Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Doufám, že mne neodsoudíte za to, co sem teď napíšu. Jsem totiž docela zoufalá. Moje osmnáctiletá dcera přišla do jiného stavu. Je to brzy, myslím, že na něco takového měla ještě dost času. Strašně si s tím zkomplikuje život, ale ona není schopná si to ve všech důsledcích uvědomit. Vedeme spolu dost zásadní spor. Já bych chtěla, aby šla na potrat, ona se tomu zuby nehty brání.

Je to šílená situace. Vychovala jsem ji sama, s manželem jsme se rozvedli když byla ve druhé třídě. Nikoho jiného jsem si nenašla, respektive nikdy jsem jí domů nepřivedla žádného náhradního tatínka. Věnovala jsem se jí opravdu hodně, starala se, aby jí nic nechybělo. Jezdila na tábory, navštěvovala různé kroužky, vždycky byla docela nadaná a ve škole neměla problémy. Teď je ve třetím ročníku, respektive příští rok jde do čtvrtého na gymnáziu, měla plány pokračovat studiem na vysoké.

S tím je teď konec. Pokud si dítě nechá, ještě před maturitou porodí a kdoví, jestli pak vůbec zvládne odmaturovat. A místo na vysokou půjde na mateřskou. Já jí dítě hlídat nemůžu, chodím do práce. Navíc kluk, se kterým je těhotná, se k ničemu nezná a po té, co mu oznámila, že čeká dítě, se s ní rozešel. Je mu stejně, jako jí. Takže taky ještě mladý, nevyzrálý člověk.

A dcera si postavila hlavu a rozhodla se, že si bude hrát na hrdinku a na žádný potrat nepůjde. Podle mne si starost o mimino představuje stejně jako hraní s panenkou. Vůbec jí nedochází, jak moc se jí potom změní život. Zcela automaticky počítá s tím, že bude bydlet u mne i s dítětem a já jí budu všemožně pomáhat – finančně i s péčí o mimino.

Samozřejmě, pokud by tato situace skutečně nastala, na holičkách bych ji nenechala. Ale přiznávám, že dvakrát nadšená z té představy nejsem. Za ty roky, co jsem s ní sama, jsem už dost utahaná, těšila jsem se, že až se osamostatní, budu mít konečně čas na sebe a na svůj vlastní život. Místo toho teď hrozí, že bude vše jinak, k nám dvěma přibude malé dítě a moc bych nedala za to, že to budu především já, kdo se bude starat, hlídat. Za pár měsíců to dceru přestane bavit, je ještě mladá, bude chtít chodit ven s přáteli a já budu uvázaná doma u vnoučete.

Nechci být zlá. Vím, že potrat není nic dobrého. Na jednu stranu je mi to proti srsti, ale když o tom uvažuji ze všech stran, tak mi to připadá jako nejlepší řešení. Ani vlastně nevím, jestli chci nějakou radu, spíš bych stála o vaše názory na celou tuto situaci. A taky o osobní zkušenosti v případě, že se tak mladá holka stane matkou. Může být vůbec člověk v tomhle věku schopen postarat se zcela zodpovědně o dítě?