Pochybnosti ve vztahu. Stojí skutečně o mě?
.jpg)
Dobrý den. Ráda chodím na tuto stránku a pročítám si různé životní problémy. A tak mě napadlo, že bych mohla přispět i já. Nevím totiž, co si myslet...
Je mi 24 let a s podporou mých skvělých rodičů, kteří jsou pro mě velkým vzorem nejen jako rodiče ale i jako manželé, jsem vystudovala VŠ. Za prací jsem se ostěhovala do Prahy spolu s ještě tehdy přítelem (30 let), se kterým jsem byla 7 let. Myslela jsem si, že nám to vyjde. Těšila jsem se na ten společný podnájem, do budoucna svatbu, vlastní bydlení, děti, atd. Podstrojovala jsem mu, společné bydlení si skutečně užívala a plánovala budoucnost. No nevyšlo nám to... Bohužel jsme se k sobě absolutně nehodili, což jsme zjistili asi po roce společného bydlení. Láska se nám úplně vytratila a zbyla jen závislost. Rozchod byl dost těžký a také vleklý... I díky tomu, že si expřítel po rozchodu asi 3,5 měsíce hledal jiné bydlení, aby se mohl odstěhovat z našeho pronájmu (ačkoli jsme se tak domluvili), u mě i dost klesl a z rozchodu jsem se pak oklepala i celkem rychle. Cítila jsem skoro úlevu, že mám konečně svobodu.
Rozhodla jsem se začít odznovu. Musela jsem si sice začít sama platit pronájem, ale věděla jsem, že to nějak zvládnu. Věřila jsem, že poznám toho "pravého" a opravdu, netrvalo dlouho, poznala jsem skvělého muže, přesně dle mých představ. Hezkého, přesně můj typ, skutečně inteligentního, jak jsem později zjistila i s neuvěřitelnými všeobecnými znalostmi, úspěšného v zaměstnání, slušně vychovaného, s morálními zásadami jako mám já, z podobně založené a šťastné rodiny, jako mám já, narozdím od bývalého, a s chemií, narozdíl od předchozího vztahu, mezi námi decheberoucí. Je mladší než expřítel, je mu 27 let.
Prvně jsme chodili často jenom do restaurací. Bylo hezké, jak na nic nespěchal a chtěl, abychom se nejprve poznali, než dojde na něco intimnějšího. První 3 měsíce jsme se jenom líbali a chodili ven "za ručičky". Byla jsem úplně štěstím bez sebe, jak se to všechno hezky vyvíjelo, zamilovala jsem se. Jediné, co mě trochu mrzelo, že mi tolik nepsal, o volání nemluvě. Ale každý den jsme si vždy dali vědět a on tvrdil, že na to psaní není... Vídali jsme se také docela málo, tak pokaždé jednou týdně. Po těch 3 měsících jsme už oba cítili, že setkávání venku nestačí. Problém byl v tom, že já ho pozvat ke mně nechtěla, protože expřítel si v tu dobu ještě u mě v bytě nechal spoustu nábytku, který neustále tvrdil, že si co nejdříve odstěhuje, a mně to bylo nepříjemné, aby v takovém bytě byl. No a on měl již pronajmutý jeden pokoj ve větším bytě (spolupronájem) a nechtěl mě pozvat, protože "je to prý hrozné, že tam nemá žádný nábytek, jen matraci na zemi." Nutno dodat, že v Praze přespává jenom přes týden, kdy chodí do práce od rána do večera, na víkendy jezdí domů dál za Prahu a šetří si vydělané peníze. I přesto jsem ho přemluvila a párkrát jsem pak u něj pobyla. Pokoj skutečně pouze určený na přespávání, matrace na zemi a "haldy" oblečení, tašek, knížek po zemi. Poté si expřítel na mé urgence konečně vše odstěhoval, a tak jsem ho mohla konečně pozvat do mé garsoniery. Moc se mu zde líbilo, což mě těšilo. Začali jsme se scházet už jenom u mě, z večeří v restauracích se staly společné večery u mě doma nad filmem, občas nad večeří ode mě, milováním...
Od té doby uplynulo asi 5 měsíců. A změna minimální. Vídáme se 2 – 3 krát týdně, což považuji za úspěch. A stýkáme se už jen a pouze u mě doma. Oběma nám to v mém bytě vyhovuje, je tu klid, soukromí, ale já si říkám, proč něco nepodnikneme? Problém je v tom, že on je opravdu hodně pracovně vytížený. Pracuje od cca 8 hod. a je v práci standartně do 20. hod., leckdy i později, občas dokonce do půlnoci apod. Je hodně cílevědomý a pořád říká, že chce něco v životě dokázat. Že nechce život proflákat. Z legrace ho nazývám workoholikem. Samozřejmě se mi to na něm také celkem líbí a musím říct, že i mě samotnou v tom posouvá dál, ale že se vídáme jenom po večerech 2 – 3 týdně ve všední dny, jak nám to pracovně vychází, je pro mě čím dál tím víc nedostačující. Chápete, že jsme spolu nestrávili ještě ani jeden víkend? Každý pátek totiž odjíždí do svého rodného města dál za Prahu k rodičům. Má totiž ještě navíc své koníčky, sport, které zatím omezit nechce, i když (dle jeho slov) je mu jasné, že za pár let to bude muset vypustit úplně. Také musí pomáhat rodičům, kteří byli oba před časem vážněji nemocní, resp. málem umřeli, tak mi přijde hezké, že se o ně tak hezky zajímá. V podstatě pokaždé, když se ho ptám na víkend a on říká své plány, nemám co dodat, aniž bych si nepřipadala jako sobec nebo omezující semetrika.
Celkově si ale troufám říct, že se náš vztah za ty měsíce určitě prohloubil a ačkoli není na vyznání lásky apod., cítím, že ke mně také cítí něco víc. Nejezdí za mnou jenom kvůli sexu, jak každý v mém okolí říká a nemyslete si, i já takové pocity občas měla. Opravdu si i dokážeme hodiny povídat a spousta nocí byla bez sexu. On tvrdí, že se mnou zažívá super pocity, že je mu se mnou hezky, že se na mě těší a je rád, jak to je teď a nic by neměnil. Když něco navrhnu do budoucna (výlet, aj.), souhlasí, že jednou určitě. Když občas narazíme na téma budoucnosti, je zřejmé, ačkoli se ho nezeptám přímo, že se chce jednou oženit, že chce mít děti, atd. Často také z jeho věty vyzní, že i se mnou počítá do budoucna. Také přistoupil na představení se mým rodičům, což beru jako velké projevení zájmu. Bylo to ale na rodinné oslavě, takže rodiče ho neměli tolik možnost poznat. Představit mě svým rodičům ale zatím nechce. Prý chce počkat, až na později, až bude jisté, že spolu zůstaneme, vzhledem ke zkušenostem.
Opravdu ale nevím, co si myslet. Párkrát jsem na něj uhodila, zdali nežije dvojí život, jeden v Praze a jeden ve svém rodném městě, ale to se vždy skoro urazil, prý co si o něj myslím. Nyní po těch měsících bych řekla, že bych i na něm poznala, že lže, takže věřím, že dvojí život nežije. Myslím si ale, že se trochu bojí toho závazku a "usazení se". Párkrát něco prohodil o svých spolupracovnících, jakými jsou podpantofláky a jak je jejich ženy omezují. Ale já přece taková nejsem, chci s ním jenom trávit více času. Jedno já mi říká: "vykašli se na něj, najdeš si jiného, který o tebe bude skutečně stát a bude s tebou trávit čas..." a vzápětí hned druhé já: "prosím tě, co by jsi chtěla. Je prostě úspěšný, musíš být trpělivá a dočkáš se něčeho víc" Je pravda, že představa s ním nebýt je pro mě naprosto nepřijatelná.Mám pocit, že už se snad nikdy takhle nezamiluju, ani toho expřítele jsem snad takhle nikdy nemilovala. Přijde mi opravdu jako vysněný princ, je přesně můj typ, jen kdyby o mě jevil více zájmu.. Co byste mi poradili? Mám vydržet a být trpělivá? Ale co když jenom ztrácím čas? Co si o takovém vztahu myslíte?
20.10.2014 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 140 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Pochybnosti ve vztahu. Stojí skutečně o mě?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Lucimia: Děvče nešťastný ! Omlouvat 27mi letého chlapa z nezralosti ?
Kolik bylo Tvým rodičům (nebo jejich vrstevníkům) když jsi se Ty narodila ?
Chlapům chybí vojna. Nějak ten předěl mezi pubertou a dospělostí nemají vyznačený a třicátníci jsou označováni jako "mladíci".
Před 30ti lety měl třicátník běžně dvě děti školou povinné a zodpovědnost za rodinu.
Tvůj přítel se chová podivně. Píšeš, že jeho sestra měla promoci. Proč jsi tam nebyla s ním ? Rodičům ani svým přátelům Tě nehodlá představit...
Jestli on není "tak trochu ženatej".
A není-li, tak je minimálně divnej. Nemají třeba v rodině nějakou genetickou vadu (např. sourozence s Downovým syndromem, ap.), že Tě tak drží od své rodiny dál ?
Chováš se jako rohožka před jeho dveřmi, tak se nediv, že si o Tebe otírá boty. Buď sama sebou a prosazuj taky to, co chceš Ty, ne jen co chce on.
Takhle nikdy a s nikým nebudeš rovnocenná partnerka, ale (v tom lepším případě) jen "náhradní maminka".
Lucimia: Protože Tě, Lucie, z nějakého důvodu nemá na prvním místě v životě. Možná bys to mohla zkusit změnit tím, že pro něj budeš víc nedostupná. Pak jsou dvě možnosti - buď začne mít strach, že Tě ztratí a tudíž se bude víc snažit, nebo mu to bude jedno a váš vztah vyšumí do prázdna. Ale můžu Ti na základě svých vlastních zkušeností říct, že když chlap OPRAVDU stojí o ženu, tak to vypadá jinak, než jak to popisuješ.
Lucimia: A nerozčiluj se zbytečně. Právě proto, že ho neznáme, ti vypisujeme různé možnosti, které se opravdu staly a stávají se častěji než myslíš a ženám, ketré by to do partnera původně taky nikdy neřekly.. Je na tobě ujistit se, že to není ten případ.
Luci, Ty jsi troll na rozpoutání diskuze a pozvednutí těchto upadajících stránek?
Pokud si myslíš, že poznáš manipulátora, tak jsi na tom líp jak 98% populace ... Mám jen jednu radu, nelze měnit nikoho jiného jak sebe. Takže on Tě buď do života vpustí anebo ne.
Momentálně jsi na úrovni hodně laciné madrace, to co máš není vztah. Ale každý svého štěstí aneb kdo chce kam ...
Lucimia: No, z toho, jak to teď popisuješ, už mi nepřijde jako hlavní možnost, že má někde ženu. Ale pokud byl vychováván ve věřící rodině, kde neměli příliš vřelé vztahy v to smyslu, že by byli otevření, rádi se objímali, spíš že tam vládla přísnost a o některých věcech bylo lepší nemluvit, je zvyklý na tohle, a tvůj přístup je mu cizí. Nedokáže se bavit o pocitech. Pokud ho ještě rodiče neustále hnali k vyšším výkonům a aby v životě něco dosáhl a on je ctí, tak jak by podle víry měl, pokud si jeho rodiče na veřejnosti ani nedali pusu, má takhle nastavenu představu o budoucím životě. taky je možné, že otec doma vládl pevnou rukou a manželka plnila jeho představy. Možná si on zvykl, že doma a nakonec i jiným lidem , raději řekne to,co oni chtějí slyšet, aby v jejich očích vypadal dobře a tak to říká i tobě.
On nemusí být nutně špatný, ale to, že máte zdánlivě stejný názor na určité věci ještě neznamená, že v praxi si budete rozumět taky. Ty jsi sice vychovávána ve stejných zásadách, ale mnohem vřelejším prostředí a něco takového bys chtěla i ve své rodině.
Základ je v komunikaci. Zkus si promyslet, co ti vadí a přimět ho, abyste si promluvili. Ne jako výčitky ani plánování společné budoucnosti.
Chlap se nedovtípí, ledacos potřebuje říct, to bych mu nevyčítala. Ale pokud mu řekneš, že bys ráda usínala v jeho objetí, že by sis ráda udělala s ním jeden víkend, že by tě potěšilo, kdyby ti občas přinesl kytku nebo nějak překvapil, a on ti řekne, že to není jeho styl a musíš ho brát takového jaký je , je něco špatně. Pokud mu nezáleží na tvých pocitech, není to vztah, který má budoucnost.
kareta: To jsem asi zjistila, že mě do života nepouští, děkuji za shrnutí problému, spíš by mě zajímalo proč a jak to změnit!
Fakt to už přeháníte! Gay ani žádný manipulátor nebo násilník to rozhodně není! Vůbec ho neznáte, tak hned neházejte takové černoty kolem něj! Myslím, že v tom není nic podrazáckýho, že by mi lhal, měl dvojí život nebo si pěstoval moji závislost na něm (to by podle mě vypadalo úplně jinak)... Myslím, že je tam něco jiného... Buď je nezralý, nebo se jen bojí závazků a drží se zkrátka... Nebo mu úplně nevyhovuju, tak čeká, co se z toho vyvrbí.. nevím a tady to teda asi nezjistím. Čekala jsem, že mi spíš poradíte, jak to změnit, jak to chápat, ale vy mi doporučujete rovnou rozchod. Takhle se nezdrhá ze vztahu... Vždy je lepší dvakrát měřit, jednou řezat. Možná jsem já závislá na vztahu a je problém ve mě. To nikoho z Vás nenapadlo... Lituju, že jsem sem článek dávala, protože fakt vidíte všechno jenom negativně a nepřipouštíte žádný jiný možný důvod, jen ten, že je to podrazák, nebo gay, násilník... Nejsem blbá, abych takovému blbovi naletěla. Ale moje chyba, asi příště raději využiji psychologa nebo nějakou partnerskou poradnu, kde mi asi poradí erudovaněji.. Je možné a dost pravděpodobné, že nám to nevyjde, ale z jiných důvodů než tu vy předkládáte... Dám Vám vědět, jak to dopadlo...
Badi: Tak tohle mě také napadlo...v každém případě Lucii nemiluje natolik, aby byla jeho prioritou, ať už je ten důvod jakýkoliv. A když není teď, za rok nebude už vůbec.
Lucimia: nepouští tě do svého života...jen se veze.
Mně to velice silně připomíná můj vztah,který jsem měla ve dvaceti se svým vrstevníkem. Měl svoje zájmy, svůj sport ...a pak až někde na konci jsem byla já. Když jsme například jeli s partou (bylo tam několik párů a několik singles) na víkend, věnoval se všem, kromě mě, za mnou přišel až večer. Ostatní páry se v žádném případě nestranily společnosti, neseparovaly se, ale byly tam SPOLU a bylo to na nich vidět. Cítila jsem se tam nepříjemně. Udělal to jednou, upozornila jsem ho na to a řekla, že mi to vadí. Za měsíc jsme jeli znovu a choval se stejně...takže hned na dalším rande jsem vztah zhruba po osmi měsících ukončila. Nemělo to cenu, on byl nezralý a já chtěla už tenkrát od vztahu víc. A cítila jsem, že si zasloužím dostat víc, než být někde na chvostu jeho zájmů...člověk musí být hlavně k sobě upřímný a nelakovat věci narůžovo, když sám dlouhodobě cítí, že to není ono. Pointa je, že jsme dodnes zůstali přáteli a po letech mi řekl, že byl tenkrát mladej a blbej a že mě pochopil až za několik let...
Ivi: Taky pravda....
Asi nad tím jen moc přemýšlím, ale...
Píšeš, že je věřící, takže nejspíše ho k tomu vedli rodiče. Měl již několik přítelkyň (myslím, že si psala, že měl asi 3 vztahy) a z žádnou mu to nevyšlo (to dá rozum, jinak by ne nejspíš neměl tebe). Ale, nemusí být hned lhář, může být třeba gay, který si to nechce nebo vzhledem k víře nemůže/nedokáže přiznat? To by totiž vysvětlovalo to, že v 27 letech po tobě nejde jako tzv. slepice po flusu. Jeho neustálá pracovní vytíženost, ježdění za rodiči, sport, plánování mlhavé budoucnosti ve stylu MŮJ namísto NAŠE a tvůj dojem pátého kolečka u vozu... No asi nad tím vážně moc přemýšlím....
.gif)
Lucimia: A co když si tě jen tak připravuje a pracuje na tom, abys na něm začala být závislá. A pak s tebou třeba bude, ale jako pán a velitel a ty možná budeš vděčná i za pár facek, protože on je přece cílevědomý a máte toho tolik nastaveného stejně..... Přijde mi divné, že byste měli tolik stejných zvyků, názorů, pohledů na život atd. skoro jako identická dvojčata. To se v opravdovém životě zase tolik nestává. Dobrý manipulátor ti nakecá cokoliv co vidí, že chceš slyšet. A ty vlastně o něm většinu věcí víš jen z doslechu, z toho, co ti sám řekne. Ne z toho, co sama vidíš, že dělá nebo z toho, co ti řeknou jeho kamarádi, známí, sourozenci nebo rodiče. Na tvém místě bych byla víc než opatrná (upřímně řečeno, já bych hledala v jiném lese).
Moc se divím, že si od Lucimii ještě nezačal půjčovat peníze nebo tak něco...
Taky bych se bála toho, že ti nechce ukázat svoje rodiče...kdoví co před tebou skrývá...Měla bys je vidět co nejdřív, třeba by ti to "otevřelo oči"
Lucimia: Moje reakce byla odpovědí, na jeho neustálou obhajobu, kdy tu bylo řečeno zkušenějšími a zkušenými, co se jim zdá či nezdá úplně košér. Opravdu si myslím, že s ním to nemá cenu. Z popisu mi přijde, že jeho budoucnost je jednou, možná... Jednou si koupím byt, možná budu nějaký čas v zahraničí. Po 8 měsících možná ani jeho rodiče netuší, že nějaká TY v jeho životě existuje. Zřejmě nevyzrálý bude. A ty jeho proslovy, že nebude podpantoflák... to by mě opravdu zajímalo jak si představuje... Z mojí zkušenosti to bývá tak, že z kluka nakonec vypadne, že domácí práce jsou na ženský a on se jich rozhodně účastnit nechce...
Prostě a jednoduše, dobrý pocit z toho nemám a nejsem tu sama. Asi bude nejlepší se připravit na "nejhorší" - rozchod, protože už jen tehle tvůj postřeh mluví sám za sebe : Přeci jenom, kdyby mě viděl stejně jako já jeho, tzn. že já jsem ta pravá smajlik - 35, tak by mě rodičům představit, protože by věděl, že se mnou zůstane... smajlik - 63 to je smutný...
