Byla jsem na potratu a rodina mě psychicky deptá
Připadá mi, že momentálně žiju v nějakém zlém snu, a strašně moc bych se z něj chtěla probudit. Důvodem mého trápení je tragédie, která mne postihla a manžel a jeho rodina, kteří mne doslova psychicky deptají. Došlo to tak daleko, že jsem se musela od manžela alespoň na čas odstěhovat ke svým rodičům, protože jinak bych už byla patrně v blázinci.
Když jsem se před více než rokem vdávala, byla jsem strašně moc zamilovaná a rozdílný pohled na víru v Boha jsem nepovažovala za podstatný. Jiří je totiž věřící katolík, jeho rodiče jsou věřící velice silně, řekla bych, že až bigotně. S naší svatbou nesouhlasili, nakonec se s tím smířili ve chvíli, kdy jsem se dala pokřtít, a mohl se tak konat církevní obřad. Věřící katolička se ze mě však nestala.
Vzhledem k tomu, že si náš vztah Jiří před rodiči uhájil, jsem byla přesvědčená, že mne má skutečně rád a můj ateismus respektuje stejně tak, jako já jeho víru. Žili jsme spolu hezky, bylo nám dobře. Zařizovali jsme byt a plánovali miminko, na které jsme se oba těšili. Jeho rodiče ke mně byli sice vlažnější, ale dá se říct, že nás respektovali.
Zlom nastal v okamžiku, kdy jsem otěhotněla. Tedy ne hned v tom okamžiku, ale o nějaký měsíc později.
Když jsem zjistila, že čekám dítě, byla jsem nevýslovně šťastná. Stejně tak i můj manžel a oboje rodiče, pro které to mělo být první vnouče. Bohužel se stalo něco strašného, o čem se mi dosud špatně píše, a tak mi snad prominete, když tuto část svého příběhu co nejvíce zestručním.
Různými vyšetřeními a testy se ukázalo, že snad s děťátkem není všechno úplně v pořádku, a i přesto, že je mi teprve osmadvacet let, mi byl doporučen odběr plodové vody. Ten prokázal postižení miminka a měla jsem zvážit možnost ukončení těhotenství.
Kdo něco takového prožil, asi ví, co se ve mně odehrávalo. Sváděla jsem vnitřní boj a věděla, že ať se rozhodnu jakkoli, ani jedno to rozhodnutí nebude správné. Manžel hned zpočátku chtěl, abych si naše dítě nechala, prý se o něj postaráme a budeme ho milovat takové, jaké je. Samozřejmě, že bych ho milovala, bylo by to přece mé dítě, ale nedokázala jsem si představit, jak bych péči a život s postiženým dítětem zvládala. Necítila jsem se na to.
Nakonec jsem se rozhodla pro ukončení těhotenství, i když jsem prožívala neskutečná vnitřní muka. Podařilo se mi přesvědčit i manžela, který nakonec uznal mé důvody a na svůj postoj rezignoval. Jak jsem zjistila posléze, dlouho mu to nevydrželo.
Když bylo po všem, cítila jsem se strašně. Prázdná, nešťastná, smutná. Pořád jsem plakala, a brala dokonce prášky na uklidnění. Najednou se dostavily pochyby, jestli to bylo správné, zda jsem přeci jen neměla své rozhodnutí pečlivěji zvážit. Uvědomovala jsem si konečnost a nezvratnost toho, co se stalo. Moje děťátko už nebylo…
Měla jsem co dělat sama se sebou a se svými výčitkami a hledala oporu u manžela. Tam jsem ji však nenašla. I on patrně po provedení zákroku prožíval svá vnitřní muka a začal vše otáčet proti mně, vyčítat mi, že jsem ho přesvědčila, aby s něčím takovým souhlasil. Co když se prý doktoři spletli a my jsme zabili zdravé dítě? I to se prý stává. V této své verzi je vydatně podporován i svými rodiči, kteří díky své silné víře s potraty nesouhlasí v žádném případě. Dívají se na mne jako na odporný hmyz, okatě mnou pohrdají. Z jejich úst padají slova jako krkavčí matka, had na prsou, bestie a hyena.
Nevydržela jsem. Sbalila si věci a odstěhovala se k rodičům. Alespoň na čas, abych se dala trochu do kupy. Naši mi hodně pomáhají a jsou pro mne skutečnou oporou.
A já teď uvažuji, zda se mám k manželovi vůbec vracet. Myslím, že hlavním viníkem našeho rozporu je absolutně rozdílná výchova. Mám strach, že výčitek z jeho strany i od jeho rodičů se nezbavím snad do smrti. Podařilo se jim vydeptat mne až na samotné dno, v době, kdy jsem naopak potřebovala pochopení a podporu. Nedokážu posoudit, jestli to bylo z jejich strany v důsledku víry, nebo je to jejich povahový rys. Nechtěla bych, aby tento příběh vyzněl jako obžaloba všech věřících lidí. V žádném případě, v tomto ohledu jsem velice tolerantní a myslím, že je každého věc, zda a čemu věří.
Jen jsem popsala, co mne potkalo, ve všech souvislostech, které k tomu patří. Moc ráda bych si přečetla názory na mou situaci od ostatních čtenářek. Už jsem díky rodičům trochu klidnější, ale ještě stále mi není dobře. Manžel naléhá, abych se vrátila, ale já to pořád odkládám. A nevím, jestli dělám dobře.
24.6.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 130 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Byla jsem na potratu a rodina mě psychicky deptá
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
monyk: protoze v tento moment uz nejde o viru, ale o formalitku... a podle me se timto krest znevazuje... 
monyk: to ja vim... ale pripada mi to hooodne postaveny na hlavu...
Viv:o): Katolicka cirkev pozaduje, aby pri svatbe v kostele byli oba partneri pokrtenymi katoliky. V pripade, ze jeden z nich pokrteny neni, musi byt pred svatbou pokrten. I kdyz neni verici...
Ota: a nemel by se clovek nechat pokrtit proto, protoze ma viru, protoze to tak citi, prootze chce? Prece kdyz je to "papirovani" ztraci se puvodni vyznam krtu... nebo ne? Ja vim, ze ty o tom nerozhodujes, jen nechapu tu nelogicnost uvazovani cirkevnich mocnosti a tak ptam se pouze recnicky... 
Ota: no to jo... je logicke, ze verici chce svatbu v kostele... tady spis vidim jinej problem... proc musi byt pred svatbou pokrteny neverici, aby mohl mit svatbu v kostele se svym vericim partnerem? Ja zrovna tuto sobotu fotila svatbu, nevesta byla verici, zenich nejspis ne (vse tomu nasvedcovalo - pri chalozpevech, pri prijimani a potom i poodle toho co sjem si s nima povidala...), pri tom obradu me napadli dve veci - je to hezke, ze se dokazou dohodnout i kdyz jeden verici je a druhy ne... a pak me napadlo - achjo, nebudou to mit lehke... obe strany...
.jpg)
Viv :o): jenže to se dělá né kvůli lidem ale kvůli panu faráři....... to je celé ..
Křestní list je pro církev stejný dokument jako pro oddávajícího soudruha komunistu z ONV občanka ...
Stanik: no dyť .... jen varuji před "všeobecným pohledem na svět věřících"
S tou svatbou ti vůbec nerozumím.
Podívej se pokud by jsi byla vychována ve víře, chodila do kostela tak by jsi třeba církevní obřad chtěla sama. A brblala by jsi, že ten tvůj trochu neustoupí a ......
Stanik: no nejak jim asi nedoslo, ze pokrtenim se clovek vericim nestava... proto si myslim, ze krtit se kvuli svatbe je fakt blbost...
Ota: promin, ale odmitani potratu bez zdravotnich duvodu u vericich chapu. Ale to co predvadi rodinka manzela pisatelky je panbickarstvi a fanatismus. Uz jen to, ze se musela nechat pokrtit, aby nebrblali, ze by svatba bylajen civilni je na hlavu.. a hlavne pokrytecke od nich... divim se ze ji doted nechali dychat a nespilali ji do hrisnic, kdyz nechodi kazdej tyden ke zpovedi je az s podivem
monyk: no právě...
A pak je největší zábava sledovat zaryté ateisty jak si nechávají dělat horoskopy, vykládat od kartářky nebo jak jsou pověrčivý až hanba.
Dokonce i známá lidská svině Gustáv Husák si nechal udělat poslední pomazání a před smrtí se vyzpovídal.
Celé je to o lidech, znám výborné ateisty, kteří žijí morálně čistší život než věřící, který si jednou týdně posype popelem hlavu a děsně se mu uleví. Znám i věřící, kteří by se rozdali a odpuštění a slitovnost u nich není frází z bible.....
pardon, vypadlo mi slovicko tchani..
Ota: Ovsem nekteri lide, oznacujici se za verici jsou v podstate fanatiky. Vytrhuji bibicka fakta z kontextu a v podstate tak vrhaji spatne svetlo na ostatni verici. Z hlediska viry bych tu videla uz prvotni chybu a to tu, ze manzel K.L. se ozenil s ateistkou. V Bibli se o tom pise a je tu upozorneno na urcita uskali takoveho svazku. Kdyz uz k tomu tedy doslo, mel byt sve manzelce oporou i v teto situaci. Protoze po svatbe maji byt ¨muz a zena jedno telo a jedna duse¨. A vyrazy, jimiz svou snachu castovali povazuji za nehorazne.
Těžko poradit, autorku lituji ,nedokážu ji poradit , tohle chce čas.....
ale vůbec se mi nelíbí zde přítomné útoky na víru a "pánbíčkáře"
1. nejenom mezi věřícími jsou lidé omezení, fanatičtí a krutí
2. to že je někdo aktivní katolík neznamená, že je to pánbíčkář
3. i mezi vámi " nevěřícími nebigotními nefanatiky", žijí lidé, kteří klidně ubodají své dítě .... jen protože " je jejich" a nikomu ho nedají ( viz ta paní co ubodala Honzíka aby ho neměl otec) ... přesto většina věřících neoznačuje nevěřící za " fanatiky nevíry", ale za zbloudilé...
Dalsi problem s postizenymi detmi je - co s nim bude, az tady jeho rodice nebudou? Tohle by byla jedna z otazek, ktera by me trapila - ustav, nebo starajici se sourozenci (je vubec fer chtit po nekom jinem, aby se o takoveho cloveka staral, kdyz to rozhodnuti nechat si ho bylo moje?) atd.
Ja nevim jak bych se rozhodovala, je to jedna z nejtezsich veci co muze cloveka potkat - rozhodnout o zivote nekoho jineho... Tys potrebovala oporu a nedostalas ji... Fanatismus je spatna vec a dusi sve okoli... Ja bych videla problem v tom, ze timto to nekonci - tech zasadnich zivotnich veci, ve kterych se pravdepodobne nebudete shodovat bude vic... Pocet deti (u fanatickych katoliku vidis klido i pet a vice deti...), zpusob vychovy, nekteri mluvi i do stylu oblekani, atd. Myslim, ze tvuj muz ma svou viru hluboko v sobe a nektera presvedceni jsou v nem tak pevna, ze i kdyz se nakonec domluvite na necem o cem vis, ze nebyt tebe jednal by jinak, muze se situace opakovat - vycitky, zes ho k necemu presvedcila, donutila... Tolerance je krasna vec, ale v nekterych vecech kompromisy delat nejde...
Ja bych ted poradila jedinou vec... dokud se ti nechce resit co mas delat dal, jestli se vracet k nemu nebo ne, tak to neres a zatim to nech byt... mysli na sebe, davej se do kupy a naslouchej sama sobe. Pokud by ses nakonec rozhodla vratit se, opravdu bych trvala na manzelske poradne, pomuzou vam tam nastavit pravidla, pomuzou vam se v tom vsem vyznat a udelat trochu jasno, potrebujete nezaujateho kouce s nadhledem, ktery vam muze pomoct najit cestu jak spolu zit... ale i tak nemas zaruku, ze se nebude situace opakovat s obmenou... ale ted si dej cas, dokud nebudes uplne v poradku, nevracej se... az kdyz budes v klidu a silna odolavat vsem natlakum a vycitkam...
kdepak, jakykoli fanatismus, tim spise nabozensky je cestou do pekla...
a ad manzel.. dokud se nebudes citit tak silna, aby te nevycerpavalo s nim vecne mluvit o tomtez... protoze to jen tak neskonci, obzvlast epak, je li z rad katolickyhc fanatiku, ktera zdravotni rizika nezajima...
