Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dobrý den. Ráda chodím na tuto stránku a pročítám si různé životní problémy. A tak mě napadlo, že bych mohla přispět i já. Nevím totiž, co si myslet...

Je mi 24 let a s podporou mých skvělých rodičů, kteří jsou pro mě velkým vzorem nejen jako rodiče ale i jako manželé, jsem vystudovala VŠ. Za prací jsem se ostěhovala do Prahy spolu s ještě tehdy přítelem (30 let), se kterým jsem byla 7 let. Myslela jsem si, že nám to vyjde. Těšila jsem se na ten společný podnájem, do budoucna svatbu, vlastní bydlení, děti, atd. Podstrojovala jsem mu, společné bydlení si skutečně užívala a plánovala budoucnost. No nevyšlo nám to... Bohužel jsme se k sobě absolutně nehodili, což jsme zjistili asi po roce společného bydlení. Láska se nám úplně vytratila a zbyla jen závislost. Rozchod byl dost těžký a také vleklý... I díky tomu, že si expřítel po rozchodu asi 3,5 měsíce hledal jiné bydlení, aby se mohl odstěhovat z našeho pronájmu (ačkoli jsme se tak domluvili), u mě i dost klesl a z rozchodu jsem se pak oklepala i celkem rychle. Cítila jsem skoro úlevu, že mám konečně svobodu.

Rozhodla jsem se začít odznovu. Musela jsem si sice začít sama platit pronájem, ale věděla jsem, že to nějak zvládnu. Věřila jsem, že poznám toho "pravého" a opravdu, netrvalo dlouho, poznala jsem skvělého muže, přesně dle mých představ. Hezkého, přesně můj typ, skutečně inteligentního, jak jsem později zjistila i s neuvěřitelnými všeobecnými znalostmi, úspěšného v zaměstnání, slušně vychovaného, s morálními zásadami jako mám já, z podobně založené a šťastné rodiny, jako mám já, narozdím od bývalého, a s chemií, narozdíl od předchozího vztahu, mezi námi decheberoucí. Je mladší než expřítel, je mu 27 let.

Prvně jsme chodili často jenom do restaurací. Bylo hezké, jak na nic nespěchal a chtěl, abychom se nejprve poznali, než dojde na něco intimnějšího. První 3 měsíce jsme se jenom líbali a chodili ven "za ručičky". Byla jsem úplně štěstím bez sebe, jak se to všechno hezky vyvíjelo, zamilovala jsem se. Jediné, co mě trochu mrzelo, že mi tolik nepsal, o volání nemluvě. Ale každý den jsme si vždy dali vědět a on tvrdil, že na to psaní není... Vídali jsme se také docela málo, tak pokaždé jednou týdně. Po těch 3 měsících jsme už oba cítili, že setkávání venku nestačí. Problém byl v tom, že já ho pozvat ke mně nechtěla, protože expřítel si v tu dobu ještě u mě v bytě nechal spoustu nábytku, který neustále tvrdil, že si co nejdříve odstěhuje, a mně to bylo nepříjemné, aby v takovém bytě byl. No a on měl již pronajmutý jeden pokoj ve větším bytě (spolupronájem) a nechtěl mě pozvat, protože "je to prý hrozné, že tam nemá žádný nábytek, jen matraci na zemi." Nutno dodat, že v Praze přespává jenom přes týden, kdy chodí do práce od rána do večera, na víkendy jezdí domů dál za Prahu a šetří si vydělané peníze. I přesto jsem ho přemluvila a párkrát jsem pak u něj pobyla. Pokoj skutečně pouze určený na přespávání, matrace na zemi a "haldy" oblečení, tašek, knížek po zemi. Poté si expřítel na mé urgence konečně vše odstěhoval, a tak jsem ho mohla konečně pozvat do mé garsoniery. Moc se mu zde líbilo, což mě těšilo. Začali jsme se scházet už jenom u mě, z večeří v restauracích se staly společné večery u mě doma nad filmem, občas nad večeří ode mě, milováním...

Od té doby uplynulo asi 5 měsíců. A změna minimální. Vídáme se 2 – 3 krát týdně, což považuji za úspěch. A stýkáme se už jen a pouze u mě doma. Oběma nám to v mém bytě vyhovuje, je tu klid, soukromí, ale já si říkám, proč něco nepodnikneme? Problém je v tom, že on je opravdu hodně pracovně vytížený. Pracuje od cca 8 hod. a je v práci standartně do 20. hod., leckdy i později, občas dokonce do půlnoci apod. Je hodně cílevědomý a pořád říká, že chce něco v životě dokázat. Že nechce život proflákat. Z legrace ho nazývám workoholikem. Samozřejmě se mi to na něm také celkem líbí a musím říct, že i mě samotnou v tom posouvá dál, ale že se vídáme jenom po večerech 2 – 3 týdně ve všední dny, jak nám to pracovně vychází, je pro mě čím dál tím víc nedostačující. Chápete, že jsme spolu nestrávili ještě ani jeden víkend? Každý pátek totiž odjíždí do svého rodného města dál za Prahu k rodičům. Má totiž ještě navíc své koníčky, sport, které zatím omezit nechce, i když (dle jeho slov) je mu jasné, že za pár let to bude muset vypustit úplně. Také musí pomáhat rodičům, kteří byli oba před časem vážněji nemocní, resp. málem umřeli, tak mi přijde hezké, že se o ně tak hezky zajímá. V podstatě pokaždé, když se ho ptám na víkend a on říká své plány, nemám co dodat, aniž bych si nepřipadala jako sobec nebo omezující semetrika.

Celkově si ale troufám říct, že se náš vztah za ty měsíce určitě prohloubil a ačkoli není na vyznání lásky apod., cítím, že ke mně také cítí něco víc. Nejezdí za mnou jenom kvůli sexu, jak každý v mém okolí říká a nemyslete si, i já takové pocity občas měla. Opravdu si i dokážeme hodiny povídat a spousta nocí byla bez sexu. On tvrdí, že se mnou zažívá super pocity, že je mu se mnou hezky, že se na mě těší a je rád, jak to je teď a nic by neměnil. Když něco navrhnu do budoucna (výlet, aj.), souhlasí, že jednou určitě. Když občas narazíme na téma budoucnosti, je zřejmé, ačkoli se ho nezeptám přímo, že se chce jednou oženit, že chce mít děti, atd. Často také z jeho věty vyzní, že i se mnou počítá do budoucna. Také přistoupil na představení se mým rodičům, což beru jako velké projevení zájmu. Bylo to ale na rodinné oslavě, takže rodiče ho neměli tolik možnost poznat. Představit mě svým rodičům ale zatím nechce. Prý chce počkat, až na později, až bude jisté, že spolu zůstaneme, vzhledem ke zkušenostem.

Opravdu ale nevím, co si myslet. Párkrát jsem na něj uhodila, zdali nežije dvojí život, jeden v Praze a jeden ve svém rodném městě, ale to se vždy skoro urazil, prý co si o něj myslím. Nyní po těch měsících bych řekla, že bych i na něm poznala, že lže, takže věřím, že dvojí život nežije. Myslím si ale, že se trochu bojí toho závazku a "usazení se". Párkrát něco prohodil o svých spolupracovnících, jakými jsou podpantofláky a jak je jejich ženy omezují. Ale já přece taková nejsem, chci s ním jenom trávit více času. Jedno já mi říká: "vykašli se na něj, najdeš si jiného, který o tebe bude skutečně stát a bude s tebou trávit čas..." a vzápětí hned druhé já: "prosím tě, co by jsi chtěla. Je prostě úspěšný, musíš být trpělivá a dočkáš se něčeho víc" Je pravda, že představa s ním nebýt je pro mě naprosto nepřijatelná.Mám pocit, že už se snad nikdy takhle nezamiluju, ani toho expřítele jsem snad takhle nikdy nemilovala. Přijde mi opravdu jako vysněný princ, je přesně můj typ, jen kdyby o mě jevil více zájmu.. Co byste mi poradili? Mám vydržet a být trpělivá? Ale co když jenom ztrácím čas? Co si o takovém vztahu myslíte?