře. Manžel naléhá, abych se vrátila, ale já to pořád odkládám. A nevím, jestli dělám dobře.
24.6.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 130 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Byla jsem na potratu a rodina mě psychicky deptá
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Tohle manželsví nevidím dobře.....hrozně mi připomíná manželství mé sestřenice, také si vzala bigotního katolíka, dnes mají již 3 děti on neuznává ani antikoncepci. Před vánoci měla našetřené nějaké peníze na dárky pro děti, jenže on přišel z kostela a řekl, že pan farář potřebuje peníze na opravu střechy kostela a požádal je o příspěvky a tak vzal ty peníze a dal je na kostel. Marně ho sestřenka prosila a plakala, nic platno u něj je víra na prvním místě !!!
.jpg)
Ivi: souhlas jen bych se opakovala držím pěsti ať se rozhodneš dobře
Až mě mrazí v zádech. A rada? Pokud budou tchánovci dostatečně daleko ( tak aby návštěvu nezvládli pěšky ), můžeš s manželem zkusit znovu žít a třeba i založit rodinu. Problémy ale budou vždycky - narození a křtiny, náboženství a přijímání, biřmování ..... oni věřící toho mají hodně. A ty jako ateista budeš pořád narážet na další a další rozpory. Pokud se manžel nepostaví zcela na tvou stranu, bude to očistec. Zkus s manželem znovu "chodit", zkus mu odpustit a zkuste jeden druhému víc věřit. Třeba vám to vyjde, ale já sama za sebe bych do vztahu se silně věřícím nikdy nešla. Mám je kolem sebe ( tchyně, švagrová ... ) a jedno můžu říct : věřící jsou, ale tolerantní ani náhodou.
.gif)
Nevracela bych se. Vyříkání si je sice rozumné a určitě bych si o tom s manželem promluvila, ale zpátky už čas nevrátíš. I kdyby nikdo z rodiny už nikdy o téhle věci nepromluvil nahlas ani slovo (což je naprosto idealistická představa), celý život by tahle věc sloužila jako bič na tebe a stačil by na to třeba jen pohled tchánů nebo možná i manžela. Vystavovala by ses psychickému nátlaku a vydírání kdykoliv by se manželově straně nelíbilo tvoje chování a jednaní, ať už by se jednalo o závažné věci nebo o uvaření koprovky. Už napořád pro ně budeš něco "méněcenného", protože jsi udělala to, cos udělala. Je dobře, že tvoji rodiče jsou schopní tě podržet a pomoct ti, i když i pro ně to určitě byla velká rána. Buď ráda, že je máš.
Na tvém místě bych se rozhodně nevrátila tam, kde by mě pronásledovaly výčitky i špatné vzpomínky, spojené s tím místem. Možná by bylo řešení přestěhovat se i s manželem úplně jinam, mimo dosah jeho rodiny. Co se stalo, odestát se nedá, ale lékaři by zcela jistě nedoporučili zákrok, kdyby měli aspoň nějaké pochybnosti o jeho nutnosti. Představte si celý život koukat na mrzáčka upoutaného na lůžko anebo batole uvězněné v těle dospělého člověka! To by nebylo utrpení a to byste výčitky neměli?? Zachovala jste se rozumně a teď nemá cenu prožívat soukromé peklo jen kvůli tomu, že někdo jiný myslí jinak.
Správně jsi napsala - ani jedno rozhodnutí by nebylo dobré. Prostě jsi musela zvolit jedno, a nemá cenu donekonečna se trápit tím, coby kdyby. Už je to pryč a musíš se dívat dopředu. Jestli tě opravdu manželovo rodiče nazývají takovými výrazy, jak jsi popsala v článku, nevím, jestli by se mi do takové rodiny chtělo vracet. Manžel by mi musel dát najevo velkou, opravdu velkou podporu - a to i před nimi.
Už tady tato rada padla v souvislosti zda slepovat vztah či nikoliv: myslím, že by to bylo řešení i v tomto případě-začít spolu znovu chodit. Tohle muselo být zatraceně těžké rozhodnutí a to že Vás manžel nepodpořil to by mi hodně ublížilo.
Další věc jsou tchánovci: ti Vám neodpustí ( byť odpouštět je součástí víry ).Záleží jestli bydlíte s nimi v dvougeneračním domě nebo třeby poblíž a jsou zvyklí syna denně navštěvovat nebo třeba obden a to bez pozvání-zkrátka zda budete mít možnost se jim vyhnout alespoň pro začátek.
Ale jinak je mi líto: to že jeden je silně věřící a druhý nikoliv považuji za hodně velký rozpor mezi dvěma mladými lidmi.
promin,že ti neporadím ,je to těžké ,ale moc mě to rozplakalo,jak takhle mohou ubližovat,když sama svádíš vnitřní boj sama se sebou,jak bezohledné a kruté posílám aslespon květinku
čas pomůže zapomenout ,ale jistě jsi udělala dobře,dát světu dítě které by tu trpělo,,,,to by nemělo hezkýý život i kdybys věnovala veškerou péči dítěti
rodiče nepletliii, samozřejmě 
k manželovi bych se vrátila za dvou podmínek 1) on si spořádá své rodiče, aby se nám nepletly do vztahu a našich rozhodnutí 2) sedla bych a zkusila najít nějaký postup přijatelný pro obě strany, kdyby se situace měla opakovat. Tj. které druhy postižení jsou pro vás zvládnutelné a které ne, kdo bude rozhodovat o tom co dělat atd. (ne, že by vás to muselo nutně potkat znovu, ale asi by bylo potřeba pořádně provětrat to, co se stalo a probrat se tím - jestli teda chcete spolu pokračovat dále).
Jinak nemyslím, že to má až tak co společného s vírou. Moje známá, která patří ke stejné církvi jako její manžel si prošla velikou manželskou krizí, když čekala dítě s vadou neslučitelnou se životem. Známá chtěla dítě donosit a porodit, její manžel chtěl těhotenství ukončit, že se nedokáže dívat na svoje dítě jak umírá na porodním sále. Nakonec ho poslechla, ale pak měla dlouho pocit, že jí "donutil" udělat něco, co nechtěla a málem se rozvedli.
Je možné, že tvůj manžel má taky takový pocit... nemůže se s tvým rozhodnutím ztotožnit a má pocit, že jste udělali nesprávné rozhodnutí. To jsou věci, které si podle mě musíte znovu vyříkat (viz. bod 2)
