Nesmíme pojmenovat vlastní dítě tak, jak chceme
Právě zažíváme v nejbližším příbuzenstvu doslova rozkol, kvůli, podle nás, absolutnímu nesmyslu. Příští měsíc se nám má narodit naše první dítě – víme, že to bude holčička – a manželova sestra začala příšerně vyvádět kvůli jménu, které jsme se naší malé rozhodli dát. Měla by se totiž jmenovat stejně jako její dcera. A ona to nemůže přenést přes srdce.
Ze svého rozhodnutí nemíním ustoupit, byť už jsem v tom zůstala úplně sama. Na straně švagrové totiž stojí jak její rodiče, tak v posledních dnech i můj manžel, který patrně podlehl jejich tlaku. Připadá mi to neuvěřitelné, co se může kvůli takové záležitosti, jako je pojmenování dítěte, strhnout. A nepomáhá, ani když se jim snažím vysvětlit, proč je pro mne důležité, aby se moje dceruška jmenovala právě tak, jak chci. Nechápou to.
Neměla jsem to v životě nikdy lehké. Když mi bylo sedm let, moji rodiče zahynuli při ošklivé autonehodě. Společně s bratrem se z nás v jednom jediném okamžiku stali sirotci. Nebudu rozepisovat, jak těžké chvíle jsme prožívali, jak moc nám máma s tátou chyběli a stýskalo se nám. To si asi dovede každý z vás představit.
Měli jsme však štěstí v neštěstí. Ujala se nás babička, která už tehdy byla v poměrně požehnaném věku, navíc vdova. Starala se o nás s veškerou láskou, a i když jsme nikdy neměli kolem sebe žádný luxus, v žádném případě jsme tím netrpěli. Dodnes vzpomínám se slzou v oku na babiččinu teplou a měkkou náruč, na její ruce, které uměly tak něžně hladit, na trpělivost, kterou s námi měla i v době naší puberty. Milovali jsme ji s bratrem oba dva. Bohužel, ještě jsem neměla dostudovanou vysokou školu, když babička zemřela. Dá se říct, že jsme s bratrem osiřeli podruhé.
Už když jsem byla malá a posléze dospívající dívka, předsevzala jsem si, že jestli budu mít jednou svou vlastní holčičku, pojmenuji ji po své babičce: Anežka. Cítila cítím to tak, je to můj způsob poděkování mé zlaté babičce za všechno, co pro mne v životě udělala.
A teď nastal problém, o kterém jsem psala v úvodu. Mé rozhodnutí se u manželovy rodiny setkalo s téměř zuřivým odporem kvůli tomu, že švagrová má dvouletou holčičku, která se rovněž jmenuje Anežka. Tvrdí, že dvě stejná jména v takhle blízkém příbuzenstvu nejsou vhodná, že se to nedělá. Švagrová má navíc dojem, že mám málo své vlastní fantazie a výběrem jména se po ní „opičím“. Několikrát jsem se snažila jim vysvětlit, z čeho můj záměr dát své dceři jméno Anežka pramení.
Sice mě politovali, vyjádřili velkou účast a snažili se vypadat, že mne chápou, nicméně pak vše zakončili tím, že mám chápat já je, že toto se vážně nehodí. Snaží se mi namluvit, ať přistoupím alespoň na kompromis a zvolím jméno Anna.
Jenže něco takového udělat nechci. Moje dceruška se prostě bude jmenovat Anežka. Mám pro to své důvody a myslím, že ani manžel nemá v tomto případě právo mi je rozmlouvat a vyvracet. Tím spíš, že vím, že to dělá jen z důvodu, aby měl s rodiči a sestrou klid.
Není mi z toho dobře. Jsem sotva měsíc před porodem, měla bych mít klid a místo toho čelím takovýmhle nesmyslným atakům kvůli jménu pro dítě. Jak byste se zachovaly na mém místě vy? A co si myslíte o teorii, že není vhodné pojmenovávat dvě děti z blízkého příbuzenstva stejně? Já totiž nechápu, co je na tom nepřijatelného.
26.5.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 129 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nesmíme pojmenovat vlastní dítě tak, jak chceme
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Tak tohle vzkavzju Vasim pribuznym.
Dala bych Anezku = mate k tomu svoje duvody a nemusite se nikomu zpovidat........
Moje dcera se také jmenuje po mé babičce. Její sestřenka taky a to jsou stejně staré (narodily se během jednoho měsíce). Holky se vidí relativně málo - a až dostudují, kdo ví, jak daleko od sebe budou a jak často se uvidí. Kvůli pár rokům, kdy se vídaly častěji na prázdninách u babičky (mojí maminky), by bylo nesmysl jim dávat různá jména, když jsme s bratrem chtěli dát dcerám jméno stejné.
Rozhodni si podle sebe, ale tohle je dobrý argument pro Tvého muže, měl by stát na Tvé straně.
Cinderella: Pak navrhuji se nestýkat. Já mám pojmenovaný 2 zvířata a tchýně, tchán a švagr jim schválně říkají jinak, dělám že to neslyším a občas se na dotazy sousedů, jak se jmenují, směju a říkám, že takhle, ale že tchánovci to asi slyší jako to svoje jiné jméno. Jsou to prostě kreténi, takže mám do budoucna ohledně dětí jasno.
Chapu tvoje duvody, ale se jmenem musi prece souhlasit i manzel... Daksim pribuznym to muze byt jedno. V rodine meho muze je 4x Jirka, 3x Eva a 3x Emil,kterym se rika Milan... Pro syna se mi moc libilo Jirka, ale protoze uz je v rodine tolikrat, tak jsme vybrali jine.
Moji rodice zase z vyberu nybyli nadseni, protoze takova jmena v rodine nikdy nebyla :-)
Je to o tom, jak se dohodnes s manzelem.
.gif)
je to hloupý co teď napíšu, ale se mnou pracovala Anežka a říkali jí...."Anežka, ta co jí má na ježka"....
Sylvo, nečetla jsem komentáře, ale nevidím v tom problém. Můj otec i bratr se jmenují Jan, stejně tak i můj bratranec, syn otcovy sestry. Tomu se říká Honzo, kdežto bráchovi jsme vždycky říkali Jendo. I tak se to dá řešit. A dítě si pojmenuj jak chceš, už se s nimi o tom nebav a pak je postav před hotovou věc. Hlavně ať jste, holky, obě zdravé, na ostatním nezáleží. 
Nika1: 
.jpg)
jak nesmíte ???? to bych se teda hodně někoho ptala 
moje dítě - moje rozhodnutí 
Nika1:
Dejte tu Anežku. Jsou to neohleduplní sobci, měsíc před porodem se svámi handrkovat o jménu Vašeho !!!! dítěte a nervovat Vás. Vůbec s nima o tom nediskutujte. Vy rodítě, riskujete zdraví a život, tak máte právo si vybrat. Ovšem postoj manžela je opravdu "přizdisráčský".
Sylvi a neby treba babicka pokrtena a neni tedy druhe krestni jmeno, ktere by se dalo pouzit? 
No, uprimne, ja bych nechtela, aby se me dite jmenovalo jako jeho sestrenice, bratranec. Prijde mi to jednak neprakticke a druhak me dite bude original, takze zadna duplicita jmen
Ale chapu te naprosto presne. A myslim, ze rodina reaguje prehnane, oni do toho opravdu nemaji co mluvit. Rozumim ti a myslim, ze to ze chces pojmenovat po sve milovane babicce je naprosto pochopitelne. Neumim poradit, protoze jak uz jsem psala ja to mam jinak. Je tu taky moznost dat diteti dve jmena, druhe Anezka, takovy kompromis, jen nevim, jestli by se mi na tvem miste do nej chtelo...
Me se zas stala jina vec a velice me mile prekvapila - kamaradka cekala holcicku a par tydnu pred porodem se me zeptala, jestli by mi nevadilo, kdyby ji dali moje jmeno. Ne ze by me chovali v takove ucte, ale libi se jim... a ptali se me na to proto, ze kdybych treba nekdy mela mit holku, jestli bych ji treba taky tak nechtela pojmenovat... Me to vubec nevadi, naopak me to potesilo... zajimalo by me, kdybych rekla, ze bych jednou chtela sve dite pojmenovat po me, jestli by nakonec vybrali jmeno jine... 
Bylo to od nich mile, ale nikdy by me nenapadlo, ze by se na to ptali...
V rodině mého tatínka se všechny první holčičky jmenovaly Marie , chlapečci byli Josefové. Jediný kdo se tomu vyhnul byl táta - díky mamce. Takže mám od tatínka 4 setřenice Marie a 4 bratrance Josefy. Přesto se nikdy nepletli, každému se říkalo jinak (Maruška, Mařenka, Majda, Majka). Jejich děti v tradici pokračují a my všichni z toho máme občas legraci. Při setkáních je to samá Mařenka a Josífek (Pepa, Jožka, Joza, Jožan, Jožánek, Josífek.....) Sice jsem ráda že my se tomu vyhli, ale nijak mě to nepohoršuje. Kdo chce, vždycky se odliší - přinejmenším příjmením.
tetička: nenávidět se nemá, má se odpouštět.....
Nikdo tě do toho nebude kecat, je to tvoje dítě a ty si dáš jméno jaké se tě líbí, my mále v rodině 6x jméno Pavel a není žádný problém děláme z toho přednost.
Já jsem měla stejný problém když se narodil syn Tomáš a tchýně to chtěla změnit, když jsem ležela po císaři na pooperačním. Naštěstí se jí to nepovedlo, ale už 30 let jí za to nenávidím.
