Moje tchyně páchá dobro. A je to peklo.
.jpg)
Nedávno mě jedna ze zdejších čtenářek v diskuzi zaujala termínem „páchat dobro“. Jelikož jsem člověk zvídavý, hledala jsem, co to znamená a to co jsem našla mě zaujalo ještě víc.
Popis těchto lidí totiž přesně sedí na moji tchyni. Když to řeknu stručně, je to něco ve smyslu: „Páchání dobra je když ... Když někdo, byť s nejlepším úmyslem, vnucuje někomu jinému radu či pomoc, aniž se jej zeptal, zda o to stojí.“ Začínám mít podezření, že tchyně je jedním z těch páchačů (nebo pachatelů?).
Jeden z mých oblíbených citátů je: „Peklo není žádné místo. Je to jen stav tvého vědomí.“ V souvislosti s tímto mě napadá další: „Cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly.“
Přiznám se, že po každém tchynině „nájezdu“ a jejích dobrých úmyslech v praxi, se moje vědomí nachází ve stavu pekelném ještě několik dní poté. Musím říci, že jsem se s člověkem tohoto ražení ještě v životě nesetkala. Marně se to snažím identifikovat již pár let a teď mi na ni naprosto sedla definice „páchání dobra“. Je to neskutečně houževnatá osoba. Takřka nezničitelná.
Když pominu její dobře míněné a dokola omílané rady ohledně snad všech oblastí našeho života včetně toho, jak a kde mám rodit, tak nám tchyně s dobrými úmysly v nestřeženém okamžiku přestele postele, ostřihá kytky, nakrmí psa, nakrmí děti… (většinou vším možným, co sama uzná za vhodné pro nějaký konkrétní vitamín v tom obsažený). Nebere přitom v potaz ani moji žádost, ať to nedělá, ani aktuální zdravotní stav dětí, popř. fakt, že je dítě ještě plně kojené a nejspíš mu neprospěje šlehačkový dort. Následně pak děti mají koliku, zhoršený ekzém a jiné. No co, mám na to zase zhruba tři týdny abych to dala přírodními prostředky a přísnou dietou do pořádku.
Na každou námitku má argument
Naše námitky jsou většinou ubity argumenty typu: „No prosím tě. Já jsem přeci vychovala dvě děti.“
Nebo: „No protože jsi chlap.“ Na námitku manžela, že má na věc jiný názor.
Další: „Ale já jsem ti ho dala.“ Když se manžel ohradí, že je to jeho život.
Po jednom celodenním dohadování na téma, kde budeme v budoucnu bydlet, kdy jsme si opakovaně prosazovali svoji představu: „No jo. Já jsem holt taková, že myslím víc na ty druhé, aby oni měli radost.“ (Dovětek ve smyslu: „A ne jako vy sobci,“ zůstal jen viset ve vzduchu, ale tón byl více než jasný).
Na další reakci manžela, že nám rady vnucuje a že na ně nejsme zvědaví, jsme se dozvěděli, že je starší a tudíž zkušenější, tak nám může radit.
Při další z příležitostí se dozvím, jak budou mít naše děti kvůli mojí špatné výživě zdeformované nožičky, popř. jiné zdravotní komplikace, jak i my s manželem budeme nemocní.
Dále si vyslechnu, když si chci dělat svoje věci dle svého, jak mají jedináčci přehnané ego a potřebují se vymezit. Na mojí námitku, že manžel si také dělá věci dle svého a není jedináček, se dozvím, že její syn má zdravé sebevědomí.
Na můj nevinný dotaz jak tu nebo onu poznámku myslela je mi řečeno, že jsem vztahovačná. Takže dodnes mi spousta jejích výroků není jasná, neboť je nechápu a vysvětleny mi ani na požádání nebyly. A tak dále v tomto duchu.
Když naše argumenty, v mezičase kdy se nadechuje, jsou někdy náhodou vnímány a nedej bože prosazeny, .jpg)
dojde i na slzičky ukřivdění, doprovázené výtkami, jak to myslí dobře, dojde.
Přiznávám se, že čím blíže ji poznávám, začínám být stále více přesvědčená, že příčinou rozpadu jejich manželství před lety nebyl alkoholismus manžela, ale že to manželství bylo příčinou manželova alkoholismu.
Občas mám taky chuť. Chlastat. Ne si ji brát.
A tak přemýšlím, kde se to v člověku bere. To přesvědčení, že může hodnotit životy druhých, zasahovat do nich a radit všem kolem, jak mají žít.
Co způsobuje nebo předchází tomu, že se člověk stane „pachatelem dobra“? A co dělat, když jste vy nebo vaši nejbližší hlavním cílem takového člověka? Je to psychická porucha nebo povahový rys? Dá se to nějak léčit nebo s tím jinak pracovat? Dá se vůbec proti tomu nějak bránit abyste vy z toho nevyšli jako nevděční hulváti jen proto, že si chcete žít svůj život po svém?
Myslíte si, že je vůbec reálné aby takový člověk pochopil, jak se díky jeho soustavnému „pomáhání“ můžete cítit a že vám ničí psychiku a narušuje rodinný život?
Nebo je to normální a ten člověk skutečně má v sobě nekonečnou dobrotu a potřebu pomáhat (manžel to nazývá přehnanou péčí) a já jsem opravdu divná, že mi takové chování vadí?
10.4.2012 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 135 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Moje tchyně páchá dobro. A je to peklo.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Monik: ona se chodí k Vám bavit, zatímco Vás obtěžuje... proto se nestyd a požádej ji o pomoc, ať udělá cokoliv. Pokud chodí pravidelně nechávej ji "její práci"... sice se může stát, že Tě bude pomlouvat, ale to můžeš změnit tím, že ji budeš před lidmi chválit... Neboj, časem se unaví každý.
.gif)
já jsem tchýně co přijede na návštěvu , rozdá všem co přivezla, vypije kafe , zbaští kus dortu a pár chlebíčků, pokecá a za dvě hoďky frčí domů a je mi jedno jestli má dcera nebo snacha uprostřed kuchyně nas...áno....( pardon)..............
moje maminka mi do ničeho také nemluvila a od tchýně jsem si nic líbit nedala - utla jsem hned na začátku - ale tam remcával spíše tchán, tehdy policajt
prostě utnout vše hned na začátku, odebrat případně klíče a pouštět jen tehdy je-li zvána.....
ola: tak to ještě horší kombinace... na pomluvy jsem vždy reagovala slovy "taky jsem to slyšela" anebo "a já jsem u toho také byla?"... a celkem rychle to splasklo.
A co přetáhnout švagra na svou stranu anebo alespoň švagrovou, abyste drželi partu, třeba je i společně vítali... je Vás hodně, s tím se dá pracovat. 
ach jo, chudinky tchýně, ty se nezavděčí........
Je toho mnohem vic, tady jsem napsala jen par takovych "perel" na odlehceni.
Spis mi to pripada jako takove to stokrat nic umorilo vola.
Obcas mam pocit, ze at reknu a udelam cokoli, tak musi oponovat at slovy nebo ciny.
Zkousela jsem ji i testovat, ze treba reknu neco, priste pravy opak a ona to udela taky ale samozrejme tak aby mi odporovala, takze si protireci.
Tak nevim, proc to dela.
Asi je nestastna a mysli si, ze za to muzu ja a ze nebyt me, tak by se ji asi syn vic venoval nebo nevim.
HelenaPa: 5:55 To jsou pekne protiargumenty,dekuju.
Nevim ale zda pujdou pouzit, neco zkusim.
Tezke je to, ze ona to bohuzel nerekne nikdy na primo me, ale zacne tak jako vseobecne v nejake konkretni situaci kdy ji treba odporuju. Treba s tim egem.
"No jo no, kdyz oni ti jedinacci jsou takovi a makovi..."
No a kdyz se ohradim, tak rekne prave to, ze jsem vztahovacna a otoci to proti me, ze to vubec nemyslela na me apod.
A pritom se toho vsiml i manzel, ze ma takove jako "skryte utoky" nebo jak to napsat, proti kterym se da dost spatne branit.
No a tak jsem vetsinou z ni vytocena a to asi neni dobre.
Budu muset na sobe nejak pracovat.
Manzel ma system, ze kdyz ona prijede, vypne a nevnima.
Ja to bohuzel tak dobre neumim.
Ale zase aby tchyne nevypadala jako nejaky zly clovek. Osobne si nemyslim, ze je vylozene zla. Spis mam pocit, ze je nestastna a nespokojena se svym zivotem a zamerila se na svojeho syna. A me bohuzel vnima jako tu, ktera ji ho ukradla 
Navic jsou nase deti jeji jedina vnoucata.
Jinak si myslim, ze chyba je vzdycky na obou stranach, takze urcite nesu i ja svuj dil viny.
Urcite ma taky co se tyka toho stravovani v nekterych vecech pravdu, ale v nekterych zasadnich se rozchazime. Bohuzel zvolila takovy divny zpusob podani.
A to je prave asi ten kamen urazu.
Ja odmitam ustoupit a ona zase porad dokola zkousi ruznymi zpusoby prosadit svou
Takze potom to vypada tak, ze krmi deti tajne a kdyz ji nachytam tak lze a to me vetsinou vytoci a proste to mezi nama skripe.
No a tim padem se muzu vyjadrit i k tomu druhemu clanku co tady dnes je.
S manzelem se nehadame, ale kdyz uz, tak vetsinou po jeji navsteve.
Hezky den vsem 
Dekuju moc za rady, docela jsem se zasmala
Nektere rada vyzkousim, nektere bohuzel v tomto pripade praktikovat nejdou
Tohle je vyborny: "A deti, psy a jinou bezbranou zver ji nesverovat a uchovávat v nedosahu!"
Nebo taky to, ze ji mame poridit kraliky apod.
Ty si totiz budeme porizovat my, k ni do panelaku by to slo spatne.
Ono zamestnat ji, je dobry napad, ale nevim zda to pomuze. Pripada mi totiz, ze jeji energie je nevycerpatelna. My s manzelem jsme vzdycky uz uplne hotovi z ni a ona srsi energii na vsechny strany. Takze to zlepsovani jeji kondicky by nas mozna dostalo driv do hrobu
No a taky by se pak blbe drzela z dosahu ta zver s detma
Obcas se divim kde tu energii bere.
Jsem dvojnásobná tchýně. Jednoho zetě mám za mořem a druhého přes ulici. Do života dcer a zeťů se nepletu, je to jejich život. Když poprosí o pomoc,ráda vyhovím, když poprosí o radu, taktéž. Ale nevnucuju se, neměla jsem to nikdy ráda.Jaké si to udělají,takové to mají...jejich věc.
.jpeg)
Verera - 10.4.2012 10:22 - koukám, že v tom nejsem sama Kolikrát já už jsem se snažila jim to vysvětlit, marná snaha, návštěva co návštěva je to stejné
Manžel je na to alergický, někdy se neudrží a řekne něco jedovatého, to oni zas vnímají negativně a se snažím to urovnávat. Ach jo! 
PEGG: Otravná ohleduplnost, přesně, z toho taky rostu. Na věty"Já počkám až co zbyde. Já to nemusím mít, ať zbyde víc na vás ...." jsem alergická.
Takové to, že sebe odstrkují až na poslední místo, jako že na nich nezáleží.
Ono jim nedochází, že v hostiteli tím vyvolávají dojem, že se cítí jako že obtěžují a třeba jeho vinou. Možná je to něco podobného, jako že na návštěvě je slušné několikrát odmítnout a pak si teprve vzít třeba občerstvení, i když je evidentní, že host by si rád vzal hned. To je taky děs.
A když před dětmi řeknou:"Já si nevezmu, nech to dětem." mám chuť začít ječet. To je něco tak nevýchovného! Nehodlám mít doma fracky, kteří si myslí, že jsou na prvním místě a babička má nárok až na nějaké zbytky, které oni nechtějí.
Tohle mi dělají obě babičky. Naštěstí je většinou dokážu usměrnit. Tuhle u oběda tchyně taky začala něco jako že si vezme až poslední, co zbyde, aby měly děti dost (jako kdyby tam bylo na dně hrnce) tak jsem chtěla rázně zakročila, že ani náhodou, na talíř se nakládá podle věku, ona dostane první. Docela mě potěšilo, že něž jsem to stihla já vyskočily děti a něco podobného řekly babičce samy.
Já jsem tedy taky tak ve věku tchýně,ale nechápu,jak mají některé osoby drzost se někam cpát a radit a vnucovat....Já nikdy!! Kdybych byla na místě monika,tak bych předem zaslala písemné pokyny,co mi má tchýně dovézt,koupit,u mě doma udělat po příjezdu,pěkně s přesným rozvrhem...Myslím,že by se buď urazila,nebo by jí to přišlo vtipné a zařídila by se dle toho,nebo by neudělala nic a jen tak si přijela a chtěla by zkoušet ty své praktiky jako jindy,ovšem já bych stylem generál zavelela: jakto,že jste (já bych jí teda striktně vykala!) nedodržela mé pokyny ? Tak to by nešlo,a nepustila bych ji vůbec ke slovu ani k nevyžádaným činnostem a darům...Myslím,že by už nechtěla nikdy přijít...
.jpg)
Jsem dvojnásobná tchyně (jedna snacha, jeden zeť) a myslím si, že je třeba si určit pravidla hry hned v začátku.
Takže u nás je situace následující: žádné rady nedávám, žádné rady nepřijímám. Každý má svůj vlastní rozum. Když ode mne něco potřebujete, tak si řekněte, když já budu něco potřebovat od vás, tak si také řeknu. Nikdy jsem pomoc neodmítla a nikdy nebyla odmítnuta mně. A tento stav funguje k plné spokojenosti všech.
Lituji pisatelku, neboť "páchači dobra" si nikdy neuvědomí, že nadělají více škody než užitku a naopak se cítí ukřivdění, že jejich "dobře míněné rady a pomoc" nejsou přijímány s jásotem a díky. Měli jsme v rodině jednu takovou tetu a té jsme se snažili, jak jen to šlo, vyhnout.
Jediná možnost snad je, s úsměvem vyslechnout a dělat si po svém.
Jsem tchyně. Myšlenka krmení plně kojeného dítěte šlehačkovým dortem mne nadchla 
Jsem zaměstnaná tchyně. Nejen zaměstnámím, ale ještě i spoustou koníčků. Tudíž nemám čas na páchání dobra - naši mají štěstí, jelikož jsem přesně ten "páchací" typ. Takže čas od času to přežijí. A já tím pádem taky
modroočka: to neni reseni, ale i kdyz v rodine platim asi uz za cernou ovci, zacla jsem to resit absolutni ignoraci - jeste navrch totiz bydli jinde, ale prijede si k nam kdy chce se svym druhym synem, ktery vlastni druhou pulku budovy kde bydlime. Samozrejme je sice samy usmev a vse chape, ale uz jsem slysela, jak me pomlouva. Upnula se na druheho syna, kteremu systematicky nici rodinu, protoze odsouva jeho partnerku a zaujima jeji misto......Nechapu - svemu synovi bych za tohle dala par facek, kdyby zanedbaval zenu a dite a ji to dela dobre - ze je pro nej ta jedina...
