Moje tchyně páchá dobro. A je to peklo.
.jpg)
Nedávno mě jedna ze zdejších čtenářek v diskuzi zaujala termínem „páchat dobro“. Jelikož jsem člověk zvídavý, hledala jsem, co to znamená a to co jsem našla mě zaujalo ještě víc.
Popis těchto lidí totiž přesně sedí na moji tchyni. Když to řeknu stručně, je to něco ve smyslu: „Páchání dobra je když ... Když někdo, byť s nejlepším úmyslem, vnucuje někomu jinému radu či pomoc, aniž se jej zeptal, zda o to stojí.“ Začínám mít podezření, že tchyně je jedním z těch páchačů (nebo pachatelů?).
Jeden z mých oblíbených citátů je: „Peklo není žádné místo. Je to jen stav tvého vědomí.“ V souvislosti s tímto mě napadá další: „Cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly.“
Přiznám se, že po každém tchynině „nájezdu“ a jejích dobrých úmyslech v praxi, se moje vědomí nachází ve stavu pekelném ještě několik dní poté. Musím říci, že jsem se s člověkem tohoto ražení ještě v životě nesetkala. Marně se to snažím identifikovat již pár let a teď mi na ni naprosto sedla definice „páchání dobra“. Je to neskutečně houževnatá osoba. Takřka nezničitelná.
Když pominu její dobře míněné a dokola omílané rady ohledně snad všech oblastí našeho života včetně toho, jak a kde mám rodit, tak nám tchyně s dobrými úmysly v nestřeženém okamžiku přestele postele, ostřihá kytky, nakrmí psa, nakrmí děti… (většinou vším možným, co sama uzná za vhodné pro nějaký konkrétní vitamín v tom obsažený). Nebere přitom v potaz ani moji žádost, ať to nedělá, ani aktuální zdravotní stav dětí, popř. fakt, že je dítě ještě plně kojené a nejspíš mu neprospěje šlehačkový dort. Následně pak děti mají koliku, zhoršený ekzém a jiné. No co, mám na to zase zhruba tři týdny abych to dala přírodními prostředky a přísnou dietou do pořádku.
Na každou námitku má argument
Naše námitky jsou většinou ubity argumenty typu: „No prosím tě. Já jsem přeci vychovala dvě děti.“
Nebo: „No protože jsi chlap.“ Na námitku manžela, že má na věc jiný názor.
Další: „Ale já jsem ti ho dala.“ Když se manžel ohradí, že je to jeho život.
Po jednom celodenním dohadování na téma, kde budeme v budoucnu bydlet, kdy jsme si opakovaně prosazovali svoji představu: „No jo. Já jsem holt taková, že myslím víc na ty druhé, aby oni měli radost.“ (Dovětek ve smyslu: „A ne jako vy sobci,“ zůstal jen viset ve vzduchu, ale tón byl více než jasný).
Na další reakci manžela, že nám rady vnucuje a že na ně nejsme zvědaví, jsme se dozvěděli, že je starší a tudíž zkušenější, tak nám může radit.
Při další z příležitostí se dozvím, jak budou mít naše děti kvůli mojí špatné výživě zdeformované nožičky, popř. jiné zdravotní komplikace, jak i my s manželem budeme nemocní.
Dále si vyslechnu, když si chci dělat svoje věci dle svého, jak mají jedináčci přehnané ego a potřebují se vymezit. Na mojí námitku, že manžel si také dělá věci dle svého a není jedináček, se dozvím, že její syn má zdravé sebevědomí.
Na můj nevinný dotaz jak tu nebo onu poznámku myslela je mi řečeno, že jsem vztahovačná. Takže dodnes mi spousta jejích výroků není jasná, neboť je nechápu a vysvětleny mi ani na požádání nebyly. A tak dále v tomto duchu.
Když naše argumenty, v mezičase kdy se nadechuje, jsou někdy náhodou vnímány a nedej bože prosazeny, .jpg)
dojde i na slzičky ukřivdění, doprovázené výtkami, jak to myslí dobře, dojde.
Přiznávám se, že čím blíže ji poznávám, začínám být stále více přesvědčená, že příčinou rozpadu jejich manželství před lety nebyl alkoholismus manžela, ale že to manželství bylo příčinou manželova alkoholismu.
Občas mám taky chuť. Chlastat. Ne si ji brát.
A tak přemýšlím, kde se to v člověku bere. To přesvědčení, že může hodnotit životy druhých, zasahovat do nich a radit všem kolem, jak mají žít.
Co způsobuje nebo předchází tomu, že se člověk stane „pachatelem dobra“? A co dělat, když jste vy nebo vaši nejbližší hlavním cílem takového člověka? Je to psychická porucha nebo povahový rys? Dá se to nějak léčit nebo s tím jinak pracovat? Dá se vůbec proti tomu nějak bránit abyste vy z toho nevyšli jako nevděční hulváti jen proto, že si chcete žít svůj život po svém?
Myslíte si, že je vůbec reálné aby takový člověk pochopil, jak se díky jeho soustavnému „pomáhání“ můžete cítit a že vám ničí psychiku a narušuje rodinný život?
Nebo je to normální a ten člověk skutečně má v sobě nekonečnou dobrotu a potřebu pomáhat (manžel to nazývá přehnanou péčí) a já jsem opravdu divná, že mi takové chování vadí?
10.4.2012 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 135 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Moje tchyně páchá dobro. A je to peklo.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
uááááááááááááá
dvakrát neeeeeeeeeee
Jenom jednou mi tchyně řekla větu: Já jsem vychovala takových dětí...
že se jí na to dostalo odpovědi: jo, a kolik? máte dvě, stejně jako já - takže jsme na tom obě stejně ... víckrát jsem tu blbost neslyšela.
Občas utrousím hlasitě poznámku o konkurzu na šéfa zeměkoule... a je klid.
Moje tchyně dobře ví, že v mnoha věcech mám navrh, a stejně tak ví, že když potřebuju poradit (třeba s umotáním vánočky, nebo s knedlíky), tak umim otevřít pusu, a požádat ji o pomoc/o radu.
Jenom jednou mi tchyně řekla větu: Já jsem vychovala takových dětí...
že se jí na to dostalo odpovědi: jo, a kolik? máte dvě, stejně jako já - takže jsme na tom obě stejně ... víckrát jsem tu blbost neslyšela.
Občas utrousím hlasitě poznámku o konkurzu na šéfa zeměkoule... a je klid.
Moje tchyně dobře ví, že v mnoha věcech mám navrh, a stejně tak ví, že když potřebuju poradit (třeba s umotáním vánočky, nebo s knedlíky), tak umim otevřít pusu, a požádat ji o pomoc/o radu.
HelenaPa: možná se ženil hlavně kvůli tomu, aby se zbavil maminky
Tak já mám dostatečně prořízlou pusu na to, abych jí odpovídala stylem:
"To je, maminko, hezké, že tak myslíte na druhé. Já jsem holt sobec, tak si věci dělám po svém."
"Víte, já jsem ještě mladá a blbá, potřebuju si ten nos nabít sama."
"Mám přehnané ego, které musím někde projevid. Buďte, maminko, ráda, že to dělám u sebe doma a nekecám vám do vašich záležitostí."
A podobně. Prostě bych se s ledovým klidem, ba přímo hrdostí, nazývala všemi těmi nelichotivými přívlastky a označeními, které na mě použila. Časem by možná pochopila, že po mně její dobře míněné rady stečou jak voda po deštníku a stejně si dělám po svém.
Nejlepší na celé situaci je to, že manžel s tebou táhne za jeden provaz. Važ si toho.
Ahááá, tak ona nemá na koho vrhat svůj nenaplněný citový život a vy jste na ráně
- dokud nebude mít jinou životní náplň...chodí do práce nebo už je doma, to by bylo ještě horší.
Co dodat-ano, je taková, ale to neznamená, že to máte snášet. Je nejen "taková", ale především ohromná manipulátorka a jestli si to necháte líbit, stanete se jejími vazaly navždy. Komunikace mezi vámi, jak vidno, nevázne, tak směle do toho. Asertivita asertivita....to nechci, to nebudu dělat, takhle ne. Uděláme si sami. Děkujeme, ale už máme jiný nápad....nebýt sprostý, ale bác bác po ručičkách (obrazně řečeno). Ať koná dobro ve smyslu nějaké charity, pečovateláky hledají dobrovolnice....
Líbí se mi Tvoje pekelná přísloví. 
Tchýně nemá co dělat. Je třeba jí zajistit nějaké aktivity (smečka psů či pomoc nemohoucím, kde by se mohla ventilovat), jinak svůj rodinný život žít nebudeš. Spíš je možné, že Tvoje manželství naleptá napáchanou dobrotou a dospěje k rozvodu...
Rychle přemýšlej, jak vyplnit její volný čas. Neboť ona sama netuší, co s ním má dělat. Ty a Tvoje rodina jste to nejjednodušší řešení, co ji napadlo.
Ona nikdy nepochopí, že její pomoc je nedobrá. Vždyť to všechno dělá s dobrým úmyslem.
Od těch osob to není pomoc, oni prostě jen do všeho chtějí kecat a maskují to tak, aby ten druhý neměl sílu odmítnout. Diskutovat s nimi nemá cenu. Pokud to jde, je lépe odkývat cokoli a udělat si to po svém. Na následné výtky, že jsem se přece dohodli jinak říct jen něco jako :"Vážně, to je divné," a nenechat se vtáhnout do dalšího hovoru.
Něčemu jde předcházet, tak že se ten člověk do té situace vůbec nedostane (možnost krmit děti). A nebo jasné, stručné- protože to tak nechci, a hotovo. Metoda obehrané desky by mohla možná zabrat- pořád dokola opakovat tohle, ať ona řekne cokoli. S klidem , bez emocí.
Na něco by se možná dala použít nějaká nečekaná odpověď. Třeba když řekne manželovi, že mu život dala ona, tak se jí zeptat, jestli si ho teda teď zase bere zpátky, že mu do něj kecá.
"Jsem starší a zkušenější" - "Jistě, ale pak jsou některé zkušenosti zákonitě zastaralé"
"Myslím víc na druhé aby oni měli radost"- "Skvělé, my budeme mít radost, když bude po našem a vy budete mít radost, že máme radost my, v čem je tedy problém když to uděláme jak chceme my? "
A nebo jí vracet její argumenty- bohužel, udělám to takhle, protože mám to přehnané ego.
Je fajn, že je manžel při tobě, pak je taková matka sice nepříjemnost,ale jste na ni dva.
Taky jsem něco takového zažila, ovšem jen v mírnější formě. Člověk nejdřív vysvětluje, argumentuje, snaží se diskutovat, pak už se mu chce jen řvát a do něčeho praštit. Naštěstí jsem byla dostatečně daleko, takže občasné návštěvy jsem přežila.
Třeba jméno pro našeho syna. Nějak automaticky se považovalo za samozřejmé, že syn bude po otci. Když jsem řekla, že ne, setkalo se to s hrůzou v očích. Když jsem řekla, že si to nepřeje ani manžel, bylo mi řečeno, že to není možné. Když řekl osobně totéž on, dozvěděl se, že to chce, jen o tom neví, protože přece prvorozený syn se musí jmenovat po otci.
