Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi 33 let, manželovi 38, máme dvě malé děti, 4 a 6 let. Brali jsme se před šesti roky a krátce na to jsme se nastěhovali do domku po manželově babičce, která zemřela. Domeček zdědila tchyně, která je jedináček a jelikož měli s tchánem své bydlení i vlastní chalupu, darovala ho svému jedinému synovi, mému manželovi.

Byli jsme rádi, v dnešní době bydlet ve svém bez zatížení hypotékou, je skoro zázrak. Domek je poměrně pěkný, akorát velký a se zahrádkou. Uvnitř je potřeba udělat důkladná rekonstrukce, ale moc jsme to neřešili, upravili jsme v rámci našich finančních možností to nejnutnější, dali všude nové linoleum, vymalovali a zařídili svým nábytkem. Narodily se nám postupně děti a já si užívala mateřskou v ideálním prostředí.

Během mateřské se náš příjem ztenčil, peněz moc nezbývalo, takže další rekonstrukce domku byla odložena až na ni ušetříme. Potřebujeme hlavně novou kuchyň, ta, co tam je, je původní a stará asi šedesát let. A i když jsme ji trošku vylepšili, ten zub času na ní je vidět. Stejně tak koupelna.

A teď k věci. Před nedávnem, bohužel, zemřel manželův otec. Nebyl ještě tak starý, ale skolila ho nemoc. Tchyně se z toho dodnes nevzpamatovala, oni měli moc hezký vztah a samozřejmě jí chybí. No a v rámci tchánova úmrtí došlo i na dědictví po něm, na které má nárok tchyně jako manželka a můj manžel, jako jediný syn. Jejich majetek byl poměrně velký.

Nijak jsem se do tohoto řízení nemíchala, to je hlavně jejich věc. Výsledkem je, že manžel dostal od tchyně částku 350 000 korun s tím, že samozřejmě má nárok na víc, ale nechce to, aby tchyně nemusela rozprodávat majetek. Chápu. Je to jeho maminka a cítil by se špatně, kdyby ji měl oškubávat.

Nicméně tu několikasettisícovou částku dostal a mně tím pádem svitla naděje, že bychom mohli dokončit rekonstrukci domku. Když jsem na to s manželem zavedla řeč, jeho reakce mne šokovala. Prý nic takového, bydlíme ve svém, máme to tu jakž takž ucházející a není nutné do toho momentálně dál investovat. Místo toho se rozhodl koupit nové auto, po kterém už dlouho touží.

Zůstala jsem jako opařená. Auto máme, osm let starou Oktávii a myslím, že by nám mohla ještě několik let sloužit. Takže teď vedeme spor o to, co je více potřeba, zda dům nebo auto. Obojí totiž nepřichází v úvahu, oba dva chceme, aby nám z té částky něco zůstalo jako finanční rezerva.

Snažila jsem se manželovi vysvětlit, že dům a zařízení má větší hodnotu, než auto. On to ale vůbec nechce připustit a dokonce mi řekl, že se chovám jako hladová, že jsem k domku přišla zadarmo bez vlastního přičinění a teď ho chci oškubat o jeho peníze po otci. Normálně jsem se rozbrečela, jak mne to ponížilo. Přece to nechci pro sebe, ale pro celou naši rodinu!

Prosím vás, řekněte mi, kdo z nás je větší sobec? Já, která chci zvelebit náš domov pro naši rodinu, nebo manžel, který touží jako malý kluk po novém autě, v němž jezdí převážně jen on sám? A taky vám připadám jako nějaká hladová zlatokopka?