Moje tchyně páchá dobro. A je to peklo.
.jpg)
Nedávno mě jedna ze zdejších čtenářek v diskuzi zaujala termínem „páchat dobro“. Jelikož jsem člověk zvídavý, hledala jsem, co to znamená a to co jsem našla mě zaujalo ještě víc.
Popis těchto lidí totiž přesně sedí na moji tchyni. Když to řeknu stručně, je to něco ve smyslu: „Páchání dobra je když ... Když někdo, byť s nejlepším úmyslem, vnucuje někomu jinému radu či pomoc, aniž se jej zeptal, zda o to stojí.“ Začínám mít podezření, že tchyně je jedním z těch páchačů (nebo pachatelů?).
Jeden z mých oblíbených citátů je: „Peklo není žádné místo. Je to jen stav tvého vědomí.“ V souvislosti s tímto mě napadá další: „Cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly.“
Přiznám se, že po každém tchynině „nájezdu“ a jejích dobrých úmyslech v praxi, se moje vědomí nachází ve stavu pekelném ještě několik dní poté. Musím říci, že jsem se s člověkem tohoto ražení ještě v životě nesetkala. Marně se to snažím identifikovat již pár let a teď mi na ni naprosto sedla definice „páchání dobra“. Je to neskutečně houževnatá osoba. Takřka nezničitelná.
Když pominu její dobře míněné a dokola omílané rady ohledně snad všech oblastí našeho života včetně toho, jak a kde mám rodit, tak nám tchyně s dobrými úmysly v nestřeženém okamžiku přestele postele, ostřihá kytky, nakrmí psa, nakrmí děti… (většinou vším možným, co sama uzná za vhodné pro nějaký konkrétní vitamín v tom obsažený). Nebere přitom v potaz ani moji žádost, ať to nedělá, ani aktuální zdravotní stav dětí, popř. fakt, že je dítě ještě plně kojené a nejspíš mu neprospěje šlehačkový dort. Následně pak děti mají koliku, zhoršený ekzém a jiné. No co, mám na to zase zhruba tři týdny abych to dala přírodními prostředky a přísnou dietou do pořádku.
Na každou námitku má argument
Naše námitky jsou většinou ubity argumenty typu: „No prosím tě. Já jsem přeci vychovala dvě děti.“
Nebo: „No protože jsi chlap.“ Na námitku manžela, že má na věc jiný názor.
Další: „Ale já jsem ti ho dala.“ Když se manžel ohradí, že je to jeho život.
Po jednom celodenním dohadování na téma, kde budeme v budoucnu bydlet, kdy jsme si opakovaně prosazovali svoji představu: „No jo. Já jsem holt taková, že myslím víc na ty druhé, aby oni měli radost.“ (Dovětek ve smyslu: „A ne jako vy sobci,“ zůstal jen viset ve vzduchu, ale tón byl více než jasný).
Na další reakci manžela, že nám rady vnucuje a že na ně nejsme zvědaví, jsme se dozvěděli, že je starší a tudíž zkušenější, tak nám může radit.
Při další z příležitostí se dozvím, jak budou mít naše děti kvůli mojí špatné výživě zdeformované nožičky, popř. jiné zdravotní komplikace, jak i my s manželem budeme nemocní.
Dále si vyslechnu, když si chci dělat svoje věci dle svého, jak mají jedináčci přehnané ego a potřebují se vymezit. Na mojí námitku, že manžel si také dělá věci dle svého a není jedináček, se dozvím, že její syn má zdravé sebevědomí.
Na můj nevinný dotaz jak tu nebo onu poznámku myslela je mi řečeno, že jsem vztahovačná. Takže dodnes mi spousta jejích výroků není jasná, neboť je nechápu a vysvětleny mi ani na požádání nebyly. A tak dále v tomto duchu.
Když naše argumenty, v mezičase kdy se nadechuje, jsou někdy náhodou vnímány a nedej bože prosazeny, .jpg)
dojde i na slzičky ukřivdění, doprovázené výtkami, jak to myslí dobře, dojde.
Přiznávám se, že čím blíže ji poznávám, začínám být stále více přesvědčená, že příčinou rozpadu jejich manželství před lety nebyl alkoholismus manžela, ale že to manželství bylo příčinou manželova alkoholismu.
Občas mám taky chuť. Chlastat. Ne si ji brát.
A tak přemýšlím, kde se to v člověku bere. To přesvědčení, že může hodnotit životy druhých, zasahovat do nich a radit všem kolem, jak mají žít.
Co způsobuje nebo předchází tomu, že se člověk stane „pachatelem dobra“? A co dělat, když jste vy nebo vaši nejbližší hlavním cílem takového člověka? Je to psychická porucha nebo povahový rys? Dá se to nějak léčit nebo s tím jinak pracovat? Dá se vůbec proti tomu nějak bránit abyste vy z toho nevyšli jako nevděční hulváti jen proto, že si chcete žít svůj život po svém?
Myslíte si, že je vůbec reálné aby takový člověk pochopil, jak se díky jeho soustavnému „pomáhání“ můžete cítit a že vám ničí psychiku a narušuje rodinný život?
Nebo je to normální a ten člověk skutečně má v sobě nekonečnou dobrotu a potřebu pomáhat (manžel to nazývá přehnanou péčí) a já jsem opravdu divná, že mi takové chování vadí?
10.4.2012 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 135 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Moje tchyně páchá dobro. A je to peklo.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Jediné východisko vidím v tom, se prostě s tchýní stýkat co nejmíň to pujde a její monology prostě pouštět jednim uchem dovnitř a druhym ven. Vyzkoušela jsem to několikrát a docela to funguje. Ale právě jenom proto, že jednou za čas se to dá zvládnout. Pokud se vám sere do života každodenně, tak jediná cesta je se odstěhovat 500 kiláků daleko.
Naštěstí poskytuje jenom nevyžádané rady, nevyžádanou pomoc ne.
Linda: Psa nemám, s jakou přesností jde spočítat porod psa? A jak dlouho trvá březost?
To jen jestli jsou ty štěňata důsledek vaší vánoční rozepře a nebo si to musela naplánovat a důkladně propočíst ještě předtím a tudíž jde o dlouhodobější vztahy.
A mlátit papouškem o okno je surovost. V Dánsku přece taky máte zákon na ochranu zvířat, ne? To jí nemělo projít.
Něco podobnýho je tchýnin partner. Vyřešila jsem to tak, že jsem mu řekla, ať se mi moc nesere do života, že mi to docela vadí. On ubral a hlavně má i v týhle hrozný vlastnosti jednu věc dobrou a to, že mi poradí, ale když to stejně udělám po svym, tak mi to nevyčítá a považuje to za uzavřenou kapitolu. což je docela dobrý.
.jpg)
Verera: ..a perlicka nakonec...dcera slavi za 14 dni 18. narozeniny, babicka nemuze prijet protoze tou dobou bude pravdepodobne rodit jeji pes...jsem se omluvila, ze jsem skoro pred 19 roky spatne naplánovala poceti. Na narozeniny mladsi dcery vloni taky nedorazila, to si zas papousek natloukl zobák o okno a mel otres mozku....je to OPRAVDU tak tezké rici, ze ji za to nestojime a ze neprijede, nez takhle huntovat vlastni zverstvo 
Verera: ne jen jsem na ne uz za ta léta zvyklá a v den jejich návstevy mám nadmernou spotrebu alkoholu...clovece bys neverila po takové sedmicce vina kolik veci je cloveku sumafuk
... no jo pak ale netusim která má poznámka zpusobila jejich uz skoro 4 mesicni absenci 
Linda: A to nedošlo na hrubé fyzické násilí? Ty musíš mít nervy ze železa.
.jpg)
mam-ča: Verera: to je přesně u nás, bohužel já jsem ta, kdo prohrává, protože se rozčílí. A já to vim a stejně to tak furt je 
Musim se snažit si na to vždy vzpomenout
V čem bych ale byla nekompromisní, to je její chování k dětem.
Není důležité co chce tchyně, ani tak moc co chceš ty, ale hlavní je, co je dobré pro děti. Babička, která jim v důsledku škodí, i když jen svou blbostí, prospěšná není. Pokud si myslíš, že by snad její existence propěšná byla, tak jen za předpokladu, že se ti podaří nějak eliminovat dopad té blbosti na děti.
Ty jsi matka, ty za ně zodpovídáš (samozřejmě s otcem,ale tam problém zdá se není). Pokud ona je chce vidět, bude dodržovat všechno, co ty si stanovíš. Ty můžeš promyslet své požadavky, omezit to na věci nutné, babičky mají sem tam rozmazlovat. Ale o tom pak nemá co diskutovat.
To že dělá něco za tvými zády je horší než kdyby se o tom dohadovala s tebou. Ten dort bych jí teda omlátila o hlavu pokud by si stěžovala, že nevídá děti. Nedodržuje dohody, není na ní spoleh, nemůžeš jí věřit,a člověku,kterému nevěříš, přece nesvěříš dítě. Zvlášť malé, větší už se ohlídá samo, ale takováhle má tchyně by takhle malé děti viděla jen pod mým přímým dohledem.
A pokud shazuje tvé názory před dětmi, tak rázně utnout- říkejte si co chcete,ale bude to takhle, konec. Jinak se dočkáš toho, že ti budou dělat nesmysly. Lidi, kteří se starají o děti musejí mít v zásadních věcech stejný přístup, jinak to děti odnesou.
Verera: mam-ča: kdyz já jsem s usmevem komentovala krapet ostre vic veci a tudiz netusim kterou mou poznámkou pretekla jejich cise trpelivosti ...deti jedici brambor s omáckou rukama kteryma mi pak patlaly po okne pocinaje, pres svagrovo zoufalstvi nad malym domem (maji chudácci jenom 120 metru ctverecnich a nemuzou si tudiz nikoho pozvat na návstevu, protoze nemaji misto kam ho posadit) a nekde nad tchyninym proslovem nad mym varenim "dekuji uz si nepridám chutná to jako petrolej" konce...
Linda: Sákryš, taková důležitá a užitečná věc s nedozírným praktickým využitím a ty si jí nevšimneš. To je teda smůla. 
Monik: ještě teda nemam vše dočteno, ale upoutalo mě to, že když něčo řekneš, ona opak a ty příště ten opak a ona taky a tím si protiřečí...to dělá moje máma. Nevim jestli si to uvědomuje, asi ne, když jí to řeknu tak mi řekne že to neni pravda... Mě přijde že ta tvoje tchýně to má jako "sport" to jak se chová, asi bych fakt byla zticha ať si říká co chce a myslela si svoje. To poslední dobou funguje na mojí mámu, jen se po sobě s tátou kouknem, usmějem se a necháme ji být a ona pak už nemá co říkat a je klid (teda jako bavíme se dál, ale už jsme u jiného tématu)
mam-ča: To je přesně ono. Připomíná mi tomé děti. Synek přesně ví, čím dceru vytočí doběla a dávkuje jí to přesně v takovém množství, aby ona zuřila a on vypadal, že jí toho zas tak moc neudělal. Prostě se mu líbí, že ona se vzteká a on tím nad ní získává převahu.
Jestli to nebude taky případ tchyně.
Ovšem když se čas od času dcera přemůže a místo vztekání ho zpraží přezíravým pohledem a doplní komentářem typu:"No jo, malej, blbej." naštve naopak jeho a užívá si to.
Přesně takhle se to asi na tchyni použít nedá (i když... ),ale aspoň v duchu by to třeba šlo.
Možná, jsi zatím ve stavu, kdy to záleží na tom, co tchyně říká, je potřeba na sobě zapracovat, aby ti to bylo jedno. Když z ní padají samé nesmysly, tak z jakého důvodu by tě mělo zajímat co říká?
Ber to tak, že když se dokážeš nenaštvat, zvítězíš nejen nad sebou,ale i nad ní.
A pokud by to někdy nešlo, zkus si ji, místo rozčilování, představit v nějaké směšné situaci. Taková osoba v kostýmku a lodičkách teleportovaná doprostřed hnojiště v prasečáku udělá divy, ale znáš ji líp, určitě najdeš něco ještě zajímavějšího.
Linda: 
Zpytuj svědomí, čím jsi je tak potěšila, že Tě svou přítomností hodlají oblažit zas až příští Vánoce...
mam-ča: coz o to, to by me i tesilo, jenze za 18 roku jsem neprisla na to co by tchyni a svagrovku privedlo k varu...zatim vytaci ony me, nekdy spolecne a jindy na stridacku.... ale i tak se mi muselo povest o vanocich rici cosi neprijemného (kdybych tak vedela co ) ze jsem je od te doby nevidela
